Mýtus: USA byly nuceny Japonsku vyhlásit válku po naprosto neočekávaném japonském útoku na americkou námořní základnu na Havaji 7. prosince 1941. V důsledku japonského spojenectví s nacistickým Německem tato agrese USA automaticky zavlekla do války proti Německu. Realita: Rooseveltova administrativa už nějakou dobu prahla po válce s Japonskem a usilovala o rozpoutání takové války pomocí zřízení ropného embarga a dalších provokací. Jelikož Washington rozšifroval japonské kódy, věděl, že japonská flotila je na cestě k Pearl Harbouru, ale tento útok vítal, jelikož japonská agrese umožnila tuto válku „udat“ u převážně protiválečné americké veřejnosti.

Útok Japonska, ač nešlo o americký útok na Japonsko, rovněž údajně obcházel vyhlášení války japonským spojencem Německem, které bylo smluvně vázané pomoci jedině, když by Japonsko bylo napadeno. Ovšem z důvodů, které neměly nic co dělat s Japonskem či USA, ale jen s německým neúspěchem při „bleskové válce“ proti Sovětskému svazu, sám Hitler vyhlásil USA válku 11. prosince 1941, jen pár dnů po Pearl Harboru

Podzim 1941. USA tehdy stejně jako dnes byly pod vládou „mocenské elity“ průmyslníků, vlastníků a managerů vůdčích korporací této země a bank představujících jen nepatrný zlomek jejich obyvatelstva. Tehdy jako dnes tito průmyslníci a finančníci – „korporátní Ameriky“ – měli úzké konexe s nejvyššími kruhy v armádě, a „těmto válečným lordům“, jak je nazval sociolog z Columbia University C. Wright Mills, který zavedl i pojem „mocenská elita“ (1) o pár let později vybudovali ohromné Ústředí známé jako Pentagon na březích řeky Potomac.

Opravdu, ten „vojensko-průmyslový komplex“ už existoval mnoho desítek let, když ho takto nazval na konci své kariéry nesmírně poctivě sloužícího prezidenta Eisenhower. Mluvíme-li o prezidentech: tehdy ve 30. a 40. letech jako dnes mocenská elita laskavě Americkému lidu dovolila každé čtyři roky si vybrat mezi dvěma svými vlastními členy – jednoho s označením „Republikán“ a druhého „Demokrat“, ale jen málo lidí poznalo rozdíl  v tom, kdo bydlí v Bílém domě, aby formuloval a administroval národní a mezinárodní politiku. Tyto politiky neochvějně sloužili – a pořád slouží – zájmům mocenské elity, jinými slovy neustále se zaměřovaly na podporu „businessu“ – kódového slova pro maximalizaci zisků velkých korporací a bank náležejících k mocenské elitě.

Jak to při jedné příležitosti ve 20. letech sladce formuloval prezident Calvin Coolige: „Business Ameriky (myšleno americké vlády) je businessem.“ Tehdy v roce 1941 byl držitel Bílého domu bona fide člen mocenské elity, primus prachatých, privilegovaných a mocných rodin: Franklin D. Roosevelt často označovaný jako „FDR“. (Shodou okolností bohatství rodiny Rooseveltů bylo přinejmenším částečně vybudováno na obchodu s opiem s Čínou, jak kdysi napsal Balzac: „Za každým velkým majetkem se skrývá zločin.)

Roosevelt zjevně mocenské elitě sloužil dost dobře, jelikož se mu povedlo být nominován (těžké) a zvolen (relativně lehké) v letech 1932, 1936 a zase v roce 1940. To byl pozoruhodný úspěch, jelikož ta „špinavá třicátá léta“ to byly těžké časy vyznačující se jak „Velkou depresí“, tak i velkým mezinárodním napětím, jež vedlo k propuknutí války v Evropě v roce 1939. Rooseveltův job – sloužit zájmům mocenské elity – zdaleka nebyl lehký, protože uvnitř mocenských kruhů této elity se různily názory na to, jak by prezident mohl korporátním zájmům sloužit nejlépe. Co se týče ekonomické krize, někteří průmyslníci a bankéři byli velice šťastní z prezidentova Keynesiánského přístupu, známého jako „New Deal“ (nový úděl) a z nasazování velkých státních intervencí do ekonomiky, zatímco jiní byli vehementně proti a hlasitě se dožadovali návratu k ortodoxii laissez-faire. Mocenská elita byla rovněž rozdělena ohledně toho, jak si poradit se zahraničními záležitostmi.

