Ursula von der Leyenová opět pobouřila občany EU oznámením, že „soukromé úspory“ budou použity na financování nezbytných investic pro válku. Jsou vaše vlastní peníze před Komisí stále v bezpečí? (Foto: Flickr)

Válečné půjčky současnosti: Komise chce uvolnit stovky miliard eur na zbrojní program EU. Tolik je již známo – na národní úrovni, například v Holandsku, se již objevil počáteční odpor – ale nyní Ursula von der Leyenová zašla ještě dál. Pondělní zpráva předsedkyně Komise vyvolává masivní neklid. Píše v něm: „Soukromé úspory přeměníme na naléhavě potřebné investice.“ Chce snad Leyenová vyvlastnit občany EU, aby mohla financovat zbrojení?

Taková věta asi není unáhleným rozhodnutím. Rozruch byl nevyhnutelný, protože tak nekonkrétně, jak je vyslovena, může znamenat cokoli – včetně vyvlastnění, zásahu do vlastnických práv a přístupu k soukromému majetku a úsporám. V každém případě Leyenová vyvolala pobouření.

Navzdory velkému rozruchu Komise zatím sazbu podrobněji nedefinovala. Podle ekonomů je to dosti nezodpovědné, neboť by to mohlo vést i k nedůvěře v ekonomiku – a to nejen u opozice.

Co tím tedy Leyenová myslí? EU pravděpodobně (zatím) nebude nabízet přímé válečné dluhopisy jako v roce 1914. A co přesně má Leyenová touto provokativní větou na mysli, zůstává nejasné. Ekonom Daniel Lacalle má určitou představu. Domnívá se, že EU hodlá jako finanční zdroj využít soukromé úspory, bankovní vklady, penzijní fondy atd. Soukromá aktiva by mohla být použita jako pákový efekt, takříkajíc jako záruka, k financování veřejných projektů, v tomto případě projektů v oblasti obrany. Ekonomický model „partnerství veřejného a soukromého sektoru“ na nové úrovni. V každém případě to nemá nic společného s „neoliberalismem“, který chce obecně vytlačit stát jako ekonomického hráče.

Sloupkařka Merryn Webbová píše:

„Přeměna soukromých úspor v tolik potřebné investice“: V okamžiku, kdy se vaše peníze stanou jejich penězi.“

Je zřejmé, že Komise chce mobilizovat soukromé úspory k financování veřejných projektů, pravděpodobně zbrojení. Věta je tak jasná: zbrojní dluhopisy místo válečných dluhopisů možná.

Bylo by například možné, aby soukromé úspory proudily do zbrojních projektů prostřednictvím bank, kapitálových trhů a fondů. Je známo, že akcie Rheinmetallu přinášejí dobrý výnos. Komise by také mohla vytvořit pobídky pro investice do obranných projektů.

Je také možné, že Komise již nějakou dobu pracuje na „hlubší integraci“ kapitálových trhů a bankovního sektoru s cílem účinněji propojit soukromé úspory s finančními potřebami podniků a projektů EU. Tento projekt je znám jako „Unie úspor a investic“. Maria Luís Albuquerque, komisařka pro finanční služby a unii úspor a investic, říká:

„Rozsah investic potřebných k zajištění konkurenceschopnosti EU při současném zvládnutí přechodu na čistou a digitální ekonomiku je obrovský. Abychom uspěli, potřebujeme dobře fungující, efektivní, prohloubený a integrovaný kapitálový trh a bankovní sektor, který spojuje střadatele, institucionální investory a podniky. Moje vize je jednoduchá: chci, aby evropští střadatelé získali spravedlivou návratnost svých úspor. A chci, aby evropské podniky a inovátoři měli přístup k finančním prostředkům, které potřebují k tomu, aby naše ekonomika postupovala kupředu. Chci, aby každý mohl v rámci Unie úspor a investic najít tu správnou volbu a příležitost.“

Zásadní otázky zůstávají nezodpovězeny: Kdo nese riziko, když jsou miliardy směřovány do riskantních zbrojních projektů? Soukromí střadatelé nebo Komise? Odpověď známe.

A kdo kontroluje investice Komise? Parlament EU? Možná trochu. Soukromí střadatelé? Těžko.

V tomto kontextu je digitální centrální banka euro něco jako nesplnitelný sen. Komisi by však poskytlo optimální prostředky k nasměrování „soukromých úspor“ do válečné pokladny na několika úrovních.

Existuje tedy několik mechanismů, kterými by EU mohla čerpat soukromý kapitál, aniž by jej přímo vyvlastňovala. Skutečnost, že konečným výsledkem by přesto mohlo být faktické vyvlastnění, například prostřednictvím masivního krachu na burze, mnohem většího než ten, který jsme zažili tento týden, je jiný příběh. David Rogers Webb ve své knize „DIE GROSSE ENTEIGNUNG“ vysvětluje, jak to může fungovat.

Zdroj: tkp.at