Je kyperské “sebe-vykoupení” bank “generální zkouškou” toho, co má přijít? Je v Evropské unii a Severní Americe předjímáno „vyrabování úspor“, jež by mohlo vést k otevřené konfiskaci bankovních vkladů? Na Kypru byl rozvrácen celý platební systém, což vedlo k zastavení reálné ekonomiky. Penze a mzdy se už nevyplácí. Kupní síla se zhroutila. Obyvatelstvo je ožebračené. Malé a střední podniky směřují k bankrotu. Kypr je zemí s jedním milionem obyvatel. Co by se stalo, kdyby se podobná procedura „zástřihu“ uplatnila v USA nebo v Evropské unii?


Podle ve Washingtonu sídlícího Institutu mezinárodních financí (IIF), který představuje konsensus globálního finančního establishmentu, nejspíš, dojde-li k bankrotu banky, tak se „kyperský přístup postižení vkladatelů a věřitelů“ stane modelem pro řešení kolapsů i jinde v Evropě (Economic Times, March 27, 2013).

Je třeba vzít v úvahu, že už než to propuklo na Kypru, uvažovalo se o konfiskaci bankovních vkladů i v několika jiných zemích. Navíc ti mocní finanční hráči, kteří na Kypru tu bankovní krizi spustili, jsou rovněž architekty oněch sociálně pustošivých zbídačujících opatření uvalených v Evropské unii a v Severní Americe.

 

Představuje Kypr „model“ nebo scénář?

„Plyne z toho poučení“, že ti mocní finanční hráči tohle v určité pozdější fázi uplatní i jinde v bankovním prostoru bankovnictví eurozóny?

Podle Institutu mezinárodních financí (IIF), by se „postižení střadatelů“ mohlo stát „novým normálem“ tohoto ďábelského projektu sloužícího zájmům globálních finančních konglomerátů.

Tento nový normál je schválený MMF a Evropskou centrální bankou ECB. Podle IIF, která představuje hlásnou troubu bankovních elit: „Investorům by se mělo správně poradit, aby se podívali, jak to dopadlo na Kypru…, což je odrazem toho, jak se budou zvládat budoucí stresy.“ ( citováno v Economic Times, March 27, 2013)

 

„Finanční čistka“. Sebe-vykoupení v USA a v Británii

Co je v sázce, je proces „finanční čistky“, při níž ty „příliš velké banky, aby padly“ v Evropě a v Severní Americe (např. Citi, JPMorgan Chase, Goldman Sachs atd.) vytlačují a ničí menší finanční instituce s výhledem na konečné převzetí celého „bankovního prostoru“.

Hybné tendence na národní i globální úrovni směřují k centralizaci a koncentraci bankovní moci, přičemž zároveň vedou k dramatickému propadu reálné ekonomiky.

Ta sebe-vykoupení se už předjímají v mnoha zemích. Na Novém Zélandu se „plán na zástřih“ předjímal už v roce 1997 v souvislosti s asijskou finanční krizí.

Opatření týkající se konfiskace bankovních vkladů jsou platná jak v UK, tak v USA. Ve společném dokumentu Federální korporace pojištění vkladů (FDIC) a Bank of England nadepsaném Řešení globálně aktivních systémově důležitých finančních institucí se výslovně předkládá, jaké procedury by byly uplatněny, pokud by se „původní věřitelé zbankrotované společnosti“, tím jsou míněni střadatelé ve zkrachované bance, převedli na „podílníky“. (Viz Ellen Brown, It Can Happen Here: T he Bank Confiscation Scheme for US and UK Depositors,Global Research, March 2013)

Co to znamená, je, že by se použila konfiskace peněz z bankovních kont, aby se dostálo závazkům zkrachovaných bank. Držitelé zkonfiskovaných bankovních vkladů by se za to stali akcionáři těch zkrachovaných finančních institucí na pokraji bankrotu.

Bankovní úspory by se přes noc transformovaly na iluzivně pojaté kapitálové vlastnictví. Konfiskace těchto úspor by byla přijata pod pláštíkem atrapy „kompenzace“ v podobě podílu.

Co se předjímá, je uplatnění selektivního procesu konfiskace bankovních vkladů s výhledem na oddlužení, ovšem se současným spuštěním likvidace „slabších“ finančních institucí. V USA by tato procedura obešla zaopatření Federální korporací pojištění vkladů (FDIC), která pojišťuje držitele vkladů proti krachům bank:

Nenaznačovala se žádný výjimka pro „pojištěné vklady“, což v USA znamená ty pod 250 000 dolarů, tj. vklady, o nichž jsme si mysleli, že jsou chráněny pojištěním FDIC. To lze těžko přehlédnout, jelikož to byla právě FDIC, kdo vydává tuhle směrnici. FDIC je pojišťovací společnost financovaná z prémií placených soukromými bankami. Tato směrnice se jmenuje „proces řešení“, který je definován jinde jako plán, který „by se spustil v případě zhroucení pojišťovatele…“ Jediná zmínka o „pojištěných vkladech“ je ve vazbě na existující legislativu UK, o níž směrnice FDIC-BOE činí prohlášení, že tato je neadekvátní, čímž naznačuje, že je třeba ji buď modifikovat nebo přepsat. (Ibis)

Protože střadatelům poskytnou atrapu kompenzace, nemají nárok na pojištění vkladů u FDIC.

 

Návrh na konfiskaci vkladů v Kanadě

Nejotevřenější prohlášení o konfiskaci bankovních vkladů jakožto prostředku „záchrany bank“ bylo formulován v nedávno vydaném dokumentu kanadské vlády nadepsaném „Pracovní místa, růst a dlouhodobá prosperita: Ekonomický akční plán 2013“.

Ten předložil 21. března dolní sněmovně kanadský ministr financí Jim Flaherty jako součást tzv. „před-rozpočtových“ návrhů.

Krátká část této 400 stránkové zprávy nadepsaná „Aparát risk-managementu pro systémově důležité domácí banky“ určuje proceduru sebe-vykoupení pro kanadské licencované banky. Slova konfiskace se nepoužívá. Finanční žargon slouží k zamlžení skutečných záměrů, které v podstatě sestávají z okradení lidí o úspory.

Podle kanadského projektu „risk-managementu“:

Vláda navrhuje realizovat režim ‚sebe-vykoupení‘ pro systémově důležité banky.

Tento režim je konstruován tak, aby zajistil, že v případě nepravděpodobných událostí, kdy systémově důležitá banka vyčerpá svůj kapitál, lze tuto banku re-kapitalizovat a vrátit jí životaschopnost prostřednictvím velice rychlé konverze určitých závazků banky na regulérní kapitál.“

To sníží rizika pro daňové poplatníky. Vláda provede konzultaci s akcionáři o tom, jak v Kanadě nejlépe realizovat režim sebe-vykoupení.

To, co je na tom významné, je to, že když jedna nebo více bank (nebo kreditních družstev) je povinna „systematicky vyčerpat svůj kapitálů, aby pokryla požadavky věřitelů, pak se také banky re-kapitalizují prostřednictvím „konverze určitých bankovních závazků na regulérní kapitál.“

Tyto „určité závazky bank“ v technickém žargonu znamenají peníze vlastněné jejich zákazníky, jmenovitě jejich střadateli, jejichž bankovní účty se zkonfiskují výměnou za akcie (podíly) „zkrachovaných“ bankovních institucí.

„To sníží riziko pro daňové poplatníky“, což je nesmyslné konstatování. Co to opravdu znamená, že vláda neposkytne financování pro kompenzace vkladatelů, kteří jsou oběťmi zkrachovaných bankovních institucí, ani nepřijde na pomoc těmto zkrachovaným institucím. 

Místo toho by se museli střadatelé vzdát svých úspor. Ty zkonfiskované peníze pak použijí banky, aby splnili své závazky nasmlouvané u hlavních finančních věřitelských institucí. Jinými slovy, tento celý plán je „záchranná síť“ pro ty banky příliš velké, aby padly, mechanismus, který jim umožní jako věřitelům zastínit menší bankovní instituce včetně úvěrových družstev, přičemž iniciuje buď jejich kolaps nebo převzetí.

 

Finanční prostor Kanady

Iniciativa rizikového managementu přes sebe-vykoupení je pro celou Kanadu kriticky důležitá: jakmile ji dolní sněmovna schválí jako součást rozpočtového balíčku, lze procedury sebe-vykoupení už aplikovat.

Konzervativní vláda má parlamentní většinu. Je tedy značná pravděpodobnost, že  Ekonomický akční plán 2013, jehož součástí jsou i procedury sebe-vykoupení, bude přijat.

