Faragova revoluce je revolucí Thatcherové

Nigel Farage se často předváděl jako „Dědic Thatcherové.“ A dnes to on a jeho strana předvedli, a to ne tolik u hlasů, které přetáhli od zarmoucených Toryů, jako u těch, které dostali od voličů z pracující třídy v severních obvodech jako Rotherham a Sunderlan, a také v epicentru Thatcherovské revoluce v Essexu. V Sunderlandu přilákali kolem 30 procent hlasů, což je tu pro pravicovou stranu pozoruhodný úspěch. Tady je něco z tohoto regionu, co to klade do kontextu s blogem Tima Stanleye z Telegraphu.

[quote align="center" color="#999999"]

Jelikož jsem vyrostl nedaleko Sunderlandu, tak bych rád zdůraznil, jak až seismický to byl posun. Lidé, kteří by měli radši hemeroidy, než aby volili Torye, opouští po tisících Labouristy a volí UKIP. Dělají to proto, že mají už dost lží a klamu politického establišmentu a jejich odcizené metropolitní multi-kulti Labouristické strany. A těm UKIP poskytuje hlas.[/quote]

Pro stratégy UKIP to však nepřichází jako žádné překvapení. Ti už měsíce každému, kdo je poslouchá, říkají, že volit Labouristy je úplně to samé, jako to dát Konzervativcům.

Přišlo to ale jako obrovský šok pro ty levicově-liberální kruhy ukecánků ztělesněné Twitterem. Ti totiž nikdy nechápali, co učinilo Margaret Thatcher populární, těm totiž chybí intelektuální náčiní k chápání přitažlivosti jejího duchovního dědice Nigela Farage.

To, co se jim nedaří pochopit především, je, že Margaret Thatcher nebyla konvenční Konzervativec. To je ta věc, za kterou tak brilantně argumentoval filmař Martin Durkin ve svém dokumentu, který se musí vidět, Margaret: Smrt revolucionářství. Abyste si to vychutnali, tak si přečtěte tento blog.

[quote align="center" color="#999999"]

ZAVŘI oči a představ si Margaret Thatcher (v kostýmu, s účesem, kabelkou, hezky voní) a Fidela Castra (s únavou z boje, divokým plnovousem, revolverem, smrdícího zatuchlinou). Kdo z nich je buřičem revolucionářství pracující třídy? Odpovědí je samozřejmě paní Thatcherová. Zatímco tyran Castro na Kubě ty dole zotročil a ožebračil, tak Thatcherová je v Británii osvobodila a obohatila.

Důvod, proč Levičáci Thatcherovou tak strašně nenávidí, je ten, že ona jim ukradla pracující třídu. A uměla to udělat proto, že rozuměla jejich aspiracím a sama je sdílela.

Za všemi těmi kecy kolem její smrti tento týden jsou dvě velice odlišné vize pracující třídy. Podle Levičáků jsou proletáři utlačovaní, přičemž zdrojem jejich útlaku je ekonomická svoboda. Levičáci chtějí, aby pracující třída bydlela ve státních panelácích, cestovala státní hromadnou dopravou, pracovala na státem kontrolovaných pracovištích a dostávala státní vzdělání. Levice nebojuje za změnu, nýbrž za uchování pracovník praktik a „komunit pracující třídy“, jak je urážlivě nazývá.

Paní Thatcherová má neodbytné podezření, že lidé by mohli chtít své vlastní domovy, možná i radši na zámožném předměstí než v radničním paneláku. Napadlo ji, že lidé z „pracující třídy“ chtějí ty samé věci, co chce ona – nechat peníze svým dětem, vlastnit pár akcií, možná si rozběhnout maličké podnikání, jezdit na zahraniční dovolené, vlastnit auto – možná i dvě auta! A měla pravdu. Oni to chtějí, a proto pro ni běžní pracující lidé hlasovali, a dělali to v obrovských počtech.

Krámkaři a stavební mistři zrovna tak jako taxikáři z Basildonu (před tím Labouristického) si o ní mysleli, že je Božím darem. Paní Thatcher viděla v dobrovolné, výnosné ekonomické směně tu podstatnou a životadárnou součást lidské existence. Její oddanost ekonomické svobodě byla morální a inspirovaná (křesťanskou) láskou a důvěrou v ostatní lidi.

„Trh“ nebyl tou zlodajnou věcí. Byl životodárný a zespolečenšťující, jak to říkala. Ten přinášel do krámů koření, kafe a banány. Za jejích dnů s tím přišel Fred Astaire do místního kina. A většina běžných Britů z toho měla dobrý pocit souhlasu (na rozdíl od Levičáků, té naší „inteligence“ i té staré gardy Toryů). [/quote]

Nejsou to jen ti levo-liberální ukecánci, co nesnáší UKIP. Zrovna tak slepí jsou i Cameronovi loajalističtí Konzervativci. Cameron sám dlouho štítivě bojoval proti každé zmínce, že by mohl náležet k Thatcheritské tradici (opravdu se dokonce popsal i jako „Blairova dědice“) a přinejmenším v této věci je tedy chvályhodně upřímný. Ta strana, kterou vede, ztělesňuje ducha Tory Wetse, kterého se Thatcherové povedlo více méně vytlačit na okraj – který ji ale později zničil. To je strana velké vlády a „řízeného úpadku.“

Není žádný div, že UKIPáci se tak zdráhají s nimi jít do koalice. Kdo by si přát sdružovat se s partají tak opatrnickou a pesimistickou ohledně toho, co lze v Británii dosáhnout, kdyby se snad někdy povedlo mít vládu dost odvážnou, aby své lidi pustila na svobodu.