Putin na Ukrajině skóruje v novém vítězství

V Kyjevě je mrazivá zima, v tomto legendárním městě zlatých dómů na březích řeky Dněpr – v kolébce dávné ruské civilizace a v nejkouzelnějším ze všech východoevropských hlavních měst. Je to pohodlné a dost prosperující místo se stovkami maličkých a útulných restaurací, pěkných ulic, rozmanitých parků a s tou úžasnou řekou. Holky jsou tu krásné a chlapi statní. Kyjev je daleko poklidnější než Moskva a pro peněženku je to tu přívětivější. Ač statistiky říkají, že Ukrajina je zhroucená a její lidé by měli být tak chudí jako Afričané, v reálu si díky fiskální prozíravosti nevedou příliš špatně.

Vláda si volně půjčuje a utrácí, silně dotuje bydlení a topení a drze se vyvlíkli z devalvace národní měny a z programu zbídačování předepsanému MMF. Tento život na dluh mohl fungovat jen dočasně: Ukrajina byla odsouzena k bankrotu na svůj dluh buď příští měsíc, nebo i dřív, a to je jeden z důvodů té dnešní mely.

Přetahovací konflikt mezi Východem a Západem o budoucnost Ukrajina trval přes měsíc a byl s veškerou praktickou účelností zakončen rozhodným vítězstvím Vladimira Putina, čímž se přidal k jeho předchozím úspěchům v Sýrii a v Íránu. Potíže začaly, když administrativa presidenta Janukoviče začala hledat úvěry, aby restrukturalizovala své půjčky a vyhnula se bankrotu. Neměli žádné nabídky. Obrátili se o pomoc na EC; a EC, převážně z iniciativy Polska a Německa, které viděly, že ukrajinská administrativa je zoufalá, připravila neobvykle drsnou asociační dohodu.

EC je na své nové východoevropské členy dost tvrdá, na Litvu, Rumunsko, Bulharsko atd.: průmysl a zemědělství těchto zemí bylo zdecimováno, jejich mladí lidé pracují na helfovských pozicích v Západní Evropě, jejich obyvatelstvo pokleslo více než za 2. Světové války.

Avšak asociační dohoda nabídnutá Ukrajině byla ještě horší. Ta by Ukrajinu přeměnila na ožebračenou kolonii EC, aniž by jim poskytla alespoň ty pochybné výhody členství (jako svobodu pracovat a cestovat v EC). Janukovič v zoufalství v marné naději, že dostane dostatečnou půjčku, aby se vyhnul kolapsu, souhlasil, že to podepíše tečkovanou čárou. EC ale neměla peníze, které by mohla postrádat, ta je musí poskytovat – Řecku, Itálii, Španělsku atd. A teď se na scéně objevilo Rusko. V té době nebyly vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem zdaleka dobré. Rusové začali být se svými penězi z ropy nafoukaní a Ukrajinci svalovali vinu za své problémy na Rusy, ale i tak bylo Rusko pořád největším trhem pro ukrajinské produkty.

Pro Rusko by znamenala dohoda s EC potíže: v současnosti Ukrajina prodává svou výrobu v Rusku s naprosto nepatrnou celní ochranou; hranice jsou propustné; lidé se přes hranice volně pohybují, aniž by vůbec potřebovali pas. Kdyby byla podepsána asociační dohoda s EC, tak by zaplavily výrobky EC Rusko přes tohle okno příležitostí. Takže Putin Janukovičovi sdělil nová pravidla: když podepíšete s EC, zvednou se ruské tarify. To by okamžitě z práce vyhodilo asi 400 000 Ukrajinců. Janukovič z toho vycouval a v poslední minutě odmítl s EC podepsat dohodu. (Já už to předpovídal ve své reportáži z Kyjeva celé tři týdny před tím, než k tomu došlo, když tomu ještě nikdo nevěřil – na což jsem patřičně hrdý.)

EC a za ní stojící US byly dost rozčilené. Kromě ztráty potenciálního ekonomického zisku měly další důležitý důvod: chtěly udržet Rusko dále od Evropy a chtěly Rusko udržet slabé. Rusko není sice už Sovětským svazem, ale někteří odpírači poslušnosti k Západní imperiální konstrukci se pořád ještě druží s Moskvou: ať už to je Sýrie, Egypt, Vietnam, Kuba, Angola, Venezuela nebo Zimbabwe, a Impérium si nemůže prosadit svou, dokud je Ruský medvěd relativně silný. Rusko nemůže být opravdu silné bez Ukrajiny: bylo by to jako USA bez Středozápadu a Pacifických států, kdyby se odtrhly. Západ nechce, aby Ukrajina prosperovala ani, aby se stala stabilním a silným státem, aby se nemohla přidat k Rusku a učinit jej silnějším. Slabá, chudá a destabilizovaná Ukrajina v semi-koloniální závislosti na Západě s nějakými těmi základnami NATO je z hlediska Washingtonu a Bruselu tou nejlepší budoucností pro tuto zemi.

Západ rozhněvaný tímto Janukovičovým únikem na poslední chvíli aktivoval své přívržence. Kyjev byl přes měsíc obležený ohromnými davy autobusy sváženými z celé Ukrajiny, což neslo určité místní rysy Arabského jara na dalekém severu. Náměstí Majdan se s daleko menší násilností než náměstí Tahrir stalo symbolem boje za evropskou strategickou budoucnost této země. Ukrajina se přeměnila na poslední bitevní pole mezi USA vedenou aliancí a vzestupem Ruska. Bude to pomsta za Obamův debakl v Sýrii nebo se z toho vyklube další těžký úder uvadající americké hegemonii?

Jednoduché rozdělení na „pro-Východní“ a „pro-Západní“ ale komplikovala nestejnorodost Ukrajiny. Tohle je volně splácaná země z různých regionů se svým sestavením dost podobá Jugoslávii za starých časů. Je to další post-Verailess směska zemí uplichtěná válce z drobků a úlomků toho, co zbylo po První světové, která se stala po kolapsu Sovětského svazu v roce 1991 nezávislá. Některé části této „Ukrajiny“ byly zřízeny Ruskem před 500 lety, základní a daleko menší kus země nesoucí tento název se k Rusku připojil před 350 lety, zatímco Západní Ukrajinu zvanou „Východní regiony“ získal Stalin v roce 1939 a Krym přidal k Ukrajinské sovětské republice v roce 1954 Chruščov.

Ukrajina je zrovna tak ruská, jako Jih Francie francouzský, jako jsou Texas a Kalifornie americké. Ano, před pár staletími byla Provance na Paříži nezávislá, měla svůj vlastní jazyk a umění; přičemž Nice a Savojsko se Francií stalo až dost nedávno. Ano, Kalifornie a Texas se také k Unii připojily až o dost později. I tak chápeme, že jsou tak teď už součástmi větší země, i přes určitá kdyby a ale. Kdyby ale byly nuceny se odtrhnout, nejspíše by si vypracovaly své nové historické povídačky zdůrazňující to špatné zacházení Francouzů s Jihem během Katarského válečné výpravy nebo o vyvlastňování španělských a ruských obyvatel Kalifornie.

Stejně i na Ukrajině se úřady od její nezávislosti pustily do spěšného budování národa vnucením jediného oficiálního jazyka a vytvořením nových národních mýtů pro své 45 milionové obyvatelstvo. Ty davy, kterými se to hemžilo na Majdan byly převážně (ač ne výhradně) dovezené z Haliče, z hornaté země na hranicích s Polskem a Maďarskem 500 km od Kyjeva a domorodci z hlavního města o shromážděních na Majdan mluví jako o „Haličské okupaci“.

