Kmen z Amazonie využívající telepatii. Téměř zapomenutý příběh šokoval veřejnost

Amazonský deštný prales je jedním z nejméně prozkoumaných míst na Zemi. Tato džungle přitahuje mnoho dobrodruhů, kteří tu občas narazí na ztracené kmeny, které nikdy neměly kontakt s civilizací. (Foto: Flickr)

Ti, kterým se podaří vrátit, často vyprávějí příběhy o neobvyklých zvířatech a ještě neobvyklejších divoších.

Jedním z takových cestovatelů byl Loren McIntyre (1917–2003), zkušený fotožurnalista a spisovatel, který publikoval v časopisech jako National Geographic, Time, Life, Smithsonian a GEO.

Někteří McIntyrea nazývali prototypem Indiana Jonese, protože byl také neochvějným průzkumníkem a měl neuvěřitelné štěstí v různých dobrodružstvích.

V roce 1969 McIntyre cestoval do Amazonie a objevil kmen, o kterém dodnes ví jen málo lidí, i když jej často navštěvují různí fotografové a poté publikují v médiích barevné fotografie indiánů.

McIntyre se však s těmito indiány nejen setkal, ale žil mezi nimi dva měsíce a zjistil, že dokážou komunikovat pomocí telepatie. A nejde o smyšlený příběh, ale o skutečný událost, která byla například publikována v článku v časopise National Geographic v roce 2016.

Kmen, se kterým McIntyre žil, se jmenuje Majoruna nebo Mace a tito lidé jsou tak nepolapitelní, že můžete cestovat po jejich území měsíce, aniž byste potkali jediného člověka. Není to jen kvůli jejich tajnůstkářství, ale také kvůli jejich malému počtu; všichni žijí v jedné osadě na břehu řeky Amazonky v údolí Javari na hranicích mezi Brazílií a Peru.

Ostatní kmeny je nazývají „kočičí lidé“ kvůli ostrým, dlouhým tyčkám, které nosí na obličeji jako ozdoby a vkládají si je do nosu.

Když McIntyre odjel do tohoto údolí, rychle si uvědomil, že se možná vrátí s prázdnýma rukama. Dny ubíhaly, zatímco bloudil panenskou džunglí a neviděl žádné známky lidské existence.

Dokonce začal žertovat, že zmizí jako jeho idol Percy Fossett, který se ztratil v Amazonii při hledání ztraceného města Z, když najednou narazil na louku, kde ležela čtyři indiánská těla pokrytá mravenci. Jejich sekery ležely poblíž, neporazené stromy stály a těla indiánů byla pokryta šípy.

Tento ponurý objev donutil McIntyrea k větší opatrnosti, protože si uvědomil, že někde poblíž jsou lidé, kteří jsou schopni snadno zabít několik lidí jen za to, že kácí stromy na jejich území. A překonal svůj skutečný strach, když konečně uviděl tyto tajné lovce lesa, jak vycházejí z houštiny.

Měli dlouhé, ostré jehly na tvářích a kolem krku kostěné náhrdelníky. Nedívali se na něj však agresivně, ale s velkým překvapením; byl zjevně prvním bílým mužem, kterého kdy potkali. Nezaútočili na něj, i když měli v rukou luky.

Když se McIntyre vzpamatoval, začal opatrně vytahovat z batohu dárky, které přinesl pro Indiány. Byly to kousky světlé látky, zrcátka a další drobnosti, které na Indiány udělaly velký dojem. Začali vše prohlížet a pak odešli do džungle a zavolali Američana, aby je následoval.

Odvedli ho do své osady, obklopili ho, sundali mu boty z nohou a hodinky z rukou. Všechny tyto věci dlouho zkoumali, ale pak je zničili. Totéž se stalo s většinou obsahu jeho batohu, včetně fotoaparátu, ale samotného McIntyrea se nedotkli.

Během následujících dvou měsíců však fotograf jasně pochopil, že není obklopen mírumilovnými Indiány z obrázků, ale spíše agresivním kmenem, jehož ozdoby byly vyrobeny z lidských kostí a jehož poháry byly vyrobeny z lidských lebek. Neustále nosili luky s ostrými šípy a malovali si tváře červenou barvou, což ještě zesilovalo strach.

McIntyre si brzy všiml, že členové kmene mezi sebou velmi málo komunikují, ale přesto se tito lidé najednou shromáždili, sbalili své skromné věci a přestěhovali se na nové místo. A udělali to tak synchronizovaně, jako by vše bylo předem domluveno.

Toto tajemství McIntyrea zaujalo a když ho konečně odhalil, byl šokován, protože narazil na něco, co nikde jinde neviděl.

Jednoho dne McIntyre oslovil starého muže pokrytého mnoha bradavicemi a ten mu začal něco říkat. McIntyre neuměl ani slovo z jazyka kmene, ale najednou rozuměl všemu, co starý muž říkal. A uvědomil si, že když mluvil, vůbec neotevíral ústa, všechna slova pocházela přímo z McIntyreova mozku!

Bylo to něco jako telepatie a McIntyre tomuto jevu dal jméno „pronikavé paprsky”. Stejný muž, kterého McIntyre pojmenoval Barnacle, mu řekl, že kmen vždy existoval jako jediný úl a že všichni členové kmene byli mentálně propojeni. Starší členové kmene byli obvykle v této mentální komunikaci nejsilnější.

McIntyre pak zjistil, že tento kmen vůbec neznal ani nechápal slovo „já“, protože pro něj nemělo žádný smysl. Uvědomil si také, že když kmen náhle začal balit své věci a stěhovat se na nové místo, znamenalo to, že všichni dostali mentální signál od svých starších. Dřevorubci z jiných kmenů často zasahovali do území Majorunů, takže se před nimi schovávali a snažili se vetřelce zabít, kdykoli to bylo možné.

Dalším neobvyklým objevem byla jejich definice času, který pro ně může být jak plynulý, tak statický. Nastává, když někdo někam jde nebo něco dělá a pak odejde. Netrápí je, že žijí krátký život, a nechápou, proč by si měli pamatovat minulost.

Později byl McIntyre přijat do mystického rituálu prováděného prostřednictvím telepatie. Dostal nápoj vyrobený ze speciálních bylin a pak začal ve své hlavě slyšet „bílý šum“, ve kterém bylo možné uhodnout myšlenky různých členů kmene.

Ale i přes tyto neuvěřitelné zážitky McIntyre pochopil, že s kmenem nemůže žít natrvalo, protože byl neustále sledován a stále považován za vězně. Podařilo se mu náhodou uprchnout, když během období dešťů skočil do řeky a odplaval, držíc se klády. Brzy ho zahlédl pilot helikoptéry, který letěl nad lesem.

Po návratu domů McIntyre desítky let mlčel o tom, co se mu stalo. Chápal, že mu málokdo uvěří, a tento neuvěřitelný příběh by zemřel s ním v roce 2003, kdy zemřel, nebýt amerického režiséra rumunského původu Petera Popesca. V roce 1987 se Popescu náhodou setkal s McIntyrem během své další cesty do Amazonie a oba muži se stali blízkými přáteli. Jednoho dne McIntyre Popescovi vyprávěl svůj příběh o telepatech z kmene Majoruna.

Když ho ohromený Popescu zeptal, proč o tom tak dlouho mlčel, McIntyre odpověděl, že by mu nikdo nevěřil a navíc by s ním přestali spolupracovat, protože by to poškodilo jeho reputaci respektovaného fotožurnalisty a spisovatele.

To je mimochodem dobrý příklad toho, jak lidé v naší společnosti vnímají neobvyklé jevy a proč ve většině případů většina buď mlčí, nebo mluví anonymně.

Popescu však McIntyrea přesvědčil, aby světu o telepatech řekl, a v roce 1991 vyšla jeho senzační kniha „The Encounter: Amazon Beaming“ (Setkání: Amazon Beaming). Byla silně kritizována, ale McIntyreovi to bylo jedno, byl již velmi starý a o deset let později zemřel.

V 21. století již indiáni z kmene Majoruna nevypadají jako primitivní divoši; mají přístup k oblečení, plastovým výrobkům a dalšímu zboží. Zbývá jich jen velmi málo, i když se snaží zachovat svůj původní životní styl. Vláda prohlásila jejich území za chráněnou oblast, ale mladí lidé se více zajímají o města než o džungli. Kmen proto v podstatě vymírá a o jejich telepatii se již nemluví, jako by tuto schopnost ztratili.

Zdroj: biosferaklub.info