Kam zmizela Grebennikova tajná antigravitační technologie?

Viktor Stěpanovič Grebennikov (1927-2001) byl nadšeným entomologem, jeho doménou byl hmyz. (Foto: Youtube)

Jednoho dne však učinil nečekaný objev, o němž dostatečně podrobně a otevřeně vyprávěl v knize „Můj svět“, vydané v Novosibirsku v nákladu pouhých tisíc výtisků.

K úžasnému objevu došlo v létě roku 1988, když vědec pod mikroskopem zkoumal chitinové kryty křídel brouků. Zaujal ho vzor na vnitřní straně křídel – byla to uspořádaná, jakoby vyražená kompozice, připomínající včelí plástve.

Bylo by těžké pochopit, proč příroda musela vytvořit tak krásnou strukturu, když ne náhodou. Výzkumník bez jakéhokoli záměru položil na jeden kryt úplně stejný s neobvyklými buňkami. A pak se stala podivná věc: jedna část unikla z pinzety, několik vteřin visela ve vzduchu a pak hladce spadla na stůl. Kryty křídel se zjevně vzájemně ovlivňovaly! Viktor Stěpanovič pokus zopakoval – jeden kryt se vznášel nad druhým!

Pak vědec drátem připevnil několik křídel, až vznikl „chitinoblok“ – a zde se nad „blokem“ lehce vznášely nejen lehké předměty, ale dokonce i špendlík, a v určitém okamžiku dokonce zcela zmizel z dohledu, jako by se přenesl do jiné dimenze. Grebennikov si uvědomil, že náhodou narazil na něco jiného: objevil fenomén antigravitace! Později vědec svůj objev nazval efektem dutinových struktur.

Grebennikov pečlivě studoval strukturu podkladu křídla pod mikroskopem a podařilo se mu ji zopakovat na experimentálním modelu. Trvalo mu dva roky, než ze svého uměleckého stojanu a připojeného podstavce se sektorově řízenými překrývajícími se dutými strukturami vyrobil kompaktní létající plošinu pro jednu osobu. První let uskutečnil Grebennikov v noci ze 17. na 18. března 1990 z Ulice, malého města poblíž Novosibirsku, kde žil.

Takto popisuje svůj první let:

„Vzlétl jsem přímo z ulice v domnění, že ve dvě hodiny v noci všichni spí a nikdo mě nemůže vidět. Stoupání začalo zdánlivě normálně, ale po několika vteřinách, když se domy s řídce osvětlenými okny spustily a já byl asi sto metrů nad zemí, se mi udělalo špatně, jako před mdlobami. Byl bych okamžitě spadl, ale neudělal jsem to, a to byla škoda, protože se zdálo, že nějaká mocná síla mi vyrvala kontrolu nad pohybem a gravitací – a neúprosně mě táhla k městu.“

Překročil jsem pásmo devítipatrových budov, přeletěl zasněžené pole, dálnici Novosibirsk-Akademgorodok, a řítil se ke spícímu městu. Snášel se k továrním komínům, z nichž se v noci hustě kouřilo.

„S největšími obtížemi se mi podařilo provést nouzovou přestavbu panelů bloku,“ píše Viktor Stěpanovič, „horizontální pohyb se začal zpomalovat. Teprve na počtvrté se mi ho podařilo uhasit a vznést se nad Zatulinku – Kirovskou čtvrť města… S úlevou přesvědčen, že ‚zlá síla‘ zmizela, jsem se sunul zpět, ale ne směrem k městu, nýbrž doprava, k Tolmačovu – abych zmátl stopy pro případ, že by si mě někdo všiml.“

Druhý den byly zprávy v televizi a v novinách pro badatele více než znepokojivé. Titulky zněly „UFO nad Zatulinkou“, „Zase mimozemšťané?“. – jasně říkaly, že jeho let byl spatřen. Někteří vnímali „úkaz“ jako světelnou kouli nebo disk, jiní tvrdili, že letěl „skutečný talíř“ s okny a paprsky …

Od té doby začal vynálezce svůj „přístroj“ zdokonalovat a někdy podnikal velmi vzdálené, až 400 km dlouhé cesty do přírodních rezervací, kde pokračoval ve studiu hmyzu. Lety se zpravidla konaly v létě.

Badatel Gennadij Zadněprovskij ukázal na obrazovce snímky samotného Grebennikova a jeho podivného přístroje a fotografii startující plošiny. „Upřímně řečeno, i pro nás, ufology, zvyklé na různé situace a překvapení, bylo těžké uvědomit si reálnost takového objevu.“

Takto popisuje své lety sám Grebennikov:

„Horký letní den. Dálky se rozplývají v modrofialovém oparu. Letím asi tři sta metrů nad zemí a jako orientační bod nabírám kurz ke vzdálenému jezeru – jasnému, protáhlému bodu v mlžném oparu. Cesty se klikatí mezi poli a háji. Odbočují na polní cesty, které se zase táhnou k dálnici… Teď jsem ve stínu mraku; nabírám rychlost – jde mi to velmi snadno – a vylétám ze stínu…“

Ve vzduchu mě neudrží stoupavé proudy, nemám křídla; za letu mi nohy podpírá plochá obdélníková plošina, jen o málo víc než sedadlo židle – se stojanem a dvěma držadly, kterých se držím a kterými ovládám přístroj. Fantazie? Co říkáte na tohle…

… Zespodu mě není vidět: ačkoli létám velmi nízko, obvykle nevrhám vůbec žádný stín. Ale přesto, jak jsem později zjistil, lidé v této části oblohy občas něco zahlédnou: buď jasnou kouli či disk, nebo jakýsi svislý či šikmý mrak s ostrými okraji, který podle jejich svědectví jaksi nevypadá „příliš oblačně“.

Lidé většinou nic nevidí a já jsem s tím zatím spokojen – člověk nikdy neví… Navíc jsem ještě nepřišel na to, na čem závisí „viditelnost-neviditelnost“. Proto se, přiznám se, úzkostlivě vyhýbám setkání s lidmi, proto objíždím vzdálená města a vesnice a přejíždím silnice velkou rychlostí z dálky, abych se ujistil, že na nich nikdo není.

…Bohužel, příroda mi okamžitě stanovila přísná omezení: podívej se, ale nesmíš fotit. Jako tady: závěrka se špatně zavírala a filmy, které jsem měl s sebou – jednu kazetu ve fotoaparátu, druhou v kapse -, se ukázaly být plně a silně exponované. Obě ruce jsou přitom téměř neustále zaměstnané, jen jednu lze uvolnit na dvě tři vteřiny.“

Mimochodem, byla vypočítána průměrná rychlost letu na plošině – až 1 200 km za hodinu. Jako tryskové letadlo, a přitom žádné nepohodlí! Fantazie!

Osud Grebennikovova objevu je nezáviděníhodný. V Novosibirsku vznikl takzvaný výbor pro boj s pseudovědou a vědec byl okamžitě a bezpodmínečně zaregistrován jako šarlatán. Navíc měl přírodovědec pouze desetileté vzdělání. Když bylo třeba studovat, seděl ve Stalinových lágrech jako syn „nepřátel lidu“. A na jaře 2001 vědec zemřel v důsledku mozkové mrtvice…

Zdroj: bs.info