Vlastníci a vrcholní manageři mnohých amerických korporací – včetně Forda, General Motors, IBM, ITT a Rockefellerovské Standard Oil z New Jersey, dnes známá jako Exxon – měli Hitlera nesmírně rádi, jako jednoho z nich – William Knudsen z General Motors – dokonce německého Führera glorifikoval jako „zázrak 20. století“. (2) Důvod: v rámci příprav na válku Führer po zuby vyzbrojoval Německo a četné německé pobočné závody amerických korporací z „vyzbrojovacího boomu“ v této zemi pěkně profitovaly z výroby náklaďáků, tanků a letadel na místech jako továrna Opelu a GM v Rüsselsheimu a ohromný Fordův závod v Kolíně, Ford-Werke; a takoví jako Exxon a Texaco hrabali spoustu peněz z dodávek paliv pro Hitlerovy tanky, které potřebovaly, aby v roce 1939 převálcovaly Varšavu, v roce 1940 Paříž a v roce 1941 skoro i Moskvu. Žádný div, že manageři a vlastníci těchto korporací pomáhali s oslavami německých vítězství proti Polsku a Francii při velkém mejdanu v hotelu Waldorf-Astoria 26. června 1940 v New Yorku!

Americkým „kapitánům průmyslu“ jako Henry Ford se také velice líbil způsob, jak Hitler zkrotil německé odbory, mimo zákon postavil labouristické strany (typ sociální demokracie aj.) a uvrhl komunisty a spoustu socialistů do koncentračních táborů a přáli si, aby Roosevelt vnesl do Ameriky stejné způsoby na jejich vlastní vzpurné odborové vůdce a „rudé“, ti druhý byli ve 30. a 40. letech ještě hojní. Tou poslední věcí, kterou tito muži chtěli, bylo, aby Roosevelt USA zapojil do války na straně německých nepřátel, byli to „izolacionisté“ (čili „ne-intervencionisté“) a tak to bylo v létě 1940 i s většinou americké veřejnosti: Gallupův průzkum provedený v září 1940 ukázal, že 80 procent Američanů chtělo zůstat mimo válku, která zuřila v Evropě. (3) Tehdy tedy žádný div, že neexistoval ani náznak, že by Roosevelt mohl chtít omezit obchod s Německem, natožpak se zapojit do anti-Hitlerovské křížové výpravy. Ve skutečnosti během prezidentské volební kampaně na podzim 1940 svatě přislíbil, že „naše hochy nepošleme do žádných cizích válek.“ (4)

To, že Hitler drtil Francii a další demokratické země nepůsobilo US korporátným týpkům žádné starosti, ti dělali s Hitlerem business a ve skutečnosti cítili, že evropská budoucnost patří fašismu, zvláště té jeho německé variantě – nacismu – spíše než demokracii. (Bylo typické, že předseda General Motors Alfred P. Sloan v té době vyhlásil, že je to dobrá věc, že v Evropě demokracie uvolňují cestu „alternativním (např. fašistickým) systémům se silnými, inteligentními a agresivními vůdci, kteří přiměli lidi, aby pracovali déle a tvrději, a kteří mají instinkt gangsterů – a všechny jejich dobré kvality“!). (5) A jelikož určitě nechtěli, aby evropská veřejnost patřila socialismu v jeho evoluční, natožpak revoluční (komunistické) odrůdě, tak američtí průmyslníci byli zvláště šťastní, když Hitler asi o rok později udělal to, v co dlouho doufali, konkrétně útok na Sovětský svaz, aby zničil domovinu komunismu a zdroj inspirace a podpory „rudých“ po celém světě i v USA.

