„Je to zachránkyně a hrdinka. Měla by mít sochu,“ prohlásil o německé kapitánce Carole Racketeové Martin Rozumek z Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU). (Foto: Wikimedia)

A navrch ještě neváhal přirovnat kapitánku lodi Sea-Watch 3 k zachránci židovských dětí, siru Nicholasi Wintonovi.

Těžko asi od pana Rozumka, člověka, který si svou existenci postavil na fenoménu migrace, čekat něco jiného, než že se bude zastávat Racketeové, která na evropský kontinent protiprávně dováží migranty z Afriky.

Je totiž třeba si uvědomit, že neziskové organizace, mezi které jeho OPU patří, si už dávno zvykly uvažovat ryze ziskově a tržně. Větší migrace = větší přísun peněz, to je celkem jednoduchá rovnice, kterou si neziskovky umí velmi dobře spočítat.

Zarážející ale je, jak pan Rozumek i další zastánci Racketeové zarputile odmítají vidět, že věci jsou ve skutečnosti docela jinak. Že tato dáma možná může jednat s dobrými úmysly, ale ve skutečnosti, jak už to bývá, jimi jen dláždí cestu do pekel.

Proč? Protože cesta migrantů přes Středozemní moře je extrémně rizikovou záležitostí, kdy jsou ve hře lidské životy. Například podle údajů IOM´s Global Migration Data Analysis Centre publikovaných v roce 2017 zemřelo ve Středozemním moři od začátku migrační krize v roce 2013 zhruba 15 tisíc migrantů, snažících se dostat se do Evropy.

Podle Úřadu OSN pro uprchlíky (UNHCR) se jen za prvních osm měsíců loňského roku utopilo v téže oblasti 1 500 migrantů. Budeme-li tedy vycházet z těchto odhadů, zjistíme následující:

  • – od roku 2013 do roku 2018 ve Středomoří utonulo necelých 17 tisíc migrantů
  • – každý rok, kdy je tato „cesta“ migrantům otevřena, si vyžádá zhruba tři tisíce lidských životů

To všechno proto, že se za celou dobu migrační krize nebyli politici Evropské unie schopni rozhoupat ke stejnému kroku, jaký před šesti lety učinila Austrálie.

Ta v roce 2013 zavedla velmi přísnou azylovou politiku, protože se začala potýkat s přílivem osob z Iráku, Íránu, Srí Lanky, Indonésie či Afghánistánu. Ty se pod vidinou lepšího života vydávaly na cestu na přeplněných a často rozpadajících se člunech a podnikaly dlouhou cestu po moři, což si vyžádalo nemálo životů. A tak australská vláda řekla rázně dost.

Australské námořnictvo začalo důsledně chránit své teritoriální vody, odchytávat lodě přepravující migranty a následně migranty navracet do zemí, odkud připluli. Navíc Australané dali jasně najevo, že ti, kteří se do země dostali „vodní“ cestou, se nemohou v zemi trvale usadit.

Tím australská vláda nejen zachránila lidské životy, protože za těchto okolností přestalo dávat jakýkoli smysl se na riskantní cestu po moři vydávat, ale především jednoznačně zmařila plány pašeráků, kteří na cestě po moři vydělávali. Tak, jako už šest let vydělávají jiní pašeráci na cestě přes Středozemní moře…

V této souvislosti ještě stojí za to připomenout, že hlavní architekt australského řešení, Jim Molan, Evropskou unii opakovaně kritizoval za neschopnost zareagovat stejně adekvátně jako před lety jeho vláda a učinit migraci po moři přítrž.  

Racketeová tedy není ani v nejmenším sir Nicholas Winton. Naopak! Nebohý Winton se musí z tak nehorázného příměru v hrobě obracet.

Protože zatímco on prokazatelně zachránil životy téměř sedmi stovkám dětí, Racketeová a jí podobní de facto pomáhají udržovat v chodu pašeráckou mašinerii, která si naopak každý rok tisíce životů vyžádá. Sir Winton před rizikem smrti ochraňoval, Racketeová je naopak chtě-nechtě součást systému, který lidi do rizika žene a který vydělává na jejich neštěstí.

A politici Evropské unie jsou zase těmi, kdo takovému systému nejsou s to zabránit, nedokáží udělat pašerákům přes jejich byznys tlustou čáru a ani nedokáží efektivně bránit evropské teritoriální vody.

To, co vidíme, tedy není nic jiného než strašidelný příběh bezbřehé neschopnosti na straně jedné a bezhlavého altruismu na straně druhé, v němž skutečně žádní hrdinové nejsou.

Karolina Stonjeková