Když se organizace nejsou schopny reformovat, je jediným možným zakončením zhroucení. Každá hroutící se organizace, od impérií až po školské obvody, reaguje na svoje trapně viditelná selhání vyhlašováním jedné reformy za druhou. Abychom jich z dlouhého seznamu vybrali jen pár, tak Čína „reformuje“ svou beznadějně zkorumpovanou na dluzích spočívající centrálně plánovanou ekonomiku, prezident Obama „reformuje“ Stát globálního dohledu (na podle očekávání přívětivější a jemnější ruku na spoušti kulometu?), Evropská unie „reformuje“ svůj bankovní sektor a ten přehnaně složitý americký systém nemocenské péče se reformuje 2 300 stránkami dodatečné složitosti pod orwellovským nadpisem Zákon o dostupné péči (ACA), čili ObamaCare.


Ta jediná dynamika, na které záleží, zůstává samozřejmě nevyslovena: tj. neschopnost těch ze Status Quo reformovat sebe, např. podstoupit fundamentální systémové reformy. Tato neschopnost má mnoho vnějších podob, vyrůstá ale z jediného kořene: politické sklerózy způsobené zakopáním vlastních zájmů do obranných zákopů k ochraně svých výsad a moci.

Tohle platí od místních školských okrsků zrovna tak jako pro celé státy.

Zde je můj na velikosti nezávislý souhrn platný pro všechny Status Quo:

  • 1. Ekonomika, která je kontrolována vládou, a ta kontroluje distribuci národního příjmu, nikoliv trh. Politika je tou arénou, kde se příjem národa distribuuje. Primární soupeři jsou v zákopech opevněné vnitřní zájmy usilující o ochranu svých výsad a moci.
  • 2. Vláda, v níž je politická moc na prodej nejvyšší nabídce, poskytuje tomu s nejvyšší nabídkou extrémní výhodu, jelikož ten má prostředky koupit si politickou moc k zakonzervování svého podílu na národním příjmu a k jeho rozšiřování.
  • 3. Proto, aby dostala tu nabídku od finanční Elity, redistribuuje politická Elita dostatek národního příjmu i spodním 50% a penzistům, aby si koupila jejich mlčení a spolupachatelství.
  • 4. Národ, v němž je politická moc na prodej, je takový, v němž se vláda zákona ohýbá tak, aby sloužila těm s mocí.

To neúnavné prosazování jejich vlastního zájmu, který magicky vytvoří obecné blaho, je jádrem naší sekulární víry; ale co když to není pravda? Tohle není sekulární víra jen v Americe, ale i v Číně; „zbohatnout je obdivuhodné“, což v podstatě ztělesňuje ten ekonomický názor o „stékání dolů“, podle nějž jsou čínští milionáři, jejichž synové vlastní několik aut po 250 000 dolarech, pro Čínu dobří, protože ta extrémní koncentrace bohatství údajně skane dolů ke všem níže v potravním řetězci.

Orwell to nazýval „někteří jsou si rovnější než jiní“: jinými slovy, pod tím lesklým pozlátkem propagandy o ekonomice skanutí bohatství dolů jsou ti super-bohatí oprávněni ke svému bohatství přirozeným řádem nerovnosti. Nestarejte se o to, že tento systém je tak rigidně neměnný v tom, kdo se těší jeho přízni; oni si to „zaslouží“ úplně stejně, jako si své majetky „zasloužilo“ feudální panstvo.

V Přírodě se schopnost reformy nazývá adaptabilitou. Organismy a druhy, které nejsou schopny se adaptovat, se ze Země vytratí, když se objeví selektivní tlak. Lidé a lidské organizace nejsou jiní; jednotlivci a organizace, které nejsou schopny reagovat na selektivní tlak skutečnou sebe-reformující transformací, také zkrachují a zmizí.

Politické a finanční Status Quo není schopno skutečné reformy, protože reálná reforma ohrožuje výsady a moc opevněnou v zákopech vlastních zájmů, což já nazývám léno.

Další dynamikou, kterou jsem popsal, je Model stoupajícího klínu zhroucení: ty uvnitř zakopaná opevněné zájmy ví jen, jak expandovat, a to vede k neustále vyššímu minimu financování a režijních nákladů. Reforma se stane nemožnou, protože organizace se zhroutí, jakmile financování poklesne pod to přerostlé minimum.

Zkombinujeme-li tyto tři dynamiky – neustálé cílevědomé prosazování vlastních zájmů v rigidně tuhém systému; mnohočetnost politických „třetích kolejí“, např. obvodů a lén, která jsou politicky nedotknutelné, a Model zhroucení ve stoupavém klínu, tak pochopíme, proč není Status Quo schopno se reformovat.

To činí ze zhroucení jediné možné zakončení.

Ačkoliv má Status Quo pořád ještě dostatek zdrojů, aby konečné zhroucení a pád o něco prodloužilo, očekávám, že se objeví úvodní krize v letech 2014-2015, což bude řešeno obvyklými politicky příhodnými polo-opatřeními. Pocit úlevy, že „se všechno napravilo“ by mohl přetrvat dva až tři další roky do let 2017-18 a pak se nasbírají síly pro konečnou krizi, dokud tato nepřekoná ta polo-opatření, což bude nejspíš tak v časovém výhledu 2021-22.

Charles Hugh-Smith

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj:  zerohedge.com