Existují vzrůstající projevy toho, že globální ekonomika je před vstupem do nového období finančních turbulencí spojených s prohloubením recese v rostoucím počtu zemí. V těsné následnosti ke globálnímu ekonomickému zhroucení, které začalo v roce 2008 spuštěné kolapsem americké investiční banky Lehman Brother, vlády celého světa přistoupily k rostoucímu zadlužení, aby jim to poskytlo ty biliony dolarů na zabránění naprostého kolapsu finančního systému. Schůzkám Skupiny G20 dominovaly závazky, že nedojde k návratu k podmínkám 30. let, a ujištění, že jsme si vzali poučení z této historické lekce.

Spisy Johna Maynarda Keynese, britského ekonoma z 30. let, který prosazoval obranu proti depresi přes vyšší vládní výdaje, byly náhle zase v módě. V červnu 2010 však došlo k prudkému obratu, tehdy schůzka G20 iniciovala obrat ke zbídačování s důrazem na nezbytnost uvalit „fiskální konsolidaci“. Podstatou tohoto programu je vydřít zpátky peníze, které se darovaly bankám, prostřednictvím masivního krácení vládních výdajů, zvláště na sociální služby.

Tento program ovšem přinesl překážky ekonomickému rozvoji a vedl k úbytku ziskových příležitostí hlavních korporací. US Federální rezervy konfrontovány s touto situací iniciovaly politiku „kvantitativního ulehčování“ – opatření k neomezené peněžní nabídce bankám a finančním institucím. Centrální banky po celém světě krátily úrokové sazby na rekordně nízké hodnoty a následovaly tento příklad s vlastními verzemi kvantitativního ulehčování (QE). V podmínkách stagnující ekonomiky tato opatření směřovala k nárůstu hodnoty finančních aktiv, čímž tudíž finančním domům vytvořila novou cestu k realizaci spekulativních zisků.

Ač byly program QE a jeho ekvivalenty podbízeny jako prostředky k obraně proti propadu do globální recese – předseda amerického Fedu Ben Bernanke tvrdil, že nedávno spuštěný program QE3 byl motivován pokračováním vyšší zaměstnanosti – tak tyto ale s nastartováním reálné ekonomiky neudělaly téměř nic. Jediným jejich významným dopadem byl nárůst zisků prostřednictvím finančních manipulací pomocí ultra-levných peněz poskytovaných centrálními bankami.

Nyní jsou tu ale příznaky toho, že přichází nová fáze globálního propadu vyznačující se posilováním recesních trendů, jelikož dopad programu centrálních bankéřů se už vyčerpává.

Ceny akcií v USA, které program QE zvedl, začaly padat, jelikož společnosti hlásí poklesy prodejů a zisků uprostřed zpráv o dalším omezování pracovních míst. Americké společnosti tento týden poukázaly na slábnoucí globální ekonomiku a na strach vyvolávaný pokračující finanční krizí v Evropě.

Dow Chemical oznámil, že oseká 2 400 pracovních míst, 5 procent své globální pracovní síly. Rovněž řekl, že zavřel 20 závodů a sníží kapitálové výdaje o 500 milionů dolarů s poukazem na „blízký výhled na jen pomalý růst.“ DuPont, největší americká chemická skupina oznámil propuštění 1 500 lidí a ztrátu ve třetím kvartále Poukázal na prudký propad prodejů do asijsko-pacifické oblasti, kde jejich objem spadl o 10 procent v porovnání s předchozím rokem, čímž zasadil ránu tvrzením, že tzv. „vynořující se trhy“ by mohly poskytnout alternativní zdroj globální poptávky.

Celkové americké korporátní zisky a výdělky podle očekávání poprvé od roku 2009 spadnou. Poslední data o americké ekonomice ukazují, že Hrubý domácí produkt HDP rostl ve třetím kvartále jen o 2 procenta ročně, což je dost pod výší potřebnou k udržení zaměstnanosti. Nebýt účinků zvýšených výdajů na obranu, byla by ta čísla ještě výrazněji pod očekáváními trhu.

Nejvýznamnější charakteristikou dat o americkém HDP byly investiční výdaje. Jejich pokračující pokles zredukoval čísla o celkovém růstu o 0,1 procentního bodu za toto čtvrtletí, zatímco jak dovozy tak exporty spadly, čímž s sebou vzaly 0,2 procentního bodu.

Ač centrální bankéři budou pokračovat s pumpováním peněz do finančních trhů, tato opatření neudělají nic, co by mohlo situaci zvrátit. Tento týden v hlavním projevu guvernér Bank of Entland Mervyn King uvedl, že každý nárůstů peněžní zásoby měl teď dopad přinášející v reálné ekonomice pokles.

Jeho varování potvrdily historické trendy. Finanční analytik Satyajit Das píšící do Financial Times poukázal na to, že mezi lety 2001 až 2008 půjčky oproti rostoucí hodnotě domů přispěly asi k polovině růstu v USA. „Ale každý nárůst půjček potřebuje, aby byl udržován růstem. Do roku 2008 bylo třeba 4 až 5 dolarů dluhu na vytvoření 1 dolaru růstu USA, což je nárůst oproti 1 dolarů až 2 dolarům v 50. letech. Nyní je v Číně zapotřebí 6 až 8 dolarů úvěrů na vytvoření 1 dolaru růstu, což je nárůst z 1 až 2 dolarů před 15-20 lety.“

Na schůzce G20 v roce 2009 trvali vůdci vlád na tom, že nedojde k návratu protekcionistických opatření ze 30. let, které měla tak devastující dopad na světový obchod. Ale program QE vytváří verzi politiky „beggar-thy-neighbour policy“ (politiky zemí zaměřené na řešení vlastních problémů ožebračením svých sousedů) z doby Velké deprese. Proud peněz z amerických Federálních rezerv stlačil hodnotu amerického dolaru, postihl exportní trhy svých konkurentů a vedl k rozvoji „měnových válek“, jelikož tyto si zkouší udržet svou pozici.

Navíc zvětšení finančních aktiv za podmínek zpomalení ekonomického růstu hrozí zopakováním podmínek, které rozpoutaly kolaps z roku 2008, v ještě větším měřítku. Je tomu tak, protože na rozdíl od situace před čtyřmi lety nyní už i samotné centrální banky jsou silně zatažené do finančních trhů a jsou v pozici, kdy tržním kolapsem utrpí ohromné ztráty.

Tito centrální bankéři a korporativističtí politici tvrdí, že ač jejich akce nemusely podpořit růst, přinejmenším zabránily návratu do podmínek ze 30. let. Tato tvrzení jsou v rozporu s podmínkami panujícími ve Španělsku a Řecku, kde je nezaměstnanost už na úrovních 30. let.

Navíc, nahlížíme-li na to z historické perspektivy, je ta jejich samochvála poněkud předčasná. Velká deprese přišla po desetiletí finančních a ekonomických turbulencí spuštěných podlamováním globálního korporativismu, jenž začalo už propuknutím První světové války v roce 1914.

Zhruba v této době začalo drolení korporativismu finanční krizí, která teď uvedla do pohybu prohlubující se kontrakci světové ekonomiky.

Stejně jako jejich protějšky v předchozích obdobích i teď vládnoucí elity nemají žádnou jinou odpověď na historickou krizi systému svého profitování než sociální kontrarevoluci proti pracující třídě, militarismus a uvalení diktátorských forem vlády.

Je ještě daleko ke konci, globální ekonomická krize teprve začíná. Pracující třída na to musí reagovat rozvojem svých vlastních nezávislých programů založených na neústupném politickém zápase za svržení zbankrotovaného systému korporativistického profitování a rozbití moci bank a hlavních korporací nad veřejnou mocí.

Zpracoval Miroslav Pavlíček: globalresearch.ca

]]>