Podobně jako ti zuřiví Bretoňci, jsou i Haličané zběsilí nacionalisté, nositelé vpravdě ukrajinského ducha (ať to znamená cokoliv). Po staletí byli pod polskou a rakouskou nadvládou, přičemž u nich měli ekonomickou moc Židé, tak se stali sině proti-židovští a hodně proti-polští, takže jejich moderní identita se točila kolem podpory Hitlera za II. světové války, což bylo doprovázeno etnickými čistkami polských a židovských čtvrtí. Po II. světové válce zbytky pro-Hitlerovských haličských bojovníků SS adoptovalo USA zpravodajství, přezbrojilo je a obrátilo je jako gerilovou sílu proti Sovětům. Ti ke svým dvěma staletým nenávistem přidali i proti-ruskou linii a vydrželi bojovat ve „válce z lesa“ až do roku 1956, ale ty vazby k Válečníkům ze Studené války přežily i jejich rozdrcení.

Po roce 1991, když byla vytvořena nezávislá Ukrajina, tak byli kvůli absenci státotvorné tradice Haličané oslavováni jako ti ‚praví Ukrajinci‘, jelikož oni byli těmi jedinými Ukrajinci, kteří kdy chtěli nezávislost. Jejich jazyk byl použit jako základna pro nový jazyk národního státu, jejich tradice byly zakotveny na státní úrovni. Pomníky haličských kolaborantů s nacisty a masových vrahů Štěpána Bandery a Romana Šucheviče se rozprostřely po celé zemi, což často provokovalo pobouření jiných Ukrajinců. Haličané sehráli důležitou roli při Oranžové revoluci v roce 2004 stejně jako při výsledcích presidentských voleb, když doplnili jinak nedostatkové pro-Západní voliče kandidáta pana Juščenka, aby se mu dostalo v kampani vedení.

Ale v roce 2004 Juščenka podporovalo rovněž mnoho Kyjevanů v naději, že aliance se Západem jim přinese novou budoucnost. Teď v roce 2013 byla už podpora tohoto města pro Majdan dost nízká a lidé v Kyjevě si hlasitě ztěžovali na ten binec, co tu vyvolaly ty invaze davů: na poražené stromy, spálené lavičky, počmárané budovy a na tu spoustu výkalů. Kyjev je ale i tak domovem mnohých NGO; intelektuálům z tohoto města se dostává štědré pomoci od USA a EC. Ten duch patronů nad domorodci (compradorů) je vždy v hlavních městech nejsilnější.

Pro Východ a Jihovýchod Ukrajiny, v hustě obydlených a silně industrializovaných regionech je návrh na připojení k EC cestou do nicoty bez jakýchkoliv kdyby, nebo ale. Ty produkují uhlí, ocel, strojírenství, auta, rakety, tanky a letadla. Západní dovoz by ukrajinský průmysl vymazal z mapy, jak ležérně přiznávají i činitelé EC. Dokonce i Poláci, těžko vzor průmyslového rozvoje, měli tu drzost Ukrajincům říci: ty technické věci uděláme my, pro vás bude lepší, když investujete do zemědělství. To se snadněji řekne, než udělá: EC má spoustu předpisů, které činí ukrajinské výrobky nevhodnými k prodeji a spotřebě v Evropě. Ukrajinští experti odhadli, že očekávaná ztráta ze vstupu do asociace s EC by byla někde mezi 20 až 150 miliardami euro.

Pro Haličany by asociace fungovala dobře. Jejich mluvčí na Majdanu volali na mládež, aby ‚šli, kam mohou, aby si tam vydělali peníze‘, a aby kašlali na průmysl. Oni si totiž vydělávají dvěma způsoby: jednak poskytováním lůžka a snídaně v Zimmer-frei pro Západní turisty, a jednak prací v Polsku a Německu jako služky a helfové. A tak doufali, že dostanou volný bezvízový vstup do Evropy a možnost si sami slušně vydělat. Mezi tím jim však stejně nikdo nenabídl bezvízové uspořádání. Britové si pohrávají s vystoupením z EC kvůli Polákům, kteří zaplavili jejich zemi, a Ukrajinci by už pro Londýn byli příliš. Pouze Američané, vždy štědří z kapsy někoho jiného, požadovali, aby EC pro ně zrušila víza.

