Začalo to v dubnu chvatem při uzavírání dohod mezi Argentinou a Ruskem během návštěvy presidentky Cristiny Kirchner v Moskvě. A pokračuje to 53 miliardovou $ investiční peckou při návštěvě čínského premiéra Li Kegianga v Brazílii při jeho první zastávce během zase další jihoamerické komerční ofenzivy plné sladkých metafor jako Liho projížďka pro čínské vlaky podzemní dráhy, které budou před Olympiádou 2016 jezdit v nové lince metra v Rio de Janeiro.
A kde v tom všem jsou USA? Nikde; členové BRICS Čína a v menší míře i Rusko kousek po kousku ale nezadržitelně nedělají nic menšího, než že restrukturalizují obchod a infrastruktury po celé Latinské Americe.
Nesčetné čínské komerční mise nonstop pendlují ke zdejším břehům dost podobně tomu, jako to mezi světovými válkami dělaly US. President Xi Jingping při klíčové schůzce s latinskoamerickými vůdci businessu v lednu slíbil během příštích 10 let nalít do infrastrukturních projektů 250 miliard $.
Všechny hlavní infrastrukturní projekty v Latinské Americe jsou financovány čínským kapitálem kromě přístavu Mariel na Kubě, jehož financování přichází od brazilské BNDES a jehož provoz bude řízen singapurským přístavním operátorem PSA International Pte Ltd. Stavbu Nicaragujského kanálu – většího, širšího a hlubšího než ten Panamský – zahájila loni Hong-Kongská firma, aby byl dokončen do roku 2019. Argentina za svou stranu s Čínou urvala dohodu o stavbě dvou hydroelektrárenských přehrad v Patagonii za 4,7 miliardy $.
Li během své návštěvy v Brazílii z toho urval 35 smluv, že Číňané budou financovat 7 miliardami $ brazilského ropného giganta Petrobras; Tinjin Airlines si koupí 22 brazilských komerčních tryskáčů Embraer za 1,3 miliardy $; a je tu rámcová smlouva, k níž patří hlavní producent železné rudy Vale. Čínské investice by mohly přitéct i na vyspravení brazilské omšelé silniční a železniční sítě a přístavů; letiště jsou v lehce lepším stavu kvůli modernizacím před loňským Světovým pohárem.
Hvězdou celého toho show je bezpochyby navržená 3 500 kilometrů dlouhá Atlanticko-Pacifická mega-železnice za 30 miliard $, co má vést z brazilského přístavu Santos přes Amazonii do peruánského pacifického přístavu Ilo. Logisticky je to pro Brazílii cosi, co musí, když jí to nabízí bránu k Pacifiku. Vítězi budou bezpochyby producenti komodit vyvážených do Asie, převážně do Číny – počínaje železnou rudou až po sójové boby.
Atlanticko-Pacifická železnice by mohla být extrémně složitým projektem – když v tom budou všechny problémy počínaje životním prostředím a právy k půdě s kritickými preferencemi čínských firem, aby jim čínské banky byly ochotné prodloužit kreditní linky. Tentokrát je to ale už na spadnutí. A ti obvyklí podezřelí jsou – jak jinak – znepokojení.
Sledujte geopolitiku
Od let presidenta Luly je oficiální brazilskou politikou přilákat největší čínské investice. Čína je od roku 2009 hlavním obchodním partnerem Brazílie a před tím jím bývaly US. Ten trend začal u produkce potravin a teď se přesunul do investic do přístavů a železnic a příštím stádiem bude transfer technologií. Nová rozvojová banka BRICS a Čínou vedená Asijská banka investic do infrastruktur (AIIB), jejíž je Brazílie klíčovým zakládajícím členem, budou určitě součástí celkové scény.
Problém je v tom, že tato ohromná obchodně komerční hra BRICS se protíná s dost spletitým politickým procesem. Tři vrcholné jihoamerické mocnosti – Brazílie, Argentina a Venezuela, které jsou také shodou okolností členy Mercosur, jsou vystaveny opakovaným pokusům o „destabilizaci“ od obvyklých podezřelých, kteří neustále odsuzují zahraniční politiku presidentů Dilmy Rousseff, Cristiny Kirchner a Nicolase Madura a touží po starých dobrých časech, jejich vztahů závislosti na Washingtonu.
Brasilia, Buenos Aires a Caracas neustále čelí v různé míře složitosti a vnitřní zášti vedeným spiknutím proti svému institucionálnímu řádu. Obvyklí podezřelí ani nezkouší předstírat, svou téměř naprostou odtažitost od Vrcholné trojky Jižní Ameriky.
Venezuela toho času pod US sankcemi je považována za hrozbu US národní bezpečnosti – což je cosi, co nelze považovat ani za hloupý žert. Kirchner se potýká s téměř neustálými diplomatickými útoky – a to ani nemluvě o US fondech hyeních spekulací útočících na Argentinu. A s Brazílií mají od září 2013 prakticky zmrazené vztahy, kdy Rousseff zrušila návštěvu Washingtonu v reakci na špehování NSA zaměřené na Petrobras a na ni osobně.
A to nás vede ke kriticky důležité geostrategické otázce – a dosud nezodpovězené.
Špehování NSA mohlo vyzradit citlivé informace o účelu destabilizace brazilské rozvojové agendy – do níž patří i případ Petrobras prozkoumávající zatím největší ložiska ropy (solných kapsách), jaká byla počátkem 21. století objevena.
To, co se tu rozjíždí je tak kriticky důležité, protože Brazílie je druhou největší ekonomikou Ameriky (po US); je to největší latinskoamerická komerční a finanční mocnost; sídlí v ní bývalá druhá největší rozvojová banka světa BNDES, kterou teď předběhla banka BRICS, a rovněž v ní sídlí největší korporace Latinské Ameriky, Petrobras, také jeden z největších světových energetických gigantů.
Proti Petrobrasu vyvíjí drsný tlak v podstatě jeho US akcionáři – kteří jednají jako ti přísloveční supi, odhodlaní tuto společnost vykrvácet, aby z toho shrábli upíří profit, spojení s lobbyisty, kteří nenávidí status Petrobrasu jako prioritního prospektora ložisek ze solných pastí.
V kostce Brazílie je poslední velkou hranicí suverenity stojící v Americe proti bezuzdnému hegemonismu. A tak musí být impérium chaosu rozzlobené.
Jízda na kontinentální vlně
Na neustále se rozvíjející strategické partnerství národů BRICS washingtonské kruhy pohlíží nejen s nedůvěrou, nýbrž i se strachem. Pro Washington je téměř nemožné reálně poškodit Čínu – ale daleko „snadnější“ je to v případě Brazílie nebo Ruska. Ale i tak je washingtonská zloba zaměřená především na Čínu, která se opovážila dělat kšeft za kšeftem na bývalém „americkém zadním dvorku.“
Ale zase jednou je čínskou strategií – zrovna tak jako tou ruskou – být potichu a pěstovat si profil nositele kšeftů s oboustranným výdělkem. Xi Jinping se v lednu sešel s Madurem, aby udělali, co jiného, než obchody. V únoru se sešel s Cristinou Kirchner, aby udělali to samé – zrovna když se spekulanti chystali rozpoutat další útok proti argentinskému pesu. Teď je tu Liho návštěva v Jižní Americe.
Netřeba říkat, že obchod mezi Jižní Amerikou a Čínou nadále narůstá. Argentina exportuje potraviny a sójové boby; Brazílie to samé plus ropu, minerály a dřevo; Kolumbie prodává ropu a minerály; Peru a Chile měď a železo; Venezuela prodává ropu; Bolívie minerály. Čína exportuje převážně průmyslové výrobky s vysokou přidanou hodnotou.
Klíčovým vývojem, který spatříme v bezprostřední budoucnosti, bude projekt Transul, který byl poprvé navržen na konferenci BRICS loni v Riu. Ten vykrystalizoval do brazilsko-čínské strategické aliance propojující brazilský průmyslový rozvoj s částečným outsourcováním kovů do Číny, jelikož v Číně roste poptávka po nich – když do roku 2030 nevybudují o nic méně než 30 megapolis – se kterými si poradí brazilské nebo čínsko-brazilské společnosti. Peking tomu už dal schvalující pečeť.
Takže dlouhodobý velký obraz budoucnosti se drží v nezadržitelném postupu k národům BRICS a Jižní Ameriky konvergujícím do Unasur (Unie jihoamerických národů) – které sází na multipolární světový řád a kontinentální proces nezávislosti.
Na tom je dobře vidět, jak až propastně vzdálené je to Monroově doktríně.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca