Nový seriál AC24: O konspiračních teoriích, fungování Systému a transformaci vědomí (5. díl)

Díl V. – Světlo nebojuje s tmou V dalším díle seriálu o konspiračních teoriích, fungování Systému a transformaci vědomí mluví Tomáš Keltner o tom, jak poznat pravdu od lži, proč je důležité mimosmyslové vnímání, a o klíčovém principu naší reality. (Foto: Bára Prášilová) Tomáš Keltner pracoval v tajné službě, kde získal nejvyšší prověrku NBÚ a NATO, jako bodyguard českých ministrů a coby člen elitní jednotky SOG prošel zeměmi s válečnými konflikty.

Ve vyšších patrech systému si ale postupně uvědomil, že věci fungují jinak, než si myslel, demokracie a lidská práva jsou jen prázdnými pojmy, jež neodpovídají realitě, a vše je „připravený a naplánovaný“. Začal rovněž pracovat se svými emocemi a věnovat se práci s vědomím a jeho probouzením. Výsledkem byla kniha Transformace vědomí , jíž se bez reklamy prodalo na české poměry výjimečných 10 000 kusů, a následný druhý díl . Dnes přednáší a radí lidem , jak na to.

I proto jsme se rozhodli, že pro čtenáře AC24.cz (a posléze i časopis Vědomí) připravíme seriál, ve kterém využijeme jeho zkušeností. Zvolili jsme poměrně odvážný způsob – jít docela do hloubky a dotýkat se věcí, o kterých jste zatím pravděpodobně nikde neslyšeli v souvislostech, maximálně sem tam nějaký střípek. Uvědomujeme si, že ne každému se bude zamlouvat, co se dozví. Někdo možná bude kroutit hlavou, někdo se dokonce bude rozčilovat a nadávat, každý ať si ale zvolí sám, co do svého vědomí připustí, a na co je pro něj ještě příliš brzy. Podle našeho mínění nazrává doba, kdy je důležité porozumět věcem, o jejichž existenci možná tušíme, ale dlouho jsme je přehlíželi. Je načase to změnit.

Milan Vidlák: Ve třetím díle našeho seriálu jsme se bavili o tom, co vše způsobují emoce a jak je rozpoznávat, v minulém zase to, že vyvoláváním emocí námi manipuluje televizní zpravodajství či zábavní průmysl. Opravdu spolu tak úzce souvisí lhaní v médiích a naše emoce?

Tomáš Keltner: Práce s emocemi s sebou přináší jeden obrovský bonus – mimosmyslové vnímání. Skrze emoce je nám vytvářen odlišný pohled na svět – nevidíme realitu, ale vidíme to, co někdo chce, abychom viděli. Tím, že se budeme zabývat emocemi a rozpoznávat je, poroste naše schopnost rozlišit jednotlivé frekvence citu, které k nám přicházejí z našeho okolí. Výsledkem této práce na sobě je určitá iniciace mimosmyslového vnímání, která se projevuje právě tím, že jsem schopen vnímat a jakoby vycítit, že něco přichází a něco se děje. Prostor kolem nás je plný frekvencí, se kterými pracuje řada bytostí, včetně démonů, ale i lidí, kteří dokážou skrze tyto frekvence ovládat jiné lidi. A my poté, co se naučíme rozpoznávat emoce, dokážeme rozeznat i některé frekvence. A to je teprve začátek…

Jak dokážou s těmito frekvencemi pracovat přítomné bytosti?

Je to velmi jednoduché. Jsou schopné napojit se na naši mysl, naše tělo, a zjistit jeho slabá místa. A těch se dotýkají. Přítomné bytosti dokážou vysílat nebo přesměrovávat frekvence citů k nám takovým způsobem, že vyberou právě tu frekvenci, která se dotkne našeho slabého místa. Naše tělo je něco jako anténa. Je to podobné, jako když sestavuju směrovou anténu z více prvků. Čím více prvků, tím větší zisk, tím anténa dosáhne dál. Stejným způsobem skrze naše slabá místa a naše mindráky je nám naše tělo měněno, mutováno a modifikováno tak, aby se z něj stala řekněme směrová anténa s velkým ziskem určitým směrem. A to je právě směr našeho slabého místa. Postupem času tím, že nepracujeme s emocemi a necháme se ovládat, se z našeho těla stává velmi dobrá anténa právě na frekvence, které se dotýkají našich slabin. A my jsme potom přecitlivělí a velmi snadno ovladatelní a fungujeme už na lehounké „ťuknutí“.

Takže když je někdo, lidově řečeno, „samonasírací“, a jiný stále pláče, tak to není pouze jeho povahou?

Existují samozřejmě různé druhy reakcí a lidi se dají rozdělit do skupin podle nich a podle povahy. Ale stejně tak bychom je mohli rozdělit, a to by bylo mnohem přesnější, podle typů slabých míst a příčiny jejich vzniku. Většina slabých míst vzniká už v prenatálním období a v raném dětství, v drtivé většině zásahem matky a často i otce, a část slabých míst souvisí s minulými vtěleními. Když má někdo fóbii z pavouků nebo z výšek, přinesl si to z dřívějška, něco to způsobilo. Jinak by z toho neměl strach. Ale pro nás je důležité uvědomit si, že pokud necháme své fyzické tělo jen tak ležet ladem a necháme ho okolí napospas, tak si s ním ty přítomné bytosti začnou hrát – a už je jedno, jestli je to skrze zvýšenou konzumaci určitých typů jídel nebo látek, jestli je to závislost na alkoholu, psychotropních látkách nebo na cvičení jógy, jakákoli závislost je jakási forma posedlosti. To znamená určitá nižší forma přivtělení, kdy nějaká entita nebo její část se nachází v naší blízkosti a koexistuje s námi. A to může pouze v případě, že my ji dotujeme svojí energií.

Takže například sousloví démon alkoholu není až tak daleko od pravdy?

Slovo démon má určitou negativní konotaci, proto raději mluvím o přítomných bytostech, entitách či egregorech. Ne všechny jsou totiž vyloženě negativní. Dokonce v určitém pokročilejším stadiu studia nebo zabývání se sebou přijdeme na to, že i ten samotný název egregor, což v doslovném překladu znamená „strážný anděl“, není až tak daleko od pravdy, protože člověk nacházející se na vyšší úrovni vědomí může vnímat zásahy těchto bytostí jako pozitivní v tom smyslu, že mu ukazují slabá místa, kterých by si sám o sobě nebyl vědom. Protože kdyby si jich byl vědom, už je odstranil. Když tedy někdo přijde a ukáže nám naše slabé místo, byť způsobem, který nás rozhodí a zabolí, dá se to vnímat i pozitivně. Ale tady je třeba být opatrný, protože lze velmi rychle sklouznout do esoteriky a tvrzení, že všechno je dobře. Ono z té nejvyšší úrovně vědomí všechno svým způsobem dobře je, ale tam my ještě zdaleka nejsme. My potřebujeme žít v reálném světě s reálnými věcmi a vzhledem k vektoru naší cesty můžeme věci rozumově rozdělit na ty, které nám spíše prospívají, a na ty, které nám spíše škodí.

Podle úrovně vědomí tedy přitahujeme různé bytosti?

Ano. Zpočátku přitahujeme spíše bytosti, které jsou na primitivnější úrovni – ty vesměs pouze koexistují a žijí z naší energie, a je jim víceméně jedno, jak ji z nás dostanou.

Zastavme se u konkrétního příkladu. Pokud se budu chtít podívat na zprávy České televize, jaký bude rozdíl, jestli umím rozpoznávat emoce, a situací, kdy se ničím takovým nezabývám?

Nejprve řeknu takový jednoduchý příklad. Když si najdeme ve svém okolí nějaký nápis, můžeme se na něj podívat dvěma způsoby. První je ten, že se na nápis podívám a přečtu si ho tak, že se mi v hlavě ozývá hlas, jenž mi ho předčítá. To je hlas mého ega. Druhý způsob je ten, že když se na nápis podívám, tak už při letmém pohledu na něj vím, co je na něm napsáno, nepotřebuju si ho přečíst – kouknu a vím. Přesto mě něco jakoby nutí k tomu ho přečíst. A to samo přečtení už v sobě může skrývat určitou hru, určité podsouvání mi třeba nálady, se kterou to čtu. Tím pomyslným nápisem může být i informace, například ve zpravodajství. Když ji jen vnímám, aniž bych si už v té chvíli na ni tvořil nějaký názor, tak právě díky mimosmyslovému vnímání vím, jestli to je pravda nebo ne. I bez toho, abych měl nějakou rozumovou argumentaci, kterou bych to svoje tvrzení podpořil. Pokud slyším nějakou zprávu ve zpravodajství, pozoruji ji a nehodnotím ji a začínám si uvědomovat: Je to pravda, nebo to není pravda? A vím to, přestože to v tu chvíli ještě nedokážu odargumentovat. A jak to vím? Protože nejsem pod vlivem ega a emoce, která mi řekne, jaké mám zaujmout stanovisko, a dokážu rozpoznat, jestli to dává smysl, jestli si neprotiřečí, jestli se snaží manipulovat. Řekne mi to intuice.

