Sir Patric Stewart proslulý jako Jean Luc Picard a Profesor X se nedávno dostal pod palbu za to, že se zastal sužovaného severoirského pekařství Asher Baking Company, které odmítlo upéct dort s tématikou práv gayů: „Stewart v interview s BBC Newsnight prohlásil případ Asher za ‚pochoutkově zapeklitý‘ s dodatkem, že se nachází na straně pekařů protože, nikdo by neměl být nucen psát text nesoucí politický význam, který nepodporuje.“ Svým orwellovstvím směšná Komise pro rovnost v Severním Irsku (ECNI) po tom skočila a pekařství pokutovala 500 librami (19.000 Kč) pokuty za odmítnutí upéct dort s nápisem „Podporujeme sňatky gayů.“
Tento dort si vyžádal aktivista za práva gayů Gareth Lee, který pak, když nejspíš dostal od pekařství přesně tu odpověď, o kterou se snažil, tak zjevně kontaktoval úřady, když dobře věděl, že byste přeci nevytvořili agenturu jako ECNI, aniž by se k něčemu využívala.
Stewart, který měl za sebou historii opakovaných poznámek na podporu komunity gayů, viditelně svou podporou pekařství šokoval a interpretovalo se to jako nějaká forma nepřátelství k jejich právům.
Po tom přišly podobné incidenty v US včetně i nepoddajného pekaře, kterého také válcoval Leviatan politické korektnosti včetně i ságy o restauraci Memories Pizza v Indianě, která byla nucena dočasně zavřít kvůli hrozbám smrtí v důsledku jejich prohlášení, že asi neposkytnou pohostinství akci LGBT.
Tyto krvavé epizody Kulturního válčení jsou důsledkem střetu mezi umělým legislativně stanoveným „právem“ a skutečnými právy spolu s tím, jak jsou tato práva hájena tváří v tvář jiným „právům“, čímž přichází signály o tom, jak si opravdu společnost cení svobody jednotlivce nebo naopak jak rychle společnost zaprodá tuto svobodu za prospěch.
Základním právem, o které tu jde, je právo na sdružování, a to tvoří svorník filosofie svobody. Svoboda sdružování sama o sobě je zcela průzračný pojem: dobrovolné interakce všech účastníků společnosti. Ve svobodné společnosti by toto právo mělo pro všechny bez ohledu na socioekonomický status, orientaci či pohlaví být nejvyšším pravidlem.
Svoboda sdružování nekončí okamžikem, kdy si někdo otevře podnik. Zákazník není náhle vstupem do krámu zavalen záplavou nových práv. Pokud vlastním podnik, neměl bych snad mít i svobodu volby pro to, kdo je mým zákazníkem? A když jsem zákazníkem, copak bych neměl mít možnost rozhodnout se, který podnik si oblíbím? A když se mnou nějaký podnik odmítne kšeft, měl bych mít po ruce agenturu, která takový podnik tvrdou rukou pod hrdelním trestem dokope k povolnosti?
Při zmínce o svobodě sdružování je obvyklé, že se vždy někdo ohání značně zlovolně hanobícím výrazem diskriminace jako krucifixem k zažehnání zlého. Ale diskriminace je součástí a složkou svobodné společnosti, pouštíme se do diskriminace každý den, a ta je součástí schopnosti svobodně rozlišit (diskriminovat), do jakých aktivit se máme pouštět, a ta je typickým projevem svobodné společnosti. Diskriminujeme, když si vybíráme přátele, diskriminujeme, když něčemu věnujeme svůj čas, když se rozhodujeme, s kým vstoupíme do manželství, kde budeme podnikat a kde pracovat. Diskriminace se zneužívala jako zastrašující slovo proti tomu, co není ničím jiným než svobodou volby, ale naše schopnost rozlišovat (diskriminovat) přeci nemůže být cílem vměšování podle toho, jestli jsou naše vlastní volby v dobrém souhlasu s vládní představou o tom, jaké by ty naše volby měly být.
Filosofie svobody je organický celek, každý z těch myšlenkových konceptů je doplňkem ostatních a žádný nemůže zůstat jako zcela smysluplný, pokud by v tom kterákoliv část chyběla. Právo na sdružování by se stalo impotentním bez práva řádně nabývat majetku, nebo bez svobody zbavovat se majetku podle vůle vlastníka. Naše schopnost činit informovaná rozhodnutí stejně jako plně používat svého majetku by byla značně omezena překážkami nebýt naší schopnosti sdílet informace. Naopak každý z těch ideových konceptů je ve skutečnosti jen zrcadlem těch dalších, ty jsou však terčem neustálých útoků z různých sektorů naší společnosti.
V rozporu se Stewartovým prohlášením žádné těžkosti s určením viny v Asherově případě nejsou. Ti pekaři jsou podle práva daleko vyššího než to, které je zapsané v Irsku v knihách, jasně oprávněni odmítnout službu komukoliv, komu se jim zlíbí. Irská vláda si tímto zločinným prvkem způsobila fiasko, když pošlapává právo pekaře službou umělému „právu“ privilegované menšiny.
Sice to vypadá, že Stewart vykročil správným směrem, když konstatoval: „Nikdo by neměl být nucen psát politicky významný text, se kterým nesouhlasí,“ když ale tuto myšlenku dotáhneme jen o krok dále, tak zjistíme, že bychom se měli vrátit k úžasné filosofii svobodné společnosti. Nikdo by neměl být nucen k ničemu. Taková je podstata svobody. Když pekařství odmítne službu, tak by se nemělo zpovídat před tribunálem nebo být nuceno k přestupu na víru v poslední kolektivistické zřízení.
Dělat z pekařů nebo kohokoliv jiného rukojmí vrtochů politické korektnosti nemá ve svobodné společnosti místo. Představa, která žene aktivisty a zákonodárce projevující lačnost pošlapávat skutečná práva, je ve víře v prvořadost dosahu legislativní síly. Stalo se to až sekulárním vyznáním o posledním vtělení Sociálního evangelia a jeho ústředním věroučným dogmatem je, že sociální neduhy lze napravovat jedině vládním vynucením. Ale jakékoliv sociální hnutí, které má za cíl eliminaci svobody výběru, nastolením vynucené účasti je hnutím postupujícím pryč od svobody.
Svobodná společnost poskytuje více než dost prostoru, v němž může vzkvétat každá skupina bez ohledu na rasu, pohlaví, vyznání, orientaci atd. potud, pokud každá ze skupin uznává všeprostupující důležitost dodržování principu svobody sdružování jako základu pro svůj rozkvět.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: thedailybell.com