Letos je rok, kdy kde kdo v závěsu za USA dělal na Čínu ramena, zvláště z anglosaských zemí. Důvody jsou různé, alespoň ty naoko, které jsou obvykle prodchnuty lidskými právy. K těm už dost omletým lidskoprávním problémům, jako je Xingjiang, letos přibyla novinky – lidská práva v Hong Kongu. Na tomto poloostrovním městě, který roku 1997 přešel z postavení britské kolonie pod formální suverenitu Číny, která do jeho správy skoro nezasahovala a ponechávala ji místnímu obyvatelstvu, však jak už to bývá, začaly v poslední době bujet trochu zvláštní výhonky občanské společnosti v podobě různých ušlechtilých neziskovek v celém zbytku světa známých svými barevnými revolucemi. To Peking poněkud znepokojilo, konec konců nejenže ví, co takové spolky provádí všude po světě, ale řada podobných neziskovek působí i v Číně, kde např. zkouší „z ekologických důvodů“ bránit některým rozvojovým projektům zejména výstavbě přehrad.

Aktivity se zahraničím provázaných spolků s charakterem protestních hnutí, která občas končí až barevnými revolucemi, Pekingu samozřejmě neunikly, a tak výjimečně trochu svou suverénní autoritu uplatnil, načež Čína přišla s novým bezpečnostním zákonem, který má takové zárodky barevných revolucí držet na uzdě, a ten začal platit i v Hong Kongu. Sáhnout na neziskovky, zvláště na ty, jejichž nezisky jsou financované Západními filantropickými nadacemi, je pro Západ vždy útokem na posvátnou krávu. A tak anglosaské země přišly s okamžitou odvetou vypovězením smluv s Hong Kongem o vzájemném vydávání stíhaných osob. Po Spojených státech, Kanadě a Austrálii se k tomuto kroku trochu zdráhavě přidala i Británie, jejíž ekonomika je s Hong Kongem silně provázaná, a když je provázaná s Hong Kongem, musí být dost provázaná i s pevninskou Čínou.

Britský ministr zahraničí Dominic Raab tedy v britské Dolní sněmovně ceremoniálně oznámil v odvetě za uplatnění čínského bezpečnostního zákona i na tomto území vypovězení smlouvy o vydávání s touto svou bývalou kolonií. To Čínu jistě nijak nepřekvapilo ani neznepokojilo.

Zastánci tvrdé linie v řadách poslanců Toryů i z řad opozice, ale volali po tvrdších opatřeních. Především by rádi vyhlášení sankcí na různé čínské činitele. A tak britská vláda jim a jistě i tlaku ze zámoří ustoupila.

Vyškrtla čínskou technologickou světovou jedničku v budování telekomunikačních sítí Huawei z britské telekomunikační sítě, ač do té doby se tomu dost bránila, neboť takovou kvalitu za stejnou cenu budou Britové asi těžko někde jinde hledat, a ještě vyslala svoji letadlovou loď do Jihočínského moře. To už Čínu rozzlobilo. Peking Londýn obvinil z nepřátelství a z rozdmychávání nové Studené války. Čínský velvyslanec v Británii v rozhovoru s BBC Spojené království zesměšňoval, že tancuje, jak Washington píská, a sliboval reciproční ekonomická a diplomatická opatření.

Ovšem ministr zahraničí Raab, ač vyhověl tomu, před čím uhnout nemohl, tak se vše, jak to jen šlo, snažil u Číňanů hned žehlit. Někteří pozorovatelé těšící se na novou studenou válku za lidská práva tedy zírali, když ministr zahraničí Raab v Dolní sněmovně tvrdil, že Británie chce s Čínou „pozitivní vztahy“.

Řekl tam: „Obě země z toho mohou nesmírně získat, existuje spousta oblastí, v nichž můžeme produktivně a konstruktivně spolupracovat k vzájemnému prospěchu.“

Ve stejný den, kdy to řekl, se ozval i ministerský předseda Boris Johnson, aby signalizoval, že žádná studená válka nebude.

