Dosud nenarušená politická, ekonomická a vojenská dominance Francie nad jejími bývalými subsaharskými koloniemi je zakořeněná v měně – CFA frank. Vytvořena byla v roce 1948, aby pomohla Francii kontrolovat osudy svých kolonií, čtrnácti zemí – Benin, Burkina-Faso, Pobřeží slonoviny, Mali, Niger, Senegal, Togo, Kamerun, Středoafrická republika, Kongo, Gabun, Rovníková Guinea, Guinea Bissau a Čad – k udržení francouzské zóny i poté, co získaly před desítkami let nezávislost. Výměnou za francouzské garance konvertibility CFA franku tyto země souhlasily s uložením 65% jejich rezerv zahraničních měn na speciálním účtu u francouzského ministerstva financí, a to dává Francii právo veta nad monetární politikou francouzské zóny, kdykoliv je onen speciální účet přečerpán. Tato rozhodnutí už čtyřicet let přináší devastující důsledky.

Objem peněžní zásoby CFA franků pochází z obchodu mezi Francií a jejími africkými spojenci. V důsledku toho vždy k základním rysům frankofonní zóny patřil nedostatek peněz a vysoké úrokové sazby. Na druhé straně je v souladu s programem strukturálních úprav MMF a Světové banky a jeho striktní rozpočtovou disciplínou, což drží inflaci nízkou – jako kdyby další utahování opasků ve jménu cenové stability bylo tou správnou politickou prioritou v tak zoufale chudých zemích postižených desítkami let stlačování poptávky.

Výsledkem byla zhoubná kombinace konvertibility měny, raketově rostoucích úrokových sazeb, nízké inflace a volného pohybu kapitálu, která pouze přiživuje spekulace a únik kapitálu. Spekulativní transfery ohromných částek peněz z Francie na účty vynášející vysoké úroky přináší každé tři měsíce od daní osvobozené zisky a opětovně přináší bezrizikové obohacení.

Komerční banky jsou zavaleny těmito penězi z fondů krátkodobých turbulentních spekulací, které je pak půjčují vládám za těch nejtužších podmínek. Banky a spekulanti si urvou krásnou kořist a vlády jsou přetíženy neudržitelnými komerčními dluhy, domácí výrobní sektor hladoví z nedostatku střednědobého a dlouhodobého financování a většina lidí vázne v úděsné chudobě.

Mezi tím bují úniky kapitálu vyrůstající z volného transferu zisků, splátek dluhů a sklonu elit ukládat aktiva v exilu. Tohle masivní krvácení cizích měn je kanalizováno výlučně do Francie díky kapitálové kontrole uvedené do provozu v roce 1993. V důsledku toho některé z nejchudších zemí na světě financují část francouzského rozpočtového deficitu.

Jediným racionálním důvodem existence CFA franku je tichý souhlas mezi Francií a vládnoucími elitami svých bývalých kolonií při drancování států frankové zóny. I přínosné efekty společné měny na obchod mezi členskými zeměmi byl anulován paradoxním rozhodnutím přijatým francouzskými koloniemi sub-saharské Afriky k demontáži struktur federální vlády a společného trhu koloniálních časů a ke vztyčení obchodních bariér místo nich.

To se nepovažovalo za tak špatné – směnný kurz CFA franku, který zůstával neměnný od roku 1948, byl v roce 1994 devalvován o 50%. A jaký je lepší čas – z hlediska potenciálního cizího investora – k realizaci široké privatizace státních aktiv? Pod záštitou MMF a Světové banky byly lukrativní sektory jako energetika, telekomunikace, dodávky vody a bankovnictví rozprodány západním společnostem za výprodejní ceny.

Tudíž konečný výsledek partnerství mezi Francií a jejími bývalými africkými koloniemi byl úžasně pokroucen. Francie si zajistila široký trh pro své produkty a stabilní dodávky levných surovin, repatriaci lvího podílu místních úspor, bezkonkurenční politický vliv, strategickou přítomnost na vojenských bezplatně okupovaných základnách a to, že určitě mohou spoléhat na diplomatickou podporu svých afrických spojenců. Ale pro Afričany toto partnerství znamenalo chabý obchodní výkon, těžce dostupné peníze, vysoké úrokové sazby, masivní únik kapitálu a hory dluhů, jejichž splacení brání rychlejším investicím do vzdělání, výcviku, zdravotnictví, výroby potravin, bydlení a průmyslu.

Negativní účinky tohoto uspořádání se dále rozlévají po celém africkém kontinentu. Na politické úrovni Francie a její spojenci oponovali konceptu kontinentální vlády prosazované koncem 50. let a na počátku 60. let takovými jako Násir a Nkrumah. Ti pomohli zablokovat onen projekt a ustanovit notoricky neefektivní africký klub hlav států – Organizaci africké jednoty OAU, tudíž přenastavit hodiny pro africkou integraci o desítky let dozadu.

Když OAU poskytla mandát Hospodářskému společenství západoafrických států ECOWAS, aby podporovalo regionální ekonomickou a monetární unii, Francie a její spojenci přikročili k rychlým krokům k zabránění tomuto protlačení vytvořením Západoafrické ekonomické a monetární unie UEMOA a Středoafrické ekonomické a monetární unie (CEMAC). To částečně zabránilo ECOWAS, aby emulovala činnost své sesterské organizace – Jihoafrického rozvojového společenství SADC a Společného trhu Východní a Jižní Afriky COMESA.

Ale pro africké spojence Francie bylo roubování programu ekonomické integrace na už před tím existující umělou monetární unii zavádějící a nefunkční. A ta opravdu trhala pletivo těchto společností celou dobu už od příchodu tzv. nezávislosti v 60. letech. Není divu, že většina těchto zemí se dnes potýká s občanskými nepokoji, rebeliemi a hrozí jim riziko imploze.

Má-li francouzská Afrika růst, musí se zóna franku demontovat. Zrození eura poskytlo příležitost pro tyto bývalé kolonie vymanit se z dusivého objetí Francie. Tu ale propásli. Místo toho se přesunuli s CFA frankem na euro, přičemž udržují v platnosti ta samá pravidla, instituce a funkční mód. Pro občany frankofonní Afriky to určitě bude mít tragické důsledky.

 

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: www.project-syndicate.org