Zatímco na Majdanu to vřelo, vyslal Západ své emisary, ministry a členy parlamentů, aby povzbuzovali davy na Majdan, aby volali po rezignaci prezidenta Janukoviče, a po revoluci k instalaci pro-Západní vlády. Přijel tam i senátor McCain a pronesl pár buřičských proslovů. EC vyhlásilo Janukoviče za „nelegitimního“, protože proti němu demonstrovalo tolika jeho občanů. Ale když miliony občanů Francie demonstrovaly proti svému presidentovi, když byla násilně rozehnána Okupace Wall Street, tak si nikdo nemyslel, že by snad francouzská vláda nebo president USA tím ztratili legitimitu…

Victoria Nulad, asistentka amerického ministra zahraničí s demonstranty zahrála na stejnou notu a požadovala, aby oligarchové buď podpořili „věc Evropy“ nebo že jejich podniky budou trpět. Ukrajinští oligarchové jsou však velice bohatí a dávají přednost Ukrajině takové, jaká je, když sedí na plotě mezi Východem a Západem. Děsí se, že je ruské společnosti oberou o jejich podíly, pokud se Ukrajina přidá k Celní unii, a dobře vědí, že nejsou dostatečně konkurenceschopní, aby konkurovali EC. Když je k tomu tlačila Nuland, tak jim ale moc nechybělo, aby upadli na stranu EC.

Janukovič byl v těžkých potížích. Bankrot se rychle blížil. Rozzlobil pro-Západní obyvatelstvo a rozčiloval i své vlastní přívržence, lidi z Východu a Jihovýchodu. Pro Ukrajinu se otvírala reálná šance na kolaps do anarchie. Krajně pravicová strany Svoboda, nejspíš to nejbližší nacistické straně, co od roku 1945 v Evropě vzniklo, zahájila cestu k moci. Politici EC obvinili Rusko, že na Ukrajinu tlačí; ruské rakety se náhle vynořily na nejzápadnějším cípu Ruska jen pár minut letu k Berlínu. Ruské ozbrojené síly diskutovaly o americké strategii „odzbrojujícího prvního úderu“. Napětí bylo hodně vysoké.

Edward Lucas, mezinárodní redaktor Economist a autor Nová studená válka, je jestřábem ve stylu Churchila a Reagana. Pro něj je Rusko nepřítel, ať už tam vládne car, Stalin nebo Putin. Ten napsal: „Není žádným přeháněním, když řekneme, že Ukrajina určuje dlouhodobou budoucnost celého bývalého Sovětského svazu. Pokud přijme Ukrajina euro-atlantickou orientaci, tak je s režimem Putina a jeho satrapií konec… Ale jestli padne Ukrajina do ruských pařátů, pak je výhled chmurný a nebezpečný… I bezpečnost Evropy samé bude ohrožena. NATO se už teď těžce potýká s ochranou Baltických států a Polska před integrovanými a čím dál působivějšími vojenskými silami Ruska a Běloruska. Přidejte do této aliance Ukrajinu a ta trocha bolení hlavy se změní v noční můru.“

V této situaci hrozivě visící na útesu zahájil Putin preventivní úder. Na schůzi v Kremlu souhlasil, že skoupí ukrajinské Eurobondy za patnáct miliard euro a o třetinu srazí ceny zemního plynu. To znamená, že nebude žádný bankrot; žádná masová nezaměstnanost; žádné šťastné lovné revíry pro neonacistické hulváty ze Svobody; žádné levné a hojné ukrajinské prostitutky a helfové pro Němce a Poláky; a u Ukrajinců doma se bude topit i o těchto Vánocích. Co je ještě lepší, president souhlasil s rekonstrukcí jejich průmyslové spolupráce. Když tvořili Rusko s Ukrajinou jedinou zemi, tak stavěla kosmické lodi; když je oddělená, tak sotva spustí i námořní loď. Ale sjednocení není zatím na pořadu, i když by to pro oba partnery dávalo smysl. Tahle uměle rozdělená země se může sjednotit, a přineslo by to hodně dobra pro obyvatelstvo obou zemí a pro všechny lidi usilující o svobodu mimo americkou hegemonii.

Před námi je ještě spousta těžkostí: Putina a Janukovič nejsou přátelé, ukrajinští vůdci mají sklony k renegátsví, USA a EC mají spoustu zdrojů. Ale mezi tím jsou tu vítězství k oslavě pro vánoční svátky. Tato vítězství udrží Írán v bezpečí před bombardováním USA, inspirují Japonce, aby požadovali odstranění základny na Okinawě, povzbudí ty, kdo usilují o zavření žaláře na Guantanámu, rozjaří palestinské věně v izraelských vězeních, vyděsí NSA a CIA a dovolí francouzským katolíkům, aby pochodovali proti Hollandovým zákonům o obchodu s dětmi.

***

Jaké je tajemství Putinova úspěchu? Edward Lucas v interview pro pro-Západní rádio Echo Moskvy řekl: „Putin měl svůj velký rok – Snowden, Sýrie, Ukrajina. Dal Evropě mat. Je to velký hráč: všiml si našich slabostí a obrátil je ve svá vítězství. Je dobrý na diplomatické blufování a ve hře Rozděl a panuj. Přiměl Evropany, aby si mysleli, že USA jsou slabé, a přesvědčil USA, že Evropané jsou k ničemu.“

Dalo by se ale nabídnout i alternativní vysvětlení. Větry a skryté proudy historie reagují na ty, kdo cítí, kam vanou. Putin nejspíš není o nic méně rošťáckým vůdcem globálního odboje, než byla princezna Leia nebo kapitál Solo ve Hvězdných válkách. A to zrovna v době, kdy má takový muž žeň.

Na rozdíl od Sola není dobrodruh. Je to prozíravý muž. Nezkouší štěstí, číhá a dokonce i vyčkávání protahuje. Nezkusil v roce 2008 vyměnit režim v Tbilisi, i když jeho vojska už stála na okraji města. Ani v Kyjevě nezkoušel své štěstí. Strávil mnoho hodin na mnoha schůzkách s Janukovičem, kterého údajně osobně nesnáší.

Podobně jako kapitál Solo i Putin je mužem, který je připraven zaplatit za svou cestu plnou cenu, a takoví politici jsou vzácní. ‚Víte, jaká jsou nejhrdější slova, která kdy uslyšíte z Angličanových úst?‘ zeptala se postava Jamese Joyce a odpověděla, ‚jeho nejhrdější chloubou je zaplatil jsem si cestu.‘ To byli Angličané z jiné éry, dávno před takovými jako je Blair a spol.

Když mluví McCain a Nuland, nebo Merkel a Bildt o evropské volbě pro Ukrajinu, nikdo z nich není ochoten za ní zaplatit. Jen Rusko je ochotno si svou cestu zaplatit v Joycově smyslu, ať už je to v penězích, jako to bylo teď, nebo v krvi, jako to bylo ve II. světové válce.

Putin je rovněž velkorysým mužem. Oslavuje své ukrajinské vítězství a nadcházející Vánoce odpuštěním svým osobním a politickým nepřátelům a propouští je: punkáčky z Pussy Riot, vraždící oligarcha Chodorovskij, výtržníci… A svou poslední tiskovou konferenci vedl v sebe-ironizujícím stylu kapitána Sola, a to je pro muže v jeho pozici velice dobrým znamením.

Starší článek autora: