Izrael je připraven zaútočit na íránská jaderná zařízení v případě, že by rozhovory 23. května v Bagdádu nepřinesly žádné výsledky. Letectvo počítá s krátkým a profesionálním útokem. Jaderných zařízení je však mnoho a jsou rozeseta po celé zemi, takže rychlý a izolovaný úder jako proti iráckému jadernému reaktoru Osirak v roce 1981 je vyloučen. Tel Aviv nedisponuje kapacitami k úplnému zničení íránského jaderného programu a uvědomuje si, že agrese proti Teheránu bude pro libanonské šíitské hnutí Hizballáh výzvou k útoku na židovský stát. Na severu Izraele tak může po třiceti letech klidu vypuknout totální válka.
Premiér Benjamin Netanjahu uvedl, že sankce proti Teheránu jsou neúčinné a nelze vyčkávat, až islámská republika vyrobí jadernou zbraň. Radikální sionista Netanjahu vytrvale fantazíruje nad íránskou atomovou pumou – jako svého času George Bush jr. nad nikdy nenalezenými iráckými zbraněmi hromadného ničení – aniž by předložil pádné důkazy o jejím vývoji. Ze samotného Izraele se však ozývají četné hlasy, které tyto vyšinuté válečné plány důrazně odmítají. Náčelník generálního štábu izraelských ozbrojených sil generál Benny Gantz nevěří, že se Írán rozhodl vyvinout atomovou bombu a íránské vedení hodnotí jako racionálně uvažující. Netanjahuovi a ministru obrany Barakovi nevěří ani bývalý šéf kontrarozvědky Juval Diskina, který řekl, že oba politici úmyslně klamou veřejnost. Exšéf Mossadu Meir Dagan zhodnotil plán útoku na Írán jako „nejhloupější věc, kterou kdy slyšel.“ Kromě německého spisovatele Güntera Grasse kritizuje Netanjahua další laureát Nobelovy ceny – americký ekonom židovského původu Paul Krugman. Ten napsal, že „politika současné izraelské vlády je postupnou sebevraždou celého státu.“ Krugman se domnívá, že Izrael vede do záhuby úzce zaměřená politika nacionalistické vlády a zároveň odmítá ztotožňování kritiky židovského státu s antisemitismem. Od března již 64.000 občanů vyjádřilo odpor proti válce prostřednictvím facebookové iniciativy „Izrael miluje Írán“.
Írán je regionální blízkovýchodní mocností oplývající ropným bohatstvím, a proto nepřekvapuje, že vždy stál ve středu pozornosti velmocí, které se ho snažily podmanit. Za druhé světové války zemi dočasně okupovali Sověti a Britové, nicméně do roku 1979 představovalo Íránské císařství v čele s šáhem Muhammadem Rezou Pahlavím spolehlivého spojence USA. Pokus o skutečnou nezávislost a vymanění z vlivu Západu v letech 1951 – 1953 rázně potlačila CIA. Tehdy se stal íránským premiérem Muhammad Mosaddek, který usiloval o to, aby stát převzal kontrolu nad svým nerostným bohatstvím. Íránskou ropu ovládali Britové, kteří Teheránu dopřáli pouze dvacetiprocentní podíl (!) zisku z jejího prodeje. Mosaddek s podporou komunistické strany Túde zestátnil ropný průmysl, uzavřel britské banky a zahájil pozemkovou reformu. Londýn reagoval uvalením embarga na Teherán a vysláním válečných lodí do Perského zálivu. Premiérova výzva k sesazení prozápadního šáha přiměla USA k vypracování plánu na státní převrat v Íránu. V srpnu 1953 byl Mosaddek prostřednictvím operace CIA svržen a šáhova moc plně obnovena. O dva roky později už stál Teherán u zrodu Bagdádského paktu resp. CENTO – jakési pobočky NATO – sdružující Velkou Británii, Turecko, Irák, Írán a Pákistán, jehož úkolem bylo zadržovat SSSR v geostrategicky významné oblasti Středního východu.
Po svržení monarchií v Iráku v roce 1958 resp. v Íránu v roce 1979 bylo CENTO rozpuštěno a Washington s Tel Avivem čelily dvěma nepřátelským režimům v ropných velmocích. Baasistickou revoluci v Iráku (1968) a islámskou revoluci v Íránu (1979) sice spojovala platforma antisionismu, antiamerikanismu a antikomunismu, ale z mnoha důvodů se tyto režimy nemohly vystát. Obě klíčové revoluce znamenaly výrazné oslabení geopolitických pozic USA v Perském zálivu. Washingtonu tak přišla vhod irácko-íránská válka v letech 1980 – 1988 (boj mezi sekulární autokracií Saddáma Husajna a islámskou teokracií ajatolláha Chomejního), protože oba státy nesmírně vyčerpala a oslabila. Ačkoliv Reaganova administrativa oficiálně podporovala Irák, dodávala zbraně oběma stranám, což se provalilo roku 1986 v aféře Írángate. Washington ilegálně prodával zbraně Íránu, přestože figuroval na seznamu zemí podporujících terorismus, a z peněz potřísněných krví sponzoroval Contras – vražedná komanda bojující proti sandinistické vládě v Nikaragui. Reaganův žák George Bush jr. začlenil v roce 2002 Írán společně s Irákem a KLDR do tzv. Osy zla a krátce poté se vypořádal se Saddámem Husajnem. Nyní je na řadě Írán.
Pokusy o oslabení či svržení vlády ajatolláhů a dosazení loutkové vlády povolné vůči zájmům USA trvají nepřetržitě od roku 1979. Izraelský útok na Írán – dojde-li k němu – bude vyvrcholením těchto snah. USA mohou útok židovského státu využít ve svůj prospěch – nebudou primárním agresorem, ale následně se do konfliktu vloží, aby ochránily svého spojence, zbavily se nepohodlného režimu v Teheránu a svedly další bitvu ve válce o hegemonii dolaru. Vzhledem k tomu, že Írán není izolovaný, má silný vliv na šíitskou populaci žijící mimo vlastní území a úzce spolupracuje s Moskvou a Pekingem, které zde mají své ekonomické zájmy, může tento lehkovážný krok zažehnout rozsáhlý požár nejen na Blízkém východě, ale hrozí vypuknutím globálního konfliktu s nedozírnými následky.
]]>