Pravděpodobný scénář pro dohlednou budoucnost je ten, že „velká pětka“ kanadských bank Royal Bank of Canada, TD Canada Trust, Scotiabank, Bank of Montreal a CIBC, (z nichž všechny mají mocné spojence operující v americkém finančním prostoru) si upevní svou pozici na úkor menších bank a finančních institucí (na provinciální úrovni).

Související článek k tématu:

Vládní dokument vyzrazuje, že sebe-vykoupení by se mohlo použít jen výběrově „za nepravděpodobných okolností, že se banka stane neživotaschopnou.“ Což naznačuje, že přinejmenším jedna nebo více kanadských „menších bank“ by se mohla stát předmětem sebe-výkupu. Takováto procedura by nevyhnutelně vedla k větší koncentraci bankovního kapitálu v Kanadě ku prospěchu větších finančních konglomerátů.

 

Vytlačení úvěrových svazů a bankovních družstev na provinciální úrovni

Na provinciální úrovni je důležitá síť více než 300 úvěrových svazů a bankovních družstev včetně mezi mnoha jinými mocné sítě Desjardins v Quebecu, Vancouver City Savings Credit Union (Vancity) a Coastal Capital Savings v British Columbia, Servus v Albertě, Meridian v Ontariu, caisses populaires v Ontariu (přidružená k Desjardins), které by mohly být cílem výběrových operací „sebe-vykoupení“.

V tomto kontextu nejspíš dojde k významnému oslabení družstevních finančních institucí na provinciální úrovni, u nichž jsou jejich členové ve správcovském vztahu k nim (včetně představenstev), a které v současném kontextu nabízí alternativu k Velké pětce licencovaných bank. Podle nedávných dat, existuje v Kanadě více než 300 úvěrových svazů a lidových záložen, které jsou členy „Kanadské centrály úvěrových svazů“.

 

Nová norma: Mezinárodní standardy vedení konfiskace bankovních vkladů

Kanadský Ekonomický akční plán 2013 uznává, že ten navržený rámcový aparát sebe-vykoupení „bude v souladu s reformami v dalších zemích a s klíčovými mezinárodními standardy.“ Konkrétně ten navržený vzor pro konfiskaci bankovních vkladů, jak byl popsán v kanadském vládním dokumentu, je v souladu s modelem, o němž uvažují USA a Evropská unie. Tento mode je v současnosti „předmětem diskuse“ (za zavřenými dveřmi) na různých dějištích mezinárodních událostí při přeskupování guvernérů centrálních bank a ministrů financí.

K regulačním agenturám zapojeným do těchto mnohostranných konzultací patří Výbor finanční stability (FSB) sídlící ve švýcarské Basileji a hostující u Banky pro mezinárodní vypořádání (BIS – ta věž na obrázku). FSB shodou okolností předsedal guvernér Bank of Canada, Mark Carney, který byl nedávno britskou vládou jmenován šéfem Bank of England – počínaje červnem 2013.

Mark Carney jako guvernér Bank of Canada byl zařizovatelem při utváření opatření k sebe-vykoupení kanadských licencovaných bank. Před svou kariérou v centrálním bankovnictví býval vyšším výkonným ředitelem u Goldman Sachs, který je tím, kdo za scénou sehrál hlavní roli při realizaci vykupování bank z dluhů a zavádění zbídačujících opatření v EU.

České články popisující jmenování Carneyho jako šéfa BoE jako projev naprostého ovládnutí Evropy Goldman Sachsem:

Mandát FSB by koordinoval procedury sebe-vykoupení v úzké součinnosti s „národními finančními úřady“ a s „mezinárodními orgány stanovujícími standardy“, k nimž patří MMF a BIS. Nemělo by tedy vůbec překvapovat, že procedury konfiskace vkladů v Británii, USA a v Kanadě, které jsme zkoumali výše, jsou si pozoruhodně podobné.

 

Bankovní „sebe-vykoupení“ versus „vykoupení bank“

Vykoupení bank (bailouts) jsou „záchranné balíčky“, při nichž vláda přemístí významnou část výnosů státu ve prospěch zkrachovaných finančních institucí. Peníze jsou přesměrovány z kapsy státu k bankovním konglomerátům.

V USA bylo v roce 2008-2009 celkem přesměrování k finančním institucím Wall Streetu jako součást Bushových a Obamových záchranných balíčků 1,45 bilionu dolarů.

Tato vykoupení de facto spadají do kategorie vládních výdajů. Vyžaduje se u nich realizace zbídačujících opatření. Spolu s ohromnými nárůsty vojenských výdajů se vykupování financují přes drastické škrty sociálních programů včetně Medicare, Madicaid a sociálního zabezpečení.

Na rozdíl od vykoupení (bailout), které je financováno veřejnou peněženkou, vyžaduje „sebe-vykoupení“ (bail-in) – jež proběhne doma – konfiskace bankovních vkladů. Sebe-vykoupení se realizují bez použití veřejných peněz. Regulační mechanismus vede centrální banka.

Na počátku Obamova prvního funkčního období v lednu 2009, oznámil Obama vykoupení ve výši 750 miliard dolarů, k čemuž přibylo 700 miliard dolarů vykoupení umístěných v už probíhajícím Programu odlehčení od problémových aktiv (TARP) Bushovy administrativy.

Oba ty programy dohromady obnáší omračujících 1,45 bilionu dolarů financovaných americkým ministerstvem financí. (Měli bychom být i srozuměni s tím, že skutečná částka peněz finanční „pomoci“ bankám byla výrazně větší než jen těch 1,45 bilionu dolarů.) Navíc k této částce to, co bylo umístěno na obranu do Obamovy válečné ekonomiky ve finančním roce 2010, bylo udivujících 739 miliard dolarů. Konkrétně výkupy bank plus obrana dohromady ujedly z federálních výnosů ve finančním roce 2010 2189 miliard z 2381 miliard.

 

Závěrečné poznámky

To, co se ukazuje, je, že výkupy bank už nefungují. Na počátku Obamova druhého období je státní pokladna prázdná. Zbídačující opatření se začínají zadrhávat.

Tak se teď místo „vykoupení bank“ uvažuje o sebe-vykoupeních.

Nižší a střední příjmové skupiny, které jsou neustále zadlužené, nebudou hlavním cílem. Vyvlastnění bankovních vkladů by se v podstatě mělo zaměřit na horní vrstvu středních příjmů a nejvyšší příjmovou skupiny, které jsou významnými střadateli. Druhým cílem budou bankovní účty malých a středně velkých firem.

Tento přechod je součástí evoluce globální ekonomické krize a slepou uličkou, kterou s sebou nese uplatňování zbídačujících opatření.

Účelem z hlediska globálních finančních hráčů je vymést to tu od konkurentů, zkonsolidovat a centralizovat moc centrálních bank a rozšířit všezahrnující kontrolu nad reálnou ekonomikou, i nad vládními institucemi a ozbrojenými silami.

I kdyby byla sebe-vykoupení regulována a uplatňována selektivně na omezený počet krachujících finančních institucí, úvěrových družstev atd., už samotné oznámení programu konfiskace vkladů by mohlo potenciálně vést k všeobecnému „runu na banky“. V tomto kontextu nebude žádná bankovní instituce považována za bezpečnou.

Uplatnění procedur výkupů z dluhů se zahrnutím i konfiskace vkladů (i v případě místního nebo selektivního uplatnění) by vytvořilo finanční zkázu. Přerušilo by platební proces. Nevyplácely by se mzdy. Zkolabovala by kupní síla. Peníze na investice do výroben a zařízení by už nepřicházely. Malé a střední podniky by byly předurčeny k bankrotu.

Aplikace sebe-vykoupení v EU nebo v Severní Americe by spustila novou fázi globální finanční krize, prohlubující se ekonomické deprese, větší centralizace bankovnictví a financí, nárůst koncentrace korporátní moci v reálné ekonomice na úkor podniků působících v regionálním a místním měřítku.

Následně veškerá globální bankovní síť, která se vyznačuje elektronickými transakcemi (jimiž je ovládáno ukládání a vybírání atd.) by začala podléhat rozvratu systematické povahy, a to ani nemluvě o finančních transakcích na trzích akcií a komodit.

Sociální důsledky by byly devastující. Reálná ekonomika by se v důsledku kolapsu platebního systému propadla.

Potenciální rozvrat ve funkci integrovaného globálního monetárního systému by vedl k obnovenému globálnímu ekonomickému sesypávání se i k úpadku mezinárodního obchodu s komoditami.

Důležité je, aby lidé napříč zeměmi v Evropské unii a Severní Americe na národní i mezinárodní úrovni důrazně jednali proti těm ďábelským spiknutím svých vlád – jednajících v zastoupení dominantních finančních zájmů – za realizaci selektivního procesu konfiskace bankovních vkladů.

Prof. Michel Chossudovsky

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca