Na krizi španělského bankovního sektoru nesou spoluvinu banky a politici. A doplácet na ni budou občané, tvrdí ředitel portugalského deníku Jornal de Negócios. Katastrofální stav španělského bankovního sektoru je ostudou státu. Kvůli vytváření mýtu. Kvůli nelegálnímu spolčování mezi veřejným a soukromým sektorem. Kvůli ziskům, které nahromadili jedni a které jsou naprosto neúměrné budoucím škodám druhých. Kvůli popírání. Kvůli šíření nákazy. Kvůli lhaní. Všichni lžou. Všichni lžou těm samým: daňovým poplat… pardon, lidu.

Dnes máme právo hovořit o tom, co se děje u druhých. Protože druzí mají dům zatížený hypotékou, kterou budeme my splácet. My, „Evropané“. Jaký je ve skutečnosti rozdíl mezi Řeckem, které lhalo v záležitosti veřejných financí, a španělskými bankami, které lhaly ohledně svých rozvah?

Španělský problém se podobá spíše tomu irskému, protože i zde se jedná o banky, a méně portugalskému, kde z deseti možných problémů není žádný kolosální, zato jsou tu ale přítomny všechny najednou. Ve Španělsku je jádrem všeho zla incestní vztah mezi „cajas de ahorro“ [spořitelny] a regionálními politickými institucemi v kombinaci s realitní bublinou, k jejíž tvorbě všichni přispívali – a z níž měli všichni prospěch: banky díky úvěrům, stavebnictví díky stavebním projektům, realitní sektor díky transakcím, stát díky daním, politické strany díky dobře víme čemu, vláda díky statistikám růstu HDP.


Vykolejený vlak

Realitní bublina a její dopady jsou viditelné už alespoň dva roky. Španělsko ale udělalo všechno špatně: Zapaterova vláda problém jen odsouvala, nová Rajoyova vláda zase brzy ztratila odhodlání. Nákaza, kterou šlo omezit pouze na spořitelny, se dnes šíří i na největší španělské banky (Santander, BBVA a La Caixa ze 100 miliard eur [ze záchranného plánu] nic mít nebudou). A co horšího, ohrožuje i státní dluh.

Od Irska se Španělsko liší zvoleným řešením. Irsko škody způsobené bankami znárodnilo a proměnilo je ve veřejný deficit. Španělsko se snaží napnout kolem bankovního sektoru bezpečnostní pás v podobě stomiliardové půjčky, z níž se stane veřejný dluh. Cílem je přitom zabránit tomu, aby se problém bank stal problémem státním. Nicméně je zřejmé, že oněch 100 miliard eur je součástí záchranného plánu pro Španělsko. Ten zahrnuje program úsporných opatření, sice zatím nepsaný, nicméně v praxi již uplatňovaný. A španělské banky podřizuje dohledu Evropské centrální banky. Španělská národní banka vyjde z této záležitosti velice, velice špatně. Rajoyova vláda dokonce zneuznala její autoritu, když auditem systému pověřila ministerstvo hospodářství.

Evropské banky už nebudou vydělávat tolik peněz, kolik v minulosti, a budou čelit fúzím, uzavírání, omezování počtu poboček a zaměstnanců a poklesu dluhů, aktiv a hospodářských výsledků. My tady v Portugalsku tohle dobře víme, protože máme v této oblasti náskok.


Krize na bedrech Evropanů

Ostatně pár slov o Portugalsku, dobrém žáku, který má důvod k úsměvu. Proces rekapitalizace bude brzy u konce a banky vstoupí do letního období s vlastním kapitálem nemajícím v Evropě obdoby. Je třeba upřesnit, že část z něj bude veřejná, část soukromá, to je ale otázka účetnictví, která by si zasluhovala samostatný úvodník.

„Skončeme s tou hrou na vinu!“ prohlásil před půl druhým rokem generální ředitel banky Barclays Bob Diamond. Je na to brzy. Když tvrdíme, že si vzal bankovní sektor politiku jako rukojmí, pak hovoříme o tomto: o republikách dlužníků a monarchiích věřitelů. O finančnících, kteří vědí všechno a balamutí politiky, kteří nevědí nic. A o jedněch jako druhých, kteří s nesmírnou nadutostí obviňují platící občany z finanční negramotnosti. Ano, ti, kdo rozmetali budoucí rozpočty, halí se do pláště úsporných opatření a ženou do závratných výšin bankroty a nezaměstnanost, jsou zároveň těmi, kdo obviňují lid z neznalosti světa financí. Moc pěkné.

Je to bankovní krize, z jejíž metastázy vznikla krize státních dluhů. Obě tyto krize pak nesou na svých bedrech „Evropané“. To znamená my. Demokracie musí onemocnět, aby bylo lhaní evropským institucím, jako tomu bylo v případě Řecka, nakonec závažnější než lhaní veřejnosti, jako tomu je ve Španělsku. Banky se dočkají pomoci. A co jim řekneme my? Nic. Už jsme si všechno řekli. Napsali jsme všechno, co jsme mohli. Zbývá jen trpět. Jak se dostat ven z propasti?

Zdroj: presseurop.eu

]]>