Dr. Udo Ulfkotte, bývalý redaktor německých novin, jehož mezi bestselery se řadící kniha odhalila, jak CIA kontroluje německá média, byl nalezen v roce 2018 mrtev ve věku 56 let. (Foto: Wikimedia)

S narůstající propagandistickou válkou jsme si mysleli, že stojí zato připomenout, jak jsou mnozí obyvatelé Evropy, když přijde na jejich zdroje zpráv, ještě naivní.

Jak uvádí Arjun Walia z GlobalResearch.ca, Dr. Ulfkotte vystoupil ve veřejné televizi s prohlášením, že byl nucen publikovat práce zpravodajských agentů pod svým vlastním jménem, když k tomu dodával, že neuposlechnutí těchto příkazů, by pro něj mělo za následek ztrátu jeho zaměstnání.

Ulfkotte řekl, že většina korporátních médií a žurnalistů ve Spojených státech a v Evropě jsou jen „tzv. neoficiálním krytím,“ což znamená, že pracují pro zpravodajské agentury.

„Myslím, že obzvláště to platí pro britské žurnalisty, protože s těmi mají nejtěsnější vztahy. A zvláště to platí i pro izraelské žurnalisty. Samozřejmě i pro francouzské žurnalisty. … Platí to i pro Australany a žurnalisty z Nového Zélandu a z Tchaj-wanu, no, je to tak ve spoustě zemí,“ řekl.

Byl jsem asi 25 let žurnalista a vzděláván jsem byl v tom jak veřejnosti lhát a zrazovat ji, nikoliv, jak jí říkat pravdu.

Když ale v posledních měsících vidím, jak se německá a americká média pokouší zas do Evropy přivést válku, přivést válku do Ruska – tak to už je bod, za kterým není návratu, a já povstanu a řeknu, že to, co jsem dělal v minulosti, není správné, když jsem manipuloval lidmi, dělal protiruskou propagandu, a není ani správné, co dělají moji kolegové a co dělali v minulosti, protože jsou podplacení, aby lidi zrazovali, a to nejen v Německu, nýbrž všude po Evropě.

Některé hlavní body z tohoto interview:

  • „Skončil jsem tak, že jsem publikoval články pod svým vlastním jménem sepsané agenty CIA a dalšími zpravodajskými službami, zvláště od německé tajné služby.“
  • „Většina žurnalistů z velkých a uznávaných mediálních organizací je úzce napojená na německý Marshallův fond, Atlantik-Brücke a na další tzv. transatlantické organizace…, a jakmile se napojíte, tak máte mezi vybranými Američany kamarády. Myslíte si, že jsou to vaši kamarádi a začnete s nimi spolupracovat. Pracují na vašem egu, abyste se cítili jako, že jste důležití. A jednoho dne vás jeden z nich požádá: ‚Uděláš mi tuhle laskavost?‘…“
  • „Když jsem řekl Franfurter Allgemeine, že tuhle knihu napíšu, tak mi jejich právníci poslali dopis s hrozbami všech právních důsledků, pokud vydám jakákoliv jména nebo tajemství – mně je to ale jedno.“§ „Frankfurter Allgemeine Zeitung mě ale nežaloval. Vědí, že mám na všechno důkazy.“
  • „Žádný z žurnalistů německého mainstreamu nemá dovoleno o mé knize referovat. V opačném případě by takový nebo taková byli vyhozeni. Takže teď tu máme bestseller, o kterém nesmí žádný německý žurnalista psát nebo mluvit.“

Zde je z toho interview více:

„Koupení žurnalisté,“ kdo to je?

„Mluvíme o loutkách na šňůrkách, žurnalistech, kteří píší nebo říkají cokoliv, co jim jejich páni řeknou, že mají říkat či psát. Když se podíváte, jak média mainstreamu referují o Ukrajinském konfliktu, a když víte, co se tam opravdu děje, tak si uděláte obrázek. Vrchnost za oponou to tlačí do války s Ruskem, a tak si Západní žurnalisté nasazují helmy.“

Ale i vy jste býval jedním z nich, a teď to vy jako první vynášíte…

„Stydím se, že jsem toho byl součástí. Bohužel zvrátit to už nemohu. I když to, čeho jsem se dopouštěl, schvalovali moji nadřízení ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, stejně nesu vinu. Ale ano, pokud vím, jsem první, kdo sám sebe obvinil, a to dokazuje, že vinu nesou i mnozí ostatní.“

Jak jste se vlastně tím koupeným žurnalistou stal?

„Začal jsem s tím velice krátce po zahájení práce u Frankfurter Allgemeine Zeitung. Naučil jsem se považovat luxusní pozvání jako celkem přijatelná a psát na oplátku pozitivní články. Později jsem byl pozván německým Marshallovým fondem Spojených států, abych do těch Spojených států cestoval. Zaplatili mi všechny výdaje a kontaktovali mě s těmi Američany, kteří by se se mnou rádi setkali. Ve skutečnosti má většina žurnalistů z velkých a uznávaných mediálních organizací úzké vazby na německý Marshallův fond, Atlantik-Brücke nebo na další tzv. transatlantické organizace. Mnozí z nich jsou dokonce jejich členy či ‚společníky‘.

Já jsem společníkem německého Marshallova fondu. Má se to tak, že jakmile se zapojíte, spřátelíte se s vybranými Američany. Myslíte si, že jsou to vaši kamarádi a začnete spolupracovat. Oni pracují na vašem egu, abyste se cítili, jako že jste důležití. A jednoho dne vás jeden z nich požádá: ‚Uděláš mi laskavost?‘ a pak se vás další zeptá, ‚Uděláš laskavost i mně?‘ Kupují si vás a kupují, dokud nemáte úplně vymytý mozek. Skončil jsem tak, že jsem publikoval články pod svým vlastním jménem sepsané agenty CIA a dalšími zpravodajskými službami, zvláště Bundesnachrichtendienst.“

Říkal jste, že vám to nadřízení schvalovali?

„To dělali. Podle mého soukromého názoru, podívám-li se na to zpětně, mě dokonce posílali dělat špionáž. Např. v roce 1988 mě strčili do letadla do Iráku, kde jsem cestoval na hranici s Íránem. V těch dnech byl Saddám Hussein ještě považován za dobrého chlapa, blízkého spojence USA. Američané ho ve válce proti Íránu podporovali. Asi 35 kilometrů od hranice v íránském místě zvaném Zubaidad jsem byl svědkem toho, jak Iráčané pozabíjeli a zranili tisíce Íránců jedovatým plynem.

Udělal jsem přesně to, o co mě mí nadřízení požádali, abych udělal. Nadělal jsem fotky těch plynových útoků. Když jsem se objevil zpátky ve Frankfurtu před svými nadřízenými, tak jsem u nich těmito ukrutnostmi, jichž jsem byl svědkem, moc zájmu nevzbudil. Dovolili mi sice, abych o tom nějaký článek napsal, ale tvrdě mu omezili rozsah, jako kdyby to bylo cosi, co není moc důležité. Spolu s tím mě požádali, abych ty fotky, co jsem nadělal, předal německému spolku chemických výrobců ve Frankfurtu, Verband der Chemischen Industrie. Ten jedovatý plyn, co zabil tolika Íránců, byl totiž vyroben v Německu.“

Jaký je váš názor na tisková pozvání? Žurnalisté se obvykle vymlouvají, když říkají, že jsou naprosto schopni postupovat jen podle svého vlastního uvážení a nepoddat se ničemu nebo nikomu.

„Byl jsem na tisících tiskových pozváních a nikdy jsem nenapsal nic špatného o těch, kdo mi zaplatili všechny ty výlohy. Nebudete kousat do ruky, která vás krmí. A u toho začíná korupce. A to je i důvod, proč magazíny jako Der Spiegel nedovolují svým žurnalistům, aby přijímali pozvání na tiskové výlety jinak, než když si zaplatí své vlastní výdaje.“

Důsledky toho, že se stanete vynašečem, mohou být závažné. Dostal jste od nějakých lidí náznaky, že by zkoušeli vám v publikaci vaší knihy zabránit?

„Když jsem Frankfurter Allgemeine řekl, že tu knihu vydám, poslali mi jejich právníci dopis hrozící všemi právními důsledky, když bych publikoval jakákoliv jména nebo tajemství – mně je to ale jedno. Víte, nemám děti, o které bych se musel starat. A musíte vědět, že jsem během toho plynového útoku, jehož jsem byl v roce 1988 v Íránu svědkem, byl vážně zasažen. Takže jsem jediný německý přeživší útoku německým jedovatým plynem. Pořád tím trpím. Už jsem prodělal tři srdeční záchvaty. Nečekám, že budu žít déle než jen pár let.“

Ve své knize jste zmínil mnoho jmen koupených žurnalistů. Co ti teď dělají? Vyhodili je? Zkouší nějak očistit svá jména?

„Žádnému německému mainstreamovému žurnalistovi není dovoleno, aby o této knize referoval. V opačném případě by takový nebo taková byli vyhozeni. Takže teď tu máme bestseller, o kterém nesmí žádný německý žurnalista psát nebo mluvit. Co je ještě více šokující: Máme tu uznávané žurnalisty, kteří se do hlubin moře toho svinstva zjevně po dlouhou dobu nořili. To je zajímavá situace. Čekal jsem a doufal, že mě žalují a poženou mě před soud. Oni ale nemají ani ponětí co s tím. Ten uznávaný Frankfurter Allgemeine zrovna oznámil, že vyhodí 200 zaměstnanců, protože velice rychle ve velkém počtu ztrácí předplatitele. Mě ale nezažalují. Vědí, že mám na všechno důkazy.“