Zatímco mnohé velké korporace se zapojily do výnosných businessů s nacistickým Německem, další teď zrovna vydělávali spoustu peněz na businessu s Velkou Británií. Tato země – navíc s Kanadou a dalšími členy Britského impéria byla na podzim 1940 samozřejmě jediným zbývajícím nepřítelem Německa, a to až do června 1940, kdy Hitler zaútočil na Sovětský svaz, což učinilo z Británie a Sovětského svazu spojence. Británie zoufale potřebovala všechny druhy vybavení, aby mohla pokračovat v boji proti nacistickému Německu, a chtěla si většinu toho koupit v USA, nebyla ale schopna provádět v Americe vyžadované hotové platby podle jejich „Cash-and-Carry“ legislativy. Roosevelt ovšem americkým korporacím umožnil, aby využily tohoto „ohromného okna příležitostí“, když 11. března 1941 zavedl svůj slavný program Půjčky a pronájmu, který Británii poskytl téměř neomezený kredit k nákupu náklaďáků, letadel a dalšího válečného hardware v USA. Vývozy do Británie podle Půjčky a pronájmu Británii vyvolaly záplavu zisků nejen na účtu ohromného objemu zapojeného businessu, ale i protože tyto exporty se vyznačovaly cenovou inflací a podvodnými praktikami, jako je dvojí fakturace.

Část Korporátní Ameriky začala tudíž sympatizovat s Velkou Británií, což je méně „přirozený“ jev, než máme dnes sklon to vnímat. (Opravdu po získání americké nezávislosti zůstávala ta bývalá vlast pro Strýčka Sama arci-nepřítelem; a ještě koncem 30. let měli americké ozbrojené síly plán na válku proti Británii a invazi do jejího Kanadského dominia, což dále obsahovalo plány na bombardování měst a použití otravných plynů.) (6) Některé hlásné trouby korporátní skupin, avšak nemnohé, dokonce začaly dávat přednost vstupu USA do války na straně Británie; těm se začalo říkat „intervencionisté“. Samozřejmě, že mnohé, pokud ne většina velkých amerických korporací vydělávala peníze jak přes business s nacistickým Německem, tak s Británií a stejně jako Rooseveltova administrativa samotná byli natěšeni na přípravy na možnou válku, jež by znásobila vojenské výdaje a objednávala veškerý sortiment vybavení, takže začali čím dál více peněz vydělávat na dodávkách vlastním americkým ozbrojeným silám na všech druzích válečného materiálu. (7)

Existovala jedna věc, na které se všichni vůdci korporátní Ameriky mohli shodnout, ať už osobně sympatizovali s Hitlerem nebo Churchillem, a tou bylo, že válka v Evropě v roce 1939 byla dobrou, dokonce až zázračnou věcí pro business. Rovněž souhlasili, že čím déle to bude trvat, tím lépe pro ně. S výjimkou těch nezanícenějších pro-britských intervencionistů, také souhlasili, že tu není žádná naléhavá potřeba, aby se USA do této války aktivně zapojovaly a určitě ne, aby šly do války proti Německu. Tím nejvýhodnějším scénářem pro korporátní Ameriku byl ten, kdy by se válka v Evropě protahovala tak dlouho, jak je to jen možné tak, aby Spojené státy mohly dodávat oběma stranám „to náčiní, které je udrží v boji, dokud se obě strany nezhroutí.“ Ford činil to, co kázal, a upravil pro to svoje továrny v USA, Británii, Německu a v okupované Francii, aby kuly vybavení pro všechny účastníky. (8) Válka mohla být pro většinu lidí peklem, ale pro americké „kapitány průmyslu“ jako Ford byla rájem.

O Rooseveltovi samotném panuje obecná domněnka, že byl intervencionistou, ale v Kongresu určitě převažovali izolacionisté a nevypadalo to, že USA by mohly brzy, pokud vůbec, vstoupit do války. Ovšem vývozní účet Půjčky a pronájmu do Británie určitě podrýval vztahy mezi Washingtonem a Berlínem a na podzim 1941 série incidentů mezi německými ponorkami a torpédoborci USA Námořnictva doprovázejícími nákladní lodi směřující do Británie vedla ke krizi, která se stala známou jako „nevyhlášená námořní válka“. Ale ani tato epizoda nevedla k aktivnímu zapojení Ameriky do křížového tažení proti nacistickému Německu. Nacistické Německo byl kontroverzně hluboce zapojeno do ohromného projektu Hitlerova života, jeho mise zničit Sovětský svaz. V této válce věci ale nešly podle plánu. Tomu Blitzkriegu na Východ spuštěnému v červnu 1941, o kterém se předpokládalo, že „Sovětský svaz rozdrtí jako vajíčko“ během 4 až 6 týdnů nebo tak, věřili vojenští experti nejen v Berlíně ale i ve Washingtonu. Avšak počátkem prosince Hitler pořád ještě čekal, kdy Sověti zamávají bílou vlajkou. Naopak 5. prosince Rudá armáda překvapivě na frontě u Moskvy zahájila protiofenzivu a náhle se Němci sami ocitli ve velkých těžkostech. Tou poslední věcí, kterou Hitler v tomto okamžiku potřeboval, byla válka proti USA. (9)

Ve 30. letech neměly americké ozbrojené síly žádné plány a ani takové plány nepřipravovaly, na boj proti nacistickému Německu. Na druhou stranu, měly válečné plány proti Velké Británii, Kanadě, Mexiku – a Japonsku. (10) Proč proti Japonsku? Ve 30. letech byly USA jednou z vedoucích světových průmyslových mocností a jako všechny průmyslové mocnosti neustále hledaly zdroje levných surovin jako kaučuk a ropa, zrovna tak jako trhy pro své průmyslové výrobky. Už na konci devatenáctého století Amerika neustále protlačovala své zájmy v tomto směru rozšiřováním své ekonomiky a občas i přímého politického vlivu přes oceány a kontinenty. Tato agresivní „imperialistická“ politika bezohledně prosazovaná prezidenty jako Theodore Roosevelt, bratranec FDR, vedla k americké kontrole nad bývalými španělskými koloniemi jako Puerto Rico, Kuba a Filipíny, a také nad do té doby nezávislým ostrovním státem Havají. Amerika se tudíž také vyvinula do hlavní mocnosti Tichého oceánu a i Dálného východu. (11)

Ty země na vzdálených pacifických pobřežích hrály čím dál důležitější roli jako trhy pro americký export výrobků a jako zdroje levných surovin. Ale během depresí poznamenaných 30. let, kdy se konkurence na trzích a o zdroje rozžhavila, se tam USA střetly s konkurencí agresivní průmyslové mocnosti takové, která ještě více potřebovala ropu a podobné suroviny a také lačnila po trzích pro hotové výrobky. Tímto konkurentem bylo Japonsko, země vycházejícího slunce. Japonsko se snažilo realizovat své vlastní imperialistické ambice v Číně a v Jihovýchodní Asii bohaté na zdroje, a podobně jako USA neváhalo v tomto procesu použít násilí, např. vedlo bezohlednou válku v Číně a ze severní části této ohromné ale slabé země si udělalo klientský stát. To, co Spojené státy trápilo, nebylo to, jak Japonci zachází s čínskými a korejskými sousedy jako s Podlidmi, nýbrž to, že tuto část světa přetvořili na to, co nazývali Širší východoasijskou sférou vzájemné prosperity, tj. svůj vlastní ekonomický záhumenek „sblížených ekonomik“, v němž už nebylo žádné místo pro americkou konkurenci. Když to takhle dělali, tak Japonci vlastně následovali příkladu USA, které před tím už Latinskou Ameriku a většinu Karibiku transformovaly na exkluzivní ekonomické hřiště Strýčka Sama. (12)