Johnson tvrdil, že ve vztazích mezi Velkou Británií a Pekingem je zapotřebí „vyváženosti“.

„Nenechám se dotlačit do stavu, abych se v každé záležitosti stal reflektivním sino-fobem, někým, kdo je automaticky vždy proti Číně,“ řekl.

Johnson vysvětloval, že „neopustí úplně naší politiku zapojení do spolupráce s Čínou,“ s dodatkem: „Čína je v geopolitice gigantickým faktorem. Musíte mít kalibrované odpovědi a my budeme v určitých oblastech tvrdí, ale také budeme nadále pokračovat ve spolupráci.“

Je tedy jasné, že ti v britské vládě patří mezi lidi, kteří už zažili to brutální probuzení ze sebeklamu britských post-koloniálních elit o nadřazenosti Británie, která už určitě neplatí vůči Číně.

Realita 21. století je taková, že Británie se s Čínou nemůže v ničem rovnat. Vojensky ani ekonomicky. Čínská ekonomika je formálně druhou největší ekonomikou světa po USA, kdy měřeno v paritě kupní síly je už první ekonomikou. I v té formální velikosti HDP je čínská ekonomika šestinásobkem britské a její vojenský rozpočet je pětinásobkem britského. Jakýkoliv skutečný střet s Čínou by byl tedy v rozporu s realismem.

Britská pravicová vláda na rozdíl od naší „pravice“ si nemyslí, že pokračování úzkých ekonomických vazeb s Čínou, s níž významně spolupracují už od časů, kdy Británie zaplavila svět čínským čajem, je neslučitelné s příslušností na Západ. Dokonce se těší, že po odchodu z Evropské unie s Čínou vazby ještě rozšíří. Tvrzení těch, kdo tvrdí, že když patříme na Západ, tak bychom se měli přímým kontraktům s čínskými podniky vyhýbat, natož pak jejich investicím, je v podstatě tvrzením, že patříme POD Západ a máme svým privilegovanějším výše postaveným členům Unie ty investice a kontrakty přenechat a nekonkurovat jim, když se o ně lačně uchází. Potom teprve na těch kontraktech ve mzdě jako subdodavatelé spolupracovat, kdy všechnu přidanou hodnotu od Číňanů získá primární dodavatel ze západní Evropy a české ručičky, které to odpracovaly, dostanou jen mzdu.

A tak si nejzápadnější země Evropského kontinentu Británie užívá největších kapitálových investic z Číny, daleko větších než kdokoliv další v Evropě nebo v Severní Americe. Samozřejmě, že ty ostatní země Západu, které neustále usilující o čínské kontrakty a investice a nevraživě brblající, když jim je vyfoukne někdo z Visegrádu, jako by patřil na Západ a ne pod Západ, si dělají naděje, že v reakci na Huawei atp. Čína přesměruje své obchody a investice k nim. Británie má tedy všechny důvody své vztahy s Čínou opět žehlit. Vypovězení smlouvy o vydávání je formální drobnost, která v podstatě nikoho nezajímá, ale Huawei to už je jiná.

V reakci na Huawei čínský gigant sociálních médií už zrušil své plány zřídit v Británii globální zámořské centrum této sítě, čímž Británie přichází o 3000 pracovních míst. Třetina školného vybíraného od studentů britskými univerzitami je od čínských studentů.

USA sice na Británii silně tlačí, aby ve svých trestních sankcích proti Číně nepolevovala, naopak je zesilovala, Mike Pompeo okamžitě po výše uvedených výrocích Raaba a Johnsona do Británie přiletěl, aby je k tomu přiměl. Britové ale, ač by rádi Američany nerozhněvali, si to dovolit nemohou, už takto je to pro ně příliš drahé. Americké akce tedy vyjdou stejně naprázdno, jako když se snažili Německo donutit, aby odstoupilo od plynovodu z Ruska Severní proud.