Rezoluce o základních právech lidí afrického původu v Evropě, kterou Evropský parlament schválil 26. března, řeší problém diskriminace a reparaci bývalých evropských koloniálních velmocí ve prospěch lidí afrického původu v Evropě. Dokument vyvolal značnou kritiku advokátky Kláry Samkové, která se svým názorem podělila na Facebooku.

Sputnik se obrátil na aktivistku a obhájkyni lidských práv s prosbou argumentovat, proč se ve svém facebookovém příspěvku  postavila proti podepsání tohoto dokumentu a ostře kritizovala europoslance, kteří tuto rezoluci podpořili. Podle doktorky Samkové se jedná o ideologický krok, který  poukazuje na to, že poslanci se nechali zahltit systémem a jsou mimo kontakt se svými voliči. Dále Sputnik uvádí originální znění odpovědi paní doktorky Samkové a její odborné vysvětlení rezoluce z pohledu evropského práva, důvody vzniku daného dokumentu a pohled na práci a odpovědnost poslanců vůči společnosti.

K REZOLUCI O PRÁVECH AFRIČANŮ V EVROPĚ

V minulých dnech Evropský parlament schválil „Rezoluci o základních právech lidí afrického původu v Evropě“. Tuto  rezoluci coby právník považuji za pouhý politický pamflet a dosáhnout nikoliv „rovnoprávného postavení lidí afrického původu v Evropě“, ale k jejich faktickému protěžování. To by nebylo tak nejhorší, protože i pozitivní diskriminace je za určitých okolností možná.

Pokusím se začít znovu a předem se omlouvám za svou akademickou upjatost. Avšak už Albert Einstein říkal, že řešit složité věci jednoduše je pošetilost, která nikdy nemůže přinést kladný výsledek. Musím být proto trochu složitá. Musím začít definicemi pojmů, prostě říci, co co znamená. A taky něco říci o evropském právu.

Možná jste překvapeni, že něco jako evropské právo skutečně existuje. Ano – skutečně evropským právem je Úmluva o lidských právech a svobodách, která je platná pro všechny členské státy Rady Evropy. To je ta instituce, co taky sídlí ve Štrasburku, ale jejímiž členy jsou i jiné země než státy Evropské unie. Členů Rady Evropy je celkem 47 a patří mezi ně i Rusko a kupodivu taky Turecko. Vlastně z evropských států není členem pouze Bělorusko. Všechny tyto země spojuje – lapidárně řečeno – závazek, že budou dodržovat určité minimum práva. Jestliže tento závazek poruší, může se každý, jehož právo bylo v některém z těchto zemí porušeno, obrátit na Evropský soud pro lidská práva do Štrasburku. Z toho vzniklo to rčení „…a poženu to až do Štrasburku…“ Na tomto právním mechanismu je důležité, že k soudu se může obrátit OSOBA. Někdy dokonce i právnická osoba. Nemusíte být občanem! Přitom se nemusíte spoléhat na to, že se bude za vás brát nějaký stát. Když si prolezete povinným kolečkem tak zvaně „vnitrostátních opravných prostředků“, tak můžete stát před senátem Evropského soudu pro lidská práva – tak, jako jsem stála já při obhajování svého klienta – u vědomí, že tenhle stát je oprávněn soudit činy států, na jejichž území žije půl miliardy lidí. To není málo a věřte, že i vám by se před takovým soudem třásla kolena tak, jako se třásla mně…

Další podmínkou, abyste se mohli obrátit na tento soud je, že k porušení Úmluvy došlo na území některého ze států, které Úmluvu podepsaly. Nebudu vás otravovat výjimkami, které však prakticky všechny rozšiřují možnost posuzování porušení Úmluvy, a to i mimo území signatářů. Z tohoto systému ochrany práva plyne, že na Evropský soud se může obrátit každý, kdo se nachází v Evropě a jeho práva byla porušena. Ať je z Afriky, Austrálie nebo Patagonie. Je to jedno. Jestliže se v některém evropském státu vůči němu zachovali v rozporu s Úmluvou, je zde institut, který jej chrání. Proto přiznávat nějaká zvláštní práva na ochranu Afričanům je asi totéž, jako kdyby Evropský parlament hlasoval o něčem, co už dávno existuje, navíc bez jeho vůle. Třeba kdyby hlasoval o tomto: „Souhlasíme s tím a přejeme si, aby slunce svítilo každý den.“ Pokud máte nějaký jiný lepší nápad, jak ze sebe udělat pitomce – sem s tím. Mě ale žádný lepší než právě toto hlasování nenapadá.

Abyste si nemysleli, že Úmluva o lidských právech a svobodách je jen takových pár desítek článků, pokusím se vám předestřít, kde všude a jak se používá.  Především celá Úmluva „jede“ v podstatě na systému anglosaského práva. To znamená, že každé rozhodnutí soudu je tak trochu dalším článkem Úmluvy – je to výkladové pravidlo, judikát, kterým se musí všichni řídit. Za 60 let Evropského soudu to jsou … desítky tisíc rozhodnutí!!!  A podle všech těchto rozhodnutí musí rozhodovat nejenom Evropský soud pro lidská práva (Štrasburk), ale taky Soudní dvůr Evropské Unie (Lucemburk). Protože poté, co Evropská unie a Rada Evropy, pod kterou taky patří ten „štrasburský“ soud, spolu provozovali asi deset let takový právní wrestling, tak se nakonec dohodli, že soud Evropské unie bude ctít judikaturu  Evropského soudu pro lidská práva a bude ji aplikovat do svých rozhodnutí – takže hurá.

Proto shrnuji: „rezoluce o základních právech lidí afrického původu v Evropě“ je vylamování dveří, které už dávno ani neexistují a protože toto je všeobecně (alespoň těm, kteří mají právní minimum, což evidentně evropští poslanci nejsou) známo, naskýtá se otázka, PROČ je tedy přijímána. Protože Úmluva o lidských právech a svobodách neplatí?  Protože Evropský soud pro lidská práva nebo Soudní dvůr Evropské unie podle ní nesoudí? To by ovšem byla tak zlá zpráva, že bychom „rezoluci“ museli pokládat za důkaz totální právní katastrofy v celé Evropě! Druhou možností je, že si „lidé afrického původu“ připravují touto deklarací postavení, které jim nezaručí dodržování „základních práv“, ale fakticky je zvýhodní. A o tom to celé dle mého názoru je. Pod zcela falešnou záminkou  práva – které mají Afričané v Evropě zaručeno naprosto stejně jako Evropané – se tady chystá politicky nastolovaná právní a politická nerovnost – a to ve prospěch Afričanů. Takovéto politické rozhodnutí vlastně nastoluje p ř e d e m porušení článku 14 Úmluvy, který se týká zákazu diskriminace (ano, já vím, že vždy v souvislosti s dalším článkem, jehož dodržování je zaručeno Úmluvou, ale o to přece jde, ne?). Protože pakliže by se zvýhodnili Afričané, logicky se diskriminují všichni ostatní. A je úplně jedno, koho je většina a koho je menšina. Proto „rezoluci“ vnímám nejen jako politický akt, ale také jako akt protiprávní.

Je velmi jednoduché nechat se svést k tomu, že rezoluce je „pro dobro věci“. Rezoluce je narušením systému, tedy způsobem, jak ho rozložit. Neuvědomili si to, s výjimkou Payneho (kterého navíc podezírám, že hlasoval proti, aniž by věděl proč vlastně) ani žádní čeští europoslanci. Takže je mi líto: na mysl mi přišla jenom stará dobrá hláška „iniciativní blbec horší než třídní nepřítel“.

Uvedla jsem, že poslanci se nechají zahltit systémem a nejsou schopni být v kontaktu s voliči. Ten problém je daleko širší a týká se vlastně nás všech. My všichni jsme zahlceni systémem. Jsme přesyceni zpětnými vazbami až do úplné nehybnosti. Poslanci přestávají být v kontaktu se svými voliči ve stejné míře, v jaké každý z nás přestává být v kontaktu se svým vlastním životem. Vlastně všichni – poslanci i kmánové – se snažíme naplnit požadavky systému, které jsou zhoubně přebujelé a které nám brání jednak žít tak, jak chceme my – tedy jsem vlastně otroky života – a jednak dělat to, co je skutečně smysluplné a co přináší výsledky. Internet je plný fotografií, jak poslanci spí v poslaneckých lavicích anebo jak se europoslanci přijíždějí „podepsat“, aby dostali ten příplatek „za účast“. Voliči mají dojem, že je správné, aby poslanci pěkně seděli v lavicích a hlasovali, protože to je ta správná poslanecká práce… A co když není? Co když to posedávání v lavicích za ten mrzký příplatek nějakých tuším 200 euro denně jim právě brání v té řádné práci? V tom být tam, kde je potřeba? Připomíná mi to povinnou docházku do školy, když přece povinná nemá být docházka, ale vzdělání. A to mi ještě tane na mysli prohlášení Dietricha Schwanitze v jeho knize „Vzdělanost jako živý dialog s minulostí“, kde říká, že vzdělanost je to, co se nenaučíte ve škole…

Zahlcenosti systémem se dá čelit jenom velmi přísným, kritickým až asketickým zkoumání dějů okolo sebe a stanovením si vlastní cesty, kterou bych nazvala Schopenhauerovsko - Nietszcheovskou. Znamená to rozvažovat s velkou dávkou sebekritiky každý svůj krok – a přitom neúnavně a bez váhání jít vpřed, a to navzdory vlastním vnitřním pochybnostem a navzdory neustálé kritice zvenčí.  Znamená to popřít své ego.  Chce se mi hovořit o oběti… ale spíše než o oběti měl by poslanec – od zastupitele v poslední vsi až po europoslance – hovořit o cti, že smí nést za druhé břímě rozhodování. A rozhodování je vždy břímě, na tom se asi všichni shodneme… Pakliže ale poslanec přistupuje ke svým voličům jako k někomu, kdo mu daroval čest, kdo mu umožnil smysluplně a užitečně pro velký počet lidí prožít svůj vlastní život, pak ovšem je velké povzbuzení ke každodenní práci. Je to vztah, který, když jej rozebereme až na samou dřeň, zjistíme, že je založen na lásce k lidem a na skutečném vnitřním přesvědčení veřejně činné osobnosti o nesmírné hodnotě každého jednoho člověka. Což je mimochodem vztah a přístup, který u politiků naprosto postrádám. A je to vnitřní pocit, který je základem mého vlastního putování veřejným životem.

Zdroj: snews.com