Korporátní Amerika byla nesmírně frustrovaná, že „Japíci“ ze „žluté rasy“ vyštípali z lukrativních dálněvýchodních trhů Američany, kteří jimi obecně už od 19. století opovrhovali. (13) Na Japonsko se pohlíželo jako na arogantní, leč v podstatě slabou rozbíhající se zemi, kterou by Amerika mohla snadno „smést z mapy během tří měsíců,“ jak to při jedné příležitosti formuloval ministr námořnictva Frank Knox. (14) A proto, aby k tomu došlo během 30. a počátkem 40. let byla USA mocenská elita, ač většinou oponovala válce proti Německu, téměř jednohlasně zajedno v souhlasu s válkou proti Japonsku – leda by ovšem Japonsko bylo připraveno učinit velké ústupky ve „sdílení“ Číny s USA. Prezident Roosevelt – podobně jako Woodrow Wilson ani trochu pacifista, jak jej líčilo příliš mnoho historiků, lačnil po tom, aby si zařídil takovou „výnosnou maličkou válečku“. (Tenhle výraz zavedl americký ministr zahraničí John Hay pro Španělsko-americkou válku z roku 1898; ta byla „výnosná“ tím, že USA umožnila shrábnout Filipíny, Puerto Rico atd.) Do léta 1941 poté, co Tokio zase rozšířilo zónu svého vlivu na Dálném východě, např. okupací na kaučuk bohaté francouzské kolonie Indočína a zoufale toužíc po ropě zjevně začalo mít chuť na ropou bohatou holandskou kolonii Indonésii, rozhodl se zjevně FDR, že je čas vyrazit do války proti Japonsku, měl ale dva problémy. Zaprvé veřejné mínění bylo tvrdě proti americkému zapojení do jakékoliv cizí války. Zadruhé izolacionistická většina v Kongresu by nemusela s takovou válkou souhlasit ze strachu, že by to USA automaticky zavleklo do války s Německem.

Rooseveltovým řešením této dvojice problémů bylo podle autora podrobné a nesmírně dobře zadokumentované nedávné studie Roberta B. Stinnetta „vyprovokovat Japonsko ke zjevnému aktu války proti Spojeným státům.“ (15) A opravdu, v případě japonského útoku by americká veřejnost už neměla žádnou volbu, jen pochodovat pod vlajkou. (Veřejnost už podobně přiměli, aby pochodovala pod Hvězdami a pruhy, před tím zvláště na začátku Španělsko-americké války, když se americká bitevní loď Maine na návštěvě záhadně potopila v Havanském přístavu, což byl čin, který okamžitě svedli na Španěle; po II. světové válce byli Američané opět zpracováváni, aby souhlasili s válkami, které chtěla a plánovala jejich vláda pomocí zinscenovaných provokací jako byl Incident v Tonkinském zálivu z roku 1964.) Dále podle podmínek Trojstranné dohody odsouhlasených Japonskem, Německem a Itálií 27. září 1940 v Berlíně, tyto tři strany si poskytnou vzájemnou pomoc, pokud bude jedna z těchto tří smluvních mocností napadena jinou zemí, nikoliv však, když jedna z nich napadne jinou zemi. V důsledku toho v případě japonského útoku na američtí izolacionisté, kteří byli ne-intervencionisté ohledně Německa, nikoliv však ohledně Japonska, nebudou mít strach, že konflikt s Japonskem by rovněž znamenal válku s Německem.

A tak prezident Roosevelt rozhodnutý, že „Japonsko musí zjevně udělat první otevřený krok,“ zahájil „provokace Japonska, aby se dopustilo otevřeného válečného činu, principální politikou, která vedla jeho akce vůči Japonsku po celý rok 1941,“ jak píše Stinnett. Ty používané strategické hry obsahovaly vyslání válečných lodí do blízkosti japonských teritoriálních vod i do nich, zjevně v naději na rozpoutání incidentu ve stylu Tonkinského zálivu, který by mohl posloužit jako casus belli. Ovšem ještě účinnější byl neustálý ekonomický tlak, který byl na Japonsko vyvíjen, tato země se zoufalou potřebou surovin jako ropa a kaučuk tudíž nejspíš bude považovat takovéto metody jako jednoznačně provokativní. V létě 1941 Roosveltova administrativa zmrazila japonská aktiva ve Spojených státech a zahájila „strategii frustrování Japonců při získávání ropných produktů.“ Ve spolupráci s Brity a Holanďany, kteří byli anti-japonští ze svých vlastních důvodů, uvalily USA na Japonsko tvrdé ekonomické sankce, včetně embarga na životně důležité ropné produkty. Do podzimu 1941 se situace ještě zhoršila. 7. listopadu Tokio v naději, že se vyhne válce s mocnými USA  nabídlo v Číně princip nediskriminačních obchodních vztahů za podmínky, že Američané udělají to samé v jejich vlastní sféře vlivu v Latinské Americe. Ovšem Washington chtěl reciprocitu jen ve sféře vlivu té druhé imperialistické mocnosti, a nikoliv na svém vlastním zadním dvorku, a tak byla japonská nabídka odmítnuta.

Pokračující americká provokace Japonska byly vedeny záměrem přimět Japonsko k válce a opravdu rostla pravděpodobnost, že jej přimějí. „To neustálé dloubání špendlíkem do chřestýše,“ jak se FDR později přátelům přiznal, „nakonec tu zemi přimělo kousnout.“ 26. listopadu, když Washington požadoval japonské stažení z Číny, se „chřestýš“ v Tokiu rozhodl, že toho mají dost a připravil se „kousnout“. Japonská flotila dostala rozkaz vyplout k Havaji, aby napadla americké válečné lodi, které se sem FDR rozhodl umístit, dost provokativně, ale zrovna tak i jako pozvánku, pokud by Japonsko mělo zájem už v roce 1940. Jelikož rozluštili japonské kódy, tak americká vláda a vrcholné armádní lampasáctvo přesně vědělo, co má japonská armáda za lubem, nevarovali však velitele na Havaji, a tak umožnili „překvapivý útok“ na Pearl Harbor, k němuž došlo v neděli 7. prosince 1941. (16)

Den poté FDR už shledal přesvědčit Kongres, aby Japonsku vyhlásil válku, snadným a Americký lid šokovaný tím zjevně zákeřným útokem, o němž nevěděli, že byl vyprovokován a očekáván jejich vlastní vládou, podle očekávání pochodoval za vlajkou. USA byly připraveny k vedení války proti Japonsku a výhled na relativně snadné vítězství těžko zkalily ztráty utrpěné v Pearl Harbor, které ač ostentativně strašné, zdaleka nebyly nijak katastrofické. Ty lodi, které se potopily, byly staré, „převážně 27 let staré relikty z I. světové války,“ a zdaleka nikoliv nepostradatelné pro válčení proti Japonsku. Na druhou stranu ty moderní válečné lodě včetně letadlových, jejichž role ve válce se ukázala být kriticky důležitá, byly jakoby náhodou nezasažené (?), neboť je poslali jinam na rozkaz z Washingtonu a byly v době útoku bezpečně na volném moři. (17) Ovšem věci nefungovaly přesně, jak se očekávalo, protože o několik dnů později, 11. prosince vyhlásilo neočekávaně válku i nacistické Německo, čímž USA donutilo střetnout se se dvěma nepřáteli a bojovat v daleko větší válce, než očekávali, válce na dvou frontách a světové válce.

V Bílém domě zprávy o japonském útoku na Pearl Harbor nepřišly jako překvapení, ale německé vyhlášení války tu explodovalo jak bomba. Německo nemělo s útokem na Havaj nic společného a ani si nebylo vědomo japonských plánů, a tak FDR neuvažoval o tom, že by Kongres požádal o vyhlášení války nacistickému Německu současně s Japonskem. Bylo nutno přiznat, že US vztahy s Německem se už nějakou dobu zhoršovaly, protože Američané aktivně podporovali Velkou Británii, až se tyto vztahy na podzim 1941 eskalovaly do nevyhlášené námořní války. Ovšem, jak už jsme viděli, americká mocenská elita necítila potřebu intervenovat do války v Evropě. Byl to Hitler sám, kdo vyhlásil 11. prosince 1941 Spojeným státům válku k velkému Rooseveltově překvapení. Proč? Jen o několik dnů před tím, 5. prosince 1941 zahájila Rudá armáda protiofenzivu na frontě u Moskvy a vykolejila Blitzkrieg v Sovětském svazu. Ve stejný den si Hitler a jeho generálové uvědomili, že už dále ve válce nebudou moci jen vítězit. Ale když se jen o několik dnů před tím německý diktátor dověděl o japonském útoku na Pearl Harbor, tak zjevně začal spekulovat, že německé vyhlášení války americkému nepříteli Japonského přítele, ač podle podmínek Trojstranné dohody nebylo vyžadováno, by mohlo Tokio přimět, aby na oplátku vyhlásilo válku sovětskému nepříteli Německa.

S tím velkým množstvím japonských vojsk umístěných v severní Číně a tudíž schopných k okamžitému útoku na Sovětský svaz v oblasti Vladivostoku by konflikt s Japonskem mohl Sovětům vnutit extrémně chmurnou vyhlídku na válku na dvou frontách, čímž by otevřel možnost, že Německo by ještě mohlo ve svém anti-sovětském „křížovém tažení“ zvítězit. Hitler tudíž věřil, že by mohl vymítit vyhlídku na porážku tím, že přivolá japonského deus ex machina za zranitelné sibiřské hranice Sovětského svazu. Avšak Japonsko se nechytilo na Hitlerovu návnadu. Tokio také Sovětským státem opovrhovalo, ale když už bylo ve válce s USA, nemohlo si dovolit luxus války na dvou frontách a dalo přednost tomu vrhnout všechny svoje peníze na „jižní“ strategii v naději, že vyhraje tu velkou cenu na zdroje bohaté Jihovýchodní Asie, spíše než by se pustilo do dobrodružství v nehostinných končinách Sibiře. Pouze až na samém konci války po porážce nacistického Německa došlo k nepřátelství mezi Sovětským svazem a Japonskem. V každém případě kvůli Hitlerově nadbytečnému vyhlášení války byly Spojené státy vtaženy do aktivní účasti na válce v Evropě spolu s Velkou Británií a Sovětským svazem jako spojenci. (18)

V posledních letech chodí Strýček Sam do války dost často, ale pokaždé nás žádají, abychom věřili, že se to děje z čistě humanitárních důvodů, třebas aby se zabránilo holocaustu, zastavil terorismus při páchání všech druhů zla, aby se odstranil odporný diktátor, aby se podpořila demokracie atd. (19)

Nikdy v tom zjevně nejsou ekonomické zájmy US nebo přesněji zapojených velkých amerických korporací. Tyto války se dost často srovnávají s archetypem americké „války pro dobro“ – II. světovou válkou -  při níž Strýček Sam údajně nešel do války z jiných důvodů než  ochrana svobody a demokracie a aby bojoval proti diktatuře a nespravedlnosti. (Např. při pokusu ospravedlnit svou „válku proti terorismu“ a „udat“ ji u Americké veřejnosti George W. Bush okamžitě útoky z 11.9 srovnal s Pearl Harborem.) Tohle krátké přezkoumání okolností vstupu USA  do války v prosinci 1941 však odhaluje velice odlišný obrázek. Americká mocenská elita chtěla válku proti Japonsku, plány na takovou válku už byly nějakou dobu připravené a v roce 1941 Roosevelt takovou válku úslužně zrežíroval, nikoliv kvůli nevyprovokované agresi Tokia a strašlivým válečným zločinům v Číně, ale proto, že americké korporace chtěly podíl na svůdném velkém „koláči“ zdrojů a trhů Dálného východu. Na druhou stranu, protože hlavní americké korporace dělaly úžasný business v nacistickém Německu a s ním a krásně si hrabaly na válce, kterou Hitler rozpoutal, a občas mu dodaly vybavení a palivo, co potřeboval pro Blitzkrieg, byla válka proti nacistickému Německu určitě u mocenské elity nežádoucí, i když tu byla spousta naléhavých humanitárních důvodů ke křížovému tažení proti skutečnému zlu „Třetí říše.“ Před rokem 1941 nebyly vypracovány žádné plány na válku proti Německu a v prosinci 1941 nešly USA do války proti Německu dobrovolně, nýbrž „zataženy“ do této války kvůli Hitlerově vlastní chybě.

Humanitární ohledy však při kalkulacích, které Američany vedly k účasti na II. světové válce, té původní „válce pro dobro“, nehrály vůbec žádnou roli. A neexistuje žádný důvod věřit, že tak ve svých kalkulech činili v nedávné minulosti, když vedli Američany k pochodům do boje v údajných „válkách pro dobro“ v nešťastných zemích jako Irák, Afghánistán a Libye – nebo že to tak budou činit při nadcházející válce proti Iránu.

Válka proti Iránu je pro korporátní Ameriku velice žádoucí, jelikož představuje slib velkého trhu a spousty surovin, zvláště ropy. Stejně jako v případě války s Japonskem plány pro takovou válku jsou připraveny a současný držitel Bílého domu vypadá zrovna tak lačný je uskutečnit, jako byl FDR. Navíc opět jako v případě války proti Japonsku se režírují provokace, v tomto případě pomocí sabotáží a obtěžujících dronů, stejně jako pomocí starobylého vysílání válečných lodí těsně k iránským teritoriálním vodám. Washington opět „píchá špendlíky do chřestýše“ ve zjevné naději, že iránský „chřestýš“ kousne a tudíž ospravedlní tu „výnosnou malou válečku“. Ovšem stejně jako v případě Pearl Harboru výsledná válka se může zase zvrtnout do daleko větší, delší a odpornější, než se čekalo.

Jacques R. Pauwels je autorem Mýtus o válce za dobro: Amerika ve Druhé světové válce - The Myth of the Good War: America in the Second World War, James Lorimer, Toronto, 2002

Poznámky:

[1] C. Wright Mills, The Power Elite, New York, 1956.
[2] Cited in Charles Higham, Trading with the Enemy: An Exposé of The Nazi-American Money Plot 1933-1949, New York, 1983, p. 163.
[3] Robert B. Stinnett, Day of Deceit: The Truth about FDR and Pearl Harbor , New York, 2001, p. 17.
[4] Cited in Sean Dennis Cashman, America, Roosevelt, and World War II, New York and London, 1989, p. 56; .
[5] Edwin Black, Nazi Nexus: America’s Corporate Connections to Hitler’s Holocaust, Washington/DC, 2009, p. 115.
[6] Floyd Rudmin, “Secret War Plans and the Malady of American Militarism,” Counterpunch, 13:1, February 17-19, 2006. pp. 4-6, http://www.counterpunch.org/2006/02/17/secret-war-plans-and-the-malady-of-american-militarism
[7] Jacques R. Pauwels, The Myth of the Good War : America in the Second World War, Toronto, 2002, pp. 50-56. The fraudulent practices of Lend-Lease are described in Kim Gold, “The mother of all frauds: How the United States swindled Britain as it faced Nazi Invasion,” Morning Star, April 10, 2003.
[8] Cited in David Lanier Lewis, The public image of Henry Ford: an American folk hero and his company, Detroit, 1976, pp. 222, 270.
[9] Jacques R. Pauwels, “70 Years Ago, December 1941: Turning Point of World War II,” Global Research, December 6, 2011, http://globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=28059.
[10] Rudmin, op. cit.
[11] See e.g. Howard Zinn, A People’s History of the United States, s.l., 1980, p. 305 ff.
[12] Patrick J. Hearden, Roosevelt confronts Hitler: America’s Entry into World War II, Dekalb/IL, 1987, p. 105.
[13] “Anti-Japanese sentiment,” http://en.wikipedia.org/wiki/Anti-Japanese\\\_sentiment
[14] Patrick J. Buchanan, “Did FDR Provoke Pearl Harbor?,” Global Research, December 7, 2011, http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=28088 . Buchanan refers to a new book by George H. Nash, Freedom Betrayed: Herbert Hoover’s Secret History of the Second World War and its Aftermath, Stanford/CA, 2011.
[15] Stinnett, op. cit., p. 6.
[16] Stinnett, op. cit., pp. 5, 9-10, 17-19, 39-43; Buchanan, op. cit.; Pauwels, The Myth…, pp. 67-68. On American intercepts of coded Japanese messages, see Stinnett, op. cit., pp. 60-82. “Rattlesnakes”-quotation from Buchanan, op. cit.
[17] Stinnett, op. cit., pp. 152-154.
[18] Pauwels, “70 Years Ago…”
[19] See Jean Bricmont, Humanitarian imperialism: Using Human Rights to Sell War, New York, 2006.

Zdroj: globalresearch.ca