Na druhou stranu, pokud podlehnu emoci, třeba že je někomu ubližováno, tak už je mi vlastně podsouván názor. A ten mi říká: tam se děje něco špatně. A zároveň mi říká, kdo to dělá špatně a kdo je ten dobrý. Například dobře víme, že ve zpravodajství řada záběrů vzniká uměle, na jiných místech, a pak jsou vydávány za autentické. Pokud tomu podlehnu, jsou mi nasazovány pomyslné brýle. A já potom už všechny další věci, které se dějí, hodnotím pohledem skrze nasazené brýle a ztrácím svou vlastní objektivitu. To, že jen pozoruji, neznamená, že se ztotožňuju s tím, co se tam děje, ani že k tomu nezaujmu stanovisko. Teď se bavíme čistě o vnímání informace, zda je pravdivá nebo ne. Proto je klíčová schopnost iniciovat v sobě mimosmyslové vnímání, které máme všichni dané a jehož důležitou vlastností je schopnost uvědomovat si fakta a souvislosti. Na něco se dívám a začínám si uvědomovat, o co vlastně jde. Ne to, co je mi ukazováno a naznačováno, co si o tom mám myslet a jaký postoj bych měl zaujmout. Já třeba ještě nevím, jaká je skutečná pravda, ale poznám, co mi televize chce říct a jak se snaží manipulovat.

To je všechno?

V okamžiku, kdy si začnu uvědomovat fakta a souvislosti, jinými slovy pravdu a její příčiny, následně si začnu uvědomovat nejen lži – to lze velmi brzy –, ale rozliším fakta od hypotéz. To je druhá důležitá mimosmyslová schopnost. Jsou média, která lžou záměrně a téměř pořád. Ale jsou i média, která nelžou schválně. Přinášejí například poměrně mnoho informací, ale řadu jich nelze ověřit. I kdyby byl člověk sám fyzicky na daném místě, stejně by nedokázal říct, co přesně se tam děje, protože nezná všechny souvislosti. Chce to samozřejmě trénink. Praktikováním postupných kroků od sledování emocí v minulosti po jejich zachytávání v přítomnosti se tato mimosmyslová schopnost aktivuje sama od sebe, ale platí zde jedno univerzální pravidlo: pokud mi něco nefunguje, musím se vrátit o krok či několik kroků zpět.

Musím potvrdit, že od té doby, co si emocí všímám a zabývám se víc sebou než okolím, často poznám lháře skoro okamžitě. Přitom dřív jsem věřil každému joudovi, protože mě ani nenapadlo, že by mohlo tolik lidí schválně lhát…

Ano, každý může získat vlastní důkazy. My jsme se celou dobu bavili o rozpoznávání emocí, tam už to začíná fungovat. Ale to není vše. Máme možnost měnit minulost – tím, že změníme něco v minulosti, dokážeme změnit přítomnost. Emoce je svým způsobem prožitek, který je nám uměle podsouván. Respektive my reagujeme a rozčilujeme se nad něčím, co není skutečné.

Tímhle způsobem se dostáváme k regresím a k práci s tím, co bylo v minulosti, ať už v současném vtělení, nebo v předchozích vtěleních. Využijeme síly konkrétní emoce, kdy ve spolupráci se zkušeným terapeutem – a později to člověk dokáže i sám – skrze dotek na své slabé místo vyvoláme emoci, využijeme její energie na přesun v prostoru a dostaneme se do místa, kde se událo něco, co způsobilo ono slabé místo. Třešinkou na dortu je, že na tom místě dokážeme danou situaci pozměnit, a tím pozměníme tehdejší prožitek, který nás skrze různé vazby ovlivňuje v současnosti – například fyzickou nemocí nebo blokem ve vztahu k lidem, penězům, práci, ženám nebo třeba potápění. Tím, že tu situaci jakoby prožijeme znovu a lépe, odpojíme určitou vazbu místa v minulosti k nám do přítomnosti a ono nás to přestane ovládat.

Jak to ale můžu změnit, když už se to stalo?

To, jak se pohybovat v prostoru, je samostatná kapitola, ale jde to a jde to velice dobře. Jednoduchý příklad: Máme situaci, která se nám v životě neustále opakuje a která poukazuje na něco, co máme v životě nevyřešeného. A v okamžiku, kdy situaci, kdy se to stalo poprvé, skutečně změníme, tak ta situace v okamžiku, kdy se nám zopakuje, v nás už nevyvolá emoci, ale pouze vzpomínku na vzorce chování tak, jak jsme je používali, bez vnitřního tlaku k tomu zachovat se opět stejně. Naopak se na to budu dívat jakoby zkušeněji a s nadhledem. Prostě si toho všimnu a pomyslím si: Aha, tak teď bych normálně začal křičet.

Pokud situaci změním a odblokuji, může se to projevit i navenek?

Ano, například se k vám budou chovat lidi jinak. Realita má nekonečně mnoho variant, po kterých my se pohybujeme. A tím, že něco změníme v minulosti, už se nevracíme do varianty, ze které jsme vyšli, ale do varianty, která vypadá sice podobně, ale je trochu jiná. Nejenže se tedy zlepší náš pocit ve stejné situaci, ale dokonce se změní chování lidí kolem nás. A to jak neznámých – například místo aby se prodavačka zamračila, tak se usměje, tak blízkých. Tím, že na sobě vědomě pracuji, totiž rovněž měním svoje frekvenční vyzařování, které přitahuje nebo odpuzuje lidi podle toho, jaké vyzařování mají oni. Tím, že měním sebe, tedy logicky měním i své okolí. Například někteří přátelé odpadnou a objeví se jiní. Záleží pouze na našem nastavení a úrovni vědomí.

Někteří lidé poznají, že jsou manipulováni, i bez práce s emocemi…

Ano, lidi nejsou stejní. Mimosmyslové vnímání je schopnost, která nejde přes rozum. Rozum pracuje se zkušeností jednoho vtělení. Rozum je tady poprvé a je tady jednou. Pracuje pouze s informacemi, které má. Ty se samozřejmě můžou rozšířit pomocí vzdělání a podobně. Ale přesto je empirika rozumu a množina informací omezená. Oproti tomu mimosmyslové vnímání souvisí s duší a naše duše tady není poprvé, ta už zde mnohokrát byla. Je mylný výraz minulé životy, přesnější je minulá vtělení, protože život je jeden – od okamžiku našeho příchodu do téhle reality až do současné chvíle. A ta duše má mnoho vtělení, to znamená, že pracuje se zkušenostmi, dalo by se říct, mnoha rozumů. A může jít o několik vtělení zároveň, nejde to posloupně po ose minulost-přítomnost-budoucnost.

Ve srovnání se smyslovým vnímáním – to je to, co uvidím nebo ochutnám, a okamžitě vím, jestli mi to chutná nebo voní, a poznám to opravdu rychle – mnohonásobně, v řádech tisícinásobků přesněji a rychleji a bezpečněji pozná moje duše skrze mimosmyslové vnímání, jestli je to pravda, nebo to není pravda. Přirovnal bych to ke zkušenosti 60letého učitele, který už odchoval generace a generace žáků a slyšel stovky a stovky výmluv, které byly podobné. Proto je tak důležité naučit se poslouchat vlastní duši.

My se v našem seriálu pohybujeme ve dvou rovinách – v té hmotné popisujeme Systém a jak funguje, a v té nehmotné jak se od něj osvobodit a jak s tím souvisí práce s emocemi… Část čtenářů tuto neoddělitelnost chápe, část na tu duchovnější rovinu reaguje jako býk na rudý hadr. Proč?

Přesvědčit tyto lidi je na jednu stranu velice jednoduché, a na druhé poměrně složité. Klíč je v tom, jestli chtějí, nebo ne. Pokud ne, je to stejné, jako když člověk velice urputně odmítá zodpovědnost za svůj život a své zdraví a je mu neustále omlacováno o hlavu, aby se sebou zabýval. On to odmítá a odmítá, až se dostává do různých situací. Třeba topmanažer, který má nehodu. Zlomí si obě ruce, tři měsíce je připoutaný na lůžko a nemůže psát esemesky ani si hrát s tabletem – je sám se sebou, civí do zdi a musí o sobě přemýšlet. Nic se neděje náhodou, tímhle způsobem jsme tlačeni k tomu, abychom se zabývali sami sebou. Těm, kteří nemají problém s reálnými věcmi, ale mají problém s věcmi pro ně zatím neuchopitelnými, můžeme dát řadu nabídek, čím se zabývat a proč a co pozorovat, ale když to neudělají, nemůžeme je ovlivnit. V tom tkví svoboda učení, které nabízím – nelze jimi skrze něj manipulovat.

Mě zajímá spíš to, proč někdo například usilovně pátrá po iluminátech, ale na druhé straně tak prudce reaguje na to, že je tady něco nehmotného, něco, co není vidět? Proč je ovládne emoce hněvu, když o tom byť jen slyší?

Hraje v tom obrovskou roli strach. Ti, co nejvíc křičí, se nejvíc bojí. Do svého světa by tím totiž vpustili možnost, že jsou tady ještě jiné síly než ty, o kterých vědí, třeba oni tajemní ilumináti. Většinou ti, kteří nejvíc křičí, se i nejvíc bojí. Protože člověk, jenž se skutečně něčím poctivě zabývá a hledá pravdu, přistoupí k tomu vyzkoušet některé jednoduché věci bez toho, aby se rozčiloval. Bruce Lee říkával: „Když se ti nějaká technika nelíbí, tak ji nedělej, ale nejdřív ji pořádně prozkoumej. Protože co když se mýlíš?“ Všem, kteří křičí, že to je nesmysl a že jsme se zbláznili, bych doporučil, ať to nejdřív vyzkouší. Sami uvidí, co všechno se stane nebo nestane.

Ale zároveň jim velmi rozumím. Já sám jsem pragmatický člověk, a tak netvrdím něco, co jsem si sám na sobě neověřil, a rozumím tomu, že jsou skeptičtí. Je to samozřejmě i proto, že pole esoteriky je plné lidí, kteří v lepším případě dělají byznys, v horším jsou podvodníci nebo říkají věci, které mohou i uškodit, takže najít v této oblasti něco hmatatelného a funkčního je obrovská práce. Nedivím se, že na to koukají přes prsty. Proto tady i v knihách uvádím řadu příkladů, které lidi mohou okamžitě aplikovat do svého života a sami začnou dostávat odpovědi. A zároveň nebudou závislí na tom, jestli my jim něco přesně nadefinujeme, třeba že mají před spaním třikrát oběhnout barák a zavýt na Měsíc. Ty věci totiž fungují samy od sebe. Na nás je pouze umožnit, aby se to mohlo dít.

Některým čtenářům bylo v diskusi podezřelé i to, jak je možné, že toho tolik víte. Jak to víte?

Investoval jsem obrovské množství času a energie do rozpoznávání jemnohmotných dějů a bytostí, a pracoval jsem i se svými předchozími vtěleními, přebírám svoje zkušenosti z jiných míst vlastní existence. Samozřejmě je nemožné k určitým informacím dojít z nuly do té úrovně, ve které se teď nacházím, v jednom vtělení. Vždyť se rozhlédněte – některé činnosti, které lidi dovedou a perfektně ovládají, by se nedaly naučit za jedno vtělení, od nuly. Prostě a jednoduše už to někdy věděli či dělali. Mimochodem, kdybych si tohle, co říkám, musel vymýšlet, bylo by to mnohem složitější.

Znamená to, že jsme sice každý měli jinou cestu, ale všichni bez rozdílu mohou probudit své mimosmyslové vnímání a pracovat na tom, o čem mluvíme?

Přesně tak. Každý jsme jiný. Ale já se pouze snažím lidi inspirovat, aby se zabývali něčím důležitým – nepřináším rybu, ale učím rybařit. To je mnohem důležitější a svobodnější. A je zbytečné se zabývat tím, co jsem zač, důležité je zabývat se tím, co říkám. A především sami sebou. A k tomu, jak lidi občas řeší, jestli patřím na tuhle stranu, nebo na tamtu stranu, bych řekl jednu věc: Tady je spousta stran a spousta skupin duší různého původu a každý – úplně každý – k nějaké patří. K jiné patří bankéř a k jiné Ježíš. Nejsou tady osamocení čestní rytíři, jsou tady pouze lidi, kteří jsou tak nevědomí, že ještě nevědí, kam patří. A myslí si, že nikam nepatří. A že všichni ostatní jsou temní a jenom oni jsou ti čistí. Ale nevědomost není světlo, světlo je vědomí. Ti lidi, kteří nejvíc křičí a ukazují prstem na ostatní, že to jsou ti z té temné strany, a kádrují, kdo je s námi a kdo proti nám, a že ten Keltner, protože mluví o některých věcech jinak a sloužil Systému, nemůže být čistý a světlý, tak sami ještě nevědí, že taky někam patří.

Ale mezi námi, ono je úplně jedno, jestli jsem takový, nebo makový, důležité je, jestli to, co říkám, čtenáři může k něčemu být, jestli to může přispět k jeho svobodě, nebo ne. A já netvrdím, že mám všechno vyřešené a nedělám chyby. Naopak. Na otázku, jak to všechno můžu vědět, odpovídám, že proto, že jsem tolikrát chyboval a tolikrát se zmýlil, ale na rozdíl od většiny lidí jsem měl tu vůli, nebo možná mindrák, který mi dal tu sílu, že jsem neustále a s neutuchající vytrvalostí na tom pracoval a hledal správné řešení, když jsem rozpoznal, že to, co jsem udělal, bylo špatně.

Říkal jste, že mimosmyslové vnímání není žádná výjimečná schopnost, že je k dispozici každému. Proč ho tedy tak málo používáme?

Mimosmyslové vnímání je tlumeno jednak skrze přehnané smyslové vnímání, kdy příliš upřednostňujeme rozum. Běžné smysly jsou vstupní informační brána k rozumu – dokud se nedotknu, neuvěřím, a to je základní výhybka toho, proč se nám mnoho věcí nedaří. Jednoduše proto, že nevěříme. Tlumeno je i emocemi, které považujeme za něco pozitivního, tím, že je chceme, že je vyvoláváme. Jenže jak jsme již zmiňovali, právě tak jsme manipulováni těmi, kteří ovládají…

Ve středověku nebyl rozum tak protežován, byl zdůrazňován Bůh, ale zvěrstva se děla stejná…

Vždycky musel být nějaký bůh, ať už to byl diktátor, politický aktivista či svatý otec. Dnes je tím, co dříve bylo náboženstvím, politika. Demokracie, lidská práva, to jsou jeho nástupci. Obrovský nedostatek duchovna vedl i ke vzniku pseudonáboženství a novým stylům, esoterice. Člověk potřebuje něčemu věřit, to vědí všichni, kteří ovládají. Extrém vždy plodí extrém.

Třeba v renesanci ale mimosmyslové vnímání bylo rozvinutější. Jak se zabránilo tomu, aby se lidé stali vědomými a nenechali se ovládat?

Skrze strach. V různých dobách z různých věcí. Z Boha, ďábla, démonů, dneska z hypotéky, z velmocenských ambic velmocí apod. A ti, kteří se nedali, byli upalováni, později odváženi do koncentračních táborů, na Sibiř, do vězení nebo na psychiatrii, to je ideální. Jakmile někdo hovoří o tom, že vidí něco, co ostatní nevidí, tak to má okamžitě nějakou diagnózu. Já jsem četl kdysi pojednání o tom, že nějaký psychiatr si dal práci, probral všechny svaté muže historie a podíval se na ně skrze diagnostiku psychiatrie – Ježíš a Buddha byli například maniodepresivní schizofrenici.

Co ještě brání rozvoji mimosmyslového vnímání?

Například nedostatek spánku a čisté vody, špatné dávkování minerálů, překyselený organismus, protože příliš jíme maso, navíc trápených zvířat z koncentráků, pijeme mléko krav, kterým bereme telata na telecí… Necháváme se očkovat, polykáme prášky, kouříme, pijeme alkohol. Pak je tu wi-fi záření, vysílače různých frekvencí, mobily, to všechno působí na náš mozek, který kolabuje. Nikola Tesla přišel s geniální myšlenkou, že by vůbec nemuselo být vedení skrze dráty, že by energie vznikala v místech, kde je potřeba. A jak dopadl. Je velký rozdíl, jestli spím v místnosti odstíněné od záření, nebo uprostřed velkoměsta. Řada lidí, kteří se i přes všechny překážky postupem času dostávají k mimosmyslovému vnímání a rozšířenému vědomí, prchají z velkoměst. Není to proto, že chtějí zakládat soběstačné farmy a napodobovat indiánské praktiky, ale proto, že už v těch městech nedokážou žít. Mnoho citlivých lidí už se nezvládne pohybovat po nákupních centrech, protože jsou přeplněná emocemi, frekvencemi, runami, symboly a nápisy, které nás ovlivňují.

Naštěstí i tak vědomí nezadržitelně roste. Už nějakých deset dvacet let se totiž nacházíme v místech vesmíru, kde dochází ke skokovému zvýšení vědomí. To je cyklus, kterým Země prochází opakovaně. Ten tlak působí na všechny, jen mnoho lidí zatím netuší, co přesně se s nimi děje. Ale čím rychleji si to lidé uvědomí a čím rychleji na sobě začnou pracovat, tím rychleji ty staré systémy budou kolabovat.

Jenže otázka přece také je, jaký je poměr těch, kteří chtějí ovládat, ať už svět nebo manželku, a těch, kteří chtějí spolupracovat a Systém změnit… A platí automaticky, že vědomý = dobrý?

A jsme zase u těch zájmových skupin. Neznamená, že ten, který toho hodně ví, je dobrý. Na planetě ale začaly probíhat procesy, během kterých se stále více budou vysilovat ti nevědomí a ti, kteří mají špatný záměr – mění se pravidla hry. Vědomí lidé postupně ztrácejí strach, a tím získávají na síle.

To ano. Řekněme ale, že třeba vy jste na nějaké úrovni vědomí, kterou bychom mohli označit za vyšší. Jenže co když vás pouze ovládá něco jiného než toho, kdo je nevědomý?

Ne už kdekým, ale ovládaný být můžu. A proto je tak moc důležité se zabývat sebou a pracovat na svých slabých místech. Protože s rostoucí úrovní vědomí se mění i kvalita přítomných bytostí, které ovládají. Čím ale budeme vědomější, tím víc budou odpadávat ty primitivnější formy ovládání. Je třeba postupovat postupně, tak funguje hromadný vzestup vědomí, nemůže se to stát všechno najednou. Navíc v určité fázi vstupuje do hry ještě něco, co lze nazvat jakousi ochranou. Vzpomeňte si na Hvězdné války a Sílu, která pomáhá rytířům Jedi.

Tahle realita je stvořená někým, Bohem, Architektem, Zdrojem nebo Vesmírem, prostě někým. A ten původní božský princip, princip světla, zní následovně: světlo nebojuje s tmou. To je základní informace a jeden z klíčových zákonů této reality, který byl skrze náboženství překroucen v souboj dobra a zla, temnoty a světla, zastoupené na jedné straně Ďáblem a na druhé Bohem. A to je jedna z největších manipulací, se kterými se lze v náboženství a esoterice setkat.

Jak to funguje?

Je to, jako když vejdete do místnosti, kde je tma. Otočíte vypínačem a rozsvítíte. A v tu chvíli tam je světlo. Tma není. Nedošlo k žádnému boji. Tma totiž není nějaké jiné světlo, světlo tmavé, zlé, nějak změněné, které bojuje s tím správným, světlým světlem. Tma je pouze nepřítomnost světla. A proto se tma nešíří, šířit se může jen světlo. Musíme se jednou provždy zbavit toho, co se nám věky věků snaží říct náboženství a vládnoucí elity. A sice že jediné, co můžeme, je trpět za dědičný hřích a prosit za odpuštění. Je to lež.

My jsme tím světlem a v naší vědomé přítomnosti tma není. A pokud se s ní setkáme vědomě – a vědomí je projevené světlo –, naplníme ji světlem. Setká-li se světlo s tmou, tak nebojuje. Prostě je… A tma prostě není. Nejprve ale musíme pochopit, že světlo k sobě tmu přitahuje, jako můry. Nemůžeme se tvářit, že tma neexistuje a všechno je fajn, jako v té větě „budu se tak dlouho usmívat, až přesvědčím svůj mozek, že jsem šťastný“. To je samozřejmě nesmysl. Esoterika mluví o rovnováze, ale sama ji nežije. Já s oblibou říkám: „Není dobro a není zlo. Spoj ty dva světy a spatříš skutečnost.“ Když budu chtít v každém a ve všem vidět jenom to dobré, vystupuji tím z rovnováhy, protože tím popírám skutečnost. Lidi sami nám určují pravidla. Ale čím víc lidí změní svůj svět, tím rychleji změní i náš společný svět. A to je jediná cesta. Cesta lásky.