Říkáme, že milujeme své domácí mazlíčky jako členy rodiny. Co však děláme s členy rodiny, kteří se nemohou bránit? (Foto: Deposiphoto / ilustrační)

Naléhavá výzva pro naše čtenáře

Držíme je v náruči, vodíme je k veterináři a necháváme je očkovat – někdy i několikrát ročně – aniž bychom věděli, co v jejich těle skutečně spouštíme. Zatímco se třesou, kňučí nebo se krčí, uklidňujeme se slovy: „Je to pro jejich vlastní dobro.“

Ve skutečnosti však systém, který za očkováním stojí, není navržen s ohledem na jejich blaho. Je postaven na kontrole, rutině, průmyslu a tichém zamlčování potenciálních škod.

Nedostatečná regulace a absence dlouhodobých studií

Veterinární vakcíny podléhají mnohem menší kontrole než vakcíny v humánní medicíně. V řadě zemí jsou schvalovány během několika měsíců, často bez placebem kontrolovaných studií, dlouhodobého sledování účinků či nezávislých hodnotících orgánů.

Na rozdíl od humánní medicíny neexistuje centralizovaná farmakovigilance pro zvířata, žádná veřejně dostupná databáze nežádoucích účinků ani právní povinnost poskytovat informace o rizicích. Tato absence transparentnosti je systematicky zneužívána.

Co obsahují veterinární vakcíny?

Veterinární vakcíny obsahují řadu látek, které mohou mít vážné dopady na zdraví zvířat:

  • Více antigