V poslední době francouzští vojáci a policisté napsali v rámci iniciativ zdola řadu otevřených dopisů, které vláda, média a politické strany hlavního proudu rozhodně odsoudili s tvrzením, že vojáci mají sloužit a nemají do politické situace co mluvit. (Foto: Wikimedia)

Ty dopisy se týkaly francouzských vnitřních záležitostí a jejich dost neutěšené situace v multikulturním soužití a v lidských právech, jak to v současnosti v nejrozvinutějších zemích Západu obvykle bývá. Nicméně teď se pro změnu vyjadřuje vrcholný francouzský generál a mluví v podstatě o geopolitické situaci Francie a Evropské unie, kdy formulace jsou ve stylu mazaného dvořana z byzantského dvora, v nichž explicitně prohlašuje formálně to, co je v souladu se stanovenou politikou, ale v reálu implicitně vyjadřuje něco jiného, ovšem tak, že ho z toho nemůže nikdo obvinit.

„Evropa si nemůže vybrat v bitvě mezi USA a Čínou stranu,“ prohlásil podle médií.

Světový řád podstupuje proces monumentální reorganizace a EU se musí jasně připravovat na scénář, který by ji mohl dohnat k tomu, aby byla nucena si vybrat stranu jedné ze světových supervelmocí USA nebo Čína, tvrdil. Což by jistě šlo vyložit tak, že situace, kdy by si země musela vybrat jednu ze stran, by byla taková, v níž by byla donucena chovat se jako vazal proti svým vlastním zájmům.

Náčelník štábu obrany (CEMA) generál François Lecointre mluvil s francouzskými novinami Le Figaro o řadě citlivých záležitosti, jako je „společná politická identita“ členských států EU, přeskupení současného světového řádu, role Francie v Africe a růstu vojenské moci zemí jako Rusko a Čína. Říkal to sofisticky tak, aby se neodchýlil od oficiální linie, ale mezi řádky šlo vyčíst, jak to opravdu je.

„Směřujeme k reorganizaci světového řádu, který se formuje kolem konkurence mezi USA a Čínou,“ říkal Lecointre s dodatkem, že každá země na světě by mohla stát před problémem rozhodnout se, na kterou stranu se postavit.

„To by bylo nesmírně těžké, neboť ani Francie ani Evropa nemá zájem si stranu vybírat. Ač naše vztahy se Spojenými státy se nesmí zpochybňovat, nesmíme dovolit, abychom byli zataženi do nevyvážené konfrontace mezi Čínou a Spojenými státy.“ Jistá zdráhavost k zaujetí pevného místa v šiku proti Číně čekajícího na americké rozkazy možná u opatrně našlapujícího generála překvapí, ale pragmatická složka evropských elit včetně francouzského prezidenta a německé kancléřky tento postoj zaujímá už delší dobu. Letos prezident Emmanuel Macron prohlásil, že pro EU by bylo „kontraproduktivní,“ kdyby se výslovně postavila za USA v jejich soupeření s Čínou.

„Situace společného semknutí všech proti Číně je scénářem s tou nejvyšší konfliktností,“ říkal Macron při diskusi v globálním think-tanku Západní geopolitiky Atlantická rada. „A to je pro mě kontraproduktivní,“ vysvětlil.

Na Lecointreho pochopitelně směřovali otázky způsobem, kdy musel zaujímat „ideologicky správná“ stanoviska o tom, že globální stabilitu a mezinárodní právo narušují zvláště Rusko, Čína a Írán, nicméně dělal to tak, aby zároveň odkryl sukýnku pro odlišné pohledy.

USA s Čínou se v posledních několika letech střetávaly v řadě závažných politických rozporů v obchodu, vynořujících se technologiích, Tchaj-wanu a Hong Kongu. Američtí činitelé tlačili na své partnery, takže mj. i na ty v Evropě, aby je donutili vyhnat ze svých trhů čínské komunikační technologie – zejména 5G infrastrukturu Huawei, tvrdil.

Od každého francouzského generála se dá očekávat, že nejspíš bude mít sklony ve svých názorech tíhnout ke Gaullismu a k republikánství, kdy vyznavači těchto směrů nejsou moc nakloněni tomu, že by Francie měla více než své národní zájmy upřednostnit loajalitu k nějakým zahraničním silám a lze říci, že svými odpověďmi se zatím k takovémuto přístupu, ač trochu zastřeně hlásil, tudíž na něj trochu tlačili, aby v tomto přiznal barvu, a ptali se ho, zda by tento blok 27 členských zemí měl dosáhnout určitého druhu „strategické autonomie,“ po které řada technokratů EU často volá. Do odpovědi však Lecointre vtělil určitou pochybnost nad tím, že by všechny členské státy chtěly před svými pragmatickými ekonomickými zájmy upřednostňovat jakoukoliv centralizovanou politiku, ať už dirigovanou ze zámořského centra či z evropského centra. Tvrdil, že EU byla původně vybudována kolem ekonomických vztahů a formování společné politické identity by přinejmenším z krátkodobého hlediska bylo herkulovským úkolem.

Aniž by to řekl otevřeně, dají se jeho vyjádření implicitně vyložit tak, že tlačit na jednotnou politickou identitu bez možnosti, aby si země své vztahy např. s Čínou budovaly samy, ale ve spolehlivém bezpečnostním rámci, by nedopadlo dobře „Nacházíme se v bodě zvratu. Evropa buď zůstane, kde je dnes, a nakonec zmizí z mezinárodní scény, nebo bude schopna splnit bezpečnostní očekávání svých občanů,“ řekl generál.

Vojenská síla Ruska a Číny mu evidentně dělá starosti, ale zřejmě naznačuje, že snahy vyřešit soupeření mezi těmito velmocemi nebo i mezi tábory, které tyto velmoci kolem sebe formují, dosažením vojenské převahy nemají moc šanci na úspěch, což platí i o konfrontačnějším přístupu v jiných formách prosazování vlivu, které se vyvolávají. Moskva podle něj „neustále oslabuje Západní demokratický model a šálí v digitálním prostoru a v dosahu vlivu. A Rusko s Čínou jsou ve vojenské oblasti těžký soupeř, zvláště ve zbrojních technologiích jako ponorky a balistické střely.

Snad by to v jistém smyslu šlo vyložit i tak, že by se nejspíš vyplatilo hledat více kooperativní přístupy než konfrontační.

Francie je zemí s ohromnými zájmy v Africe, v níž má značný vliv a je s tímto kontinentem silně ekonomicky a politicky provázána. V současnosti ale naráží na to, že se s Ruskem, Čínou a Tureckem na tomto kontinentě střetává jako s konkurenty. Dokonce říkal, že jejich přítomnost bývá i znepokojivá a destabilizující. Uvážíme-li ale, že v řešení mnoha záležitostí postupuje Francie s Čínou vysoce koordinovaně a mluvili o tom spolu v posledním telefonickém hovoru i prezidenti Xi a Macron, tak je možno určité vznikající soupeření nejspíš brát více jako selhání ochoty ke kooperaci.

Zvláště Francii momentálně vadí 300 ruských vojenských instruktorů a poradců provádějících operace ve Středoafrické republice, tj. v bývalé francouzské kolonii, kde podporují ozbrojené síly tohoto státu v bojích proti skupinám ozbrojených rebelů. Moskva tvrdí, že jejich vojenská přítomnost tam je čistě kvůli tomu, že místní vláda Rusko požádala o pomoc jejím ozbrojeným silám.

Když se suverénní africké země – ač bývalé kolonie, ne však už současné kolonie – rozhodnou spolupracovat s tím, s kým se jim vyplatí, zvláště s Čínou a s Ruskem, tak by se Francii nejspíš nejvíce vyplatilo, kdyby hledala, jak se do spolupráce s partnery místních zemí také vzájemně výhodně zapojit, jak to s Čínou už částečně dělá, než aby vnímala atraktivitu zemí jako Rusko a Čína pro Afričany jako formu „agrese“.

Zdroj: rmx.news