Amit Goswami: Lidé jsou jedna rodina

říká profesor Amit Goswami, revoluční kvantový fyzik v rozhovoru pro AC24.cz.

Amit Goswami, Ph.D. je emeritním profesorem teoretické nukleární fyziky University of Oregon, kde vyučoval od roku 1968. Je průkopníkem nového paradigmatu vědy, kterému se říká „věda ve vědomí“.

Na rozdíl od klasické newtoniánské vědy tvrdí, že hmota je produktem mysli, a dokazuje to na mnoha příkladech. Více na www.amitgoswami.org.

Tento článek byl uvolněn z premium sekce zdarma pro všechny čtenáře.

Pohodlně se usaďte a přehrajte si celý text:

Amite, proč jste se rozhodl, že se budete věnovat kvantové fyzice?

Moje rozhodnutí pro kvantovou fyziku bylo velmi prozaické. Když se rozhodnete věnovat fyzice, součástí vzdělání je i její kvantová část. Jenže současný způsob výuky se vyhýbá filozofickému rozměru kvantové fyziky. I mně byla představena pouze její matematická část, nauka o chování elementárních částic, atomů a molekul. Mí učitelé mi říkali, abych se přemýšlení o filozofickém rozměru kvantové fyziky vyhýbal, a já je poslouchal.

Kdy se to změnilo?

Když jsem si začal klást otázky o svém vlastním životě. Bylo to po smrti mého otce, už když jsem žil v USA.

Pochyboval jste někdy o správnosti svých závěrů, k nimž jste při studiu kvantové fyziky došel?

Ne. Souvisí to s tím, čemu říkám kreativní vhled. Jakmile něco objevíte tímto způsobem, tak prostě víte, že je to pravda. Samozřejmě, mám někdy pochybnost o tom, zda tuto pravdu popisuji dostatečně přesně a srozumitelně, a snažím se v tom neustále zlepšovat. Ale to vědomí pravdy mi neustále pomáhá – třeba i tehdy, když je to, co říkám, terčem silné kritiky.

Jak si vysvětlujete existenci lidstva? Kde se tu vzalo?

Mám na to svou teorii, teorii kreativní evoluce. Je to rozšíření darwinismu o kvantové myšlenky. Říká, že evoluce se neděje sama o sobě, ale že slouží konkrétnímu účelu. Tím je vyjádření archetypů pozemskými živými bytostmi. V tomto smyslu jsou lidé jedinými, kdo mohou archetypy vyjádřit pomocí své mysli. Nemáme sice přímé reprezentace oněch archetypů v našich tělech, ale pomocí mysli je můžeme přenést do mozku. To nám umožňuje přivést k rovnováze negativní okruhy v mozku (např. násilí), které jsou naším instinktivním dědictvím od zvířat.

Jsou tedy lidé nejvyšší formou?

Ano. To ale neznamená, že se nemůžeme vyvinout do ještě vyšší formy, což koneckonců mnozí předpovídají. Zatím jsou nicméně lidé nejvyšší formou zvířat na zemi.

Myslíte si, že má každý člověk na světě svůj úkol?

Ano. Jakmile se začnete zabývat spirituálním archetypem životního poslání, budete čím dál jasněji zjišťovat, že máte svůj osobní úkol. Ten stojí ještě vedle planetárního úkolu, který máte jako součást lidstva. Planetární úkol je úkolem vědomí, je to důvod samotné evoluce: lépe a lépe reprezentovat všechny archetypy. Na osobní úrovni ale jde většinou o jeden archetyp nebo kombinace několika z nich. Například umělec bude reprezentovat archetyp krásy. To je ovšem tak blízko archetypu lásky, že umělci často reprezentují i tento archetyp.

„Lidé, kteří svůj osobní smysl nenacházejí, žijí život ve zmatku. Pak v nich vítězí negativita.“
Amit Goswami

Je archetyp lásky běžný?

Ano, je velmi běžný. Pro mě jako pro vědce je důležitým archetypem pravda. Prohlubovat archetyp lásky je ale mnohem lepší. Takže – ano, máme osobní smysl, osobní úkol. A jakmile jej budeme naplňovat, budeme v životě spokojení. Lidé, kteří svůj osobní smysl nenacházejí, žijí život ve zmatku. Pak v nich vítězí negativita. To je velmi nešťastné.

Jenže jak ten osobní smysl objevit?

No… (zamyslí se). Já jsem ten svůj objevil vlastně náhodou. I když − někteří lidé říkají, že náhody neexistují, že existují jen synchronicity. Já s nimi souhlasím. Myslím si, že synchronicity se začnou objevovat, když se ptáte z dostatečné hloubky sebe sama. Pak vesmír odpoví.

Je život jen hra?

(Amit se rozesměje) Sám někdy tuto metaforu používám. Není to hra v obvyklém smyslu toho slova. Není to intelektuální hra. Není to hra, jejímž jediným smyslem je potěšení – na rozdíl od většiny našich her. Jsou tam jisté podobnosti: musíte být šikovný v tom smyslu, že budete čelit překážkám nebo protihráčům. Ale jakmile čelíte v životě nějaké překážce, má smysl se ptát, proč tato překážka vstoupila do vašeho života. Obvykle se díky ní máte něco naučit – a to i v tom případě, že vás v ten konkrétní moment odvádí od vašeho smyslu života. Jinými slovy je dobré hledat synchronicity jak v pozitivních, tak v negativních zážitcích.

Jaké jsou tedy rozdíly oproti běžným hrám?

Běžné hry končí výsledkem, který je jen pro zábavu. Slouží k určitému úniku ze života. Ale ze života uniknout nemůžete – a navíc, život není jen pro zábavu. Jeho smyslem není vyhrát nad protihráčem. Smyslem je vyhrát tím, že projevíte svůj potenciál. A protihráči vám pomáhají úplně stejně, jako vaši podporovatelé. Ve hře nad nimi chcete zvítězit, v životě je dobré je respektovat. V tom je veliký, veliký rozdíl.

Respektovat, nebo milovat?

To už musíte být opravdu hodně inteligentní, abyste je dokázal milovat – jako třeba Ježíš. Ta myšlenka spočívá v zapojení vašeho protivníka do hry vašeho života.

Co byste doporučil našim čtenářům ke zlepšení jejich života?

Kvantový aktivismus má jeden hlavní vzkaz: používejte kvantové principy. Jsou tři. Prvním je nelokálnost, což neznamená nic jiného, než že na úrovni vědomí jsme všichni propojeni. Nepotřebujeme k tomu žádné signály. Buďme si více a více vědomi tohoto propojení na úrovni vědomí neboli na úrovni lásky. Propojení mezi lidmi navzájem i mezi lidmi a věcmi.

Druhým principem je princip nespojitosti – ten je pro kvantový aktivismus nejdůležitější. Je základem kreativity. Umožňuje kvantové skoky. Umožňuje osvobodit se od toho, co víme. Osvobození se od poznaného je pro kvantového aktivistu zásadní. Je zásadní pro každého, kdo chce být vědomý. Je zásadní pro evoluci − stejně jako nalezení způsobu, jak se může projevit doposud nepoznané. Proto se učíme střídat okamžiky konání s okamžiky bytí, učíme se respektovat jak své ego, tak své vyšší já, které je za egem.

A třetí princip?

Třetím principem je nejasná hierarchie. To je velmi zajímavý princip, protože bez něj nemůžeme mít pocit sebe sama, sebe ve smyslu já jako opak vesmíru okolo mne, který se ode mne zdá být oddělen. Je pak velmi zajímavé objevovat nejasné hierarchie ve vztazích. Myslím tím vztahy, v nichž se ovlivňujeme navzájem: já způsobuji realitu druhého člověka, ale jeho realita také doléhá na mne a ovlivňuje mou realitu. Tento způsob vztahů, v nichž není jasná hierarchie – nikdo není žák ani učitel, větší nebo menší atp. – umožňuje takovou kvalitu vztahů, v níž jeden druhého vědomě bere jako sobě rovného. Je to velmi důležitý způsob vztahů.

Brání mu něco?

Lidé mají přirozenou tendenci k hierarchii. Když vidíte někoho, komu se nedaří svolit k rovnovážnému způsobu vztahů, musíte proto být velmi trpělivý. Pro někoho je obtížná představa, že nebude sám ve vztahu dominovat, pro jiného zase představa, že nebude ve vztahu dominovat ten druhý. Někdy je to šance pro nové uchopení stávajícího vztahu, někdy se může stát, že vztah skončí. Ve kvantové fyzice na vztazích nelpíme za každou cenu, protože i ony jsou někdy součástí procesu. Nemáme kolem rozpadu vztahů žádné spirituální tabu. Na druhou stranu – vztahy doporučuji, protože jinak nemůžete zažívat onu rovnovážnost.

Takže vnímáte vztahy jako důležité?

Rozhodně. Díky nim totiž můžete zažívat něco nového – „my“. Do té doby žijete jen v „já“. Najednou je vedle „já“ něco navíc: „my“. „My“ je důležitý pocit. Nejde totiž jen o „my“ ve vztahu dvou lidí, ale o „my“ ve smyslu celého lidstva, v němž jsme propojeni nelokálním vědomím. „My“, které nás přivádí k pochopení, že jsme opravdu všichni jedna lidská rodina. V tuto chvíli to možná zní jako velké idealistické očekávání. Kvantová fyzika to přitom vidí v docela jasných barvách – jasně vidí, že k tomu směřujeme.

To se přece už projevuje v nových technologiích, ne?

Přesně tak. Vezměte si třeba internet. Jenže i ten funguje lokálně. Představte si internet, který funguje ne-lokálně. Internet, který je tvořen vědomím všech lidí, ne serverovým úložištěm. To je naše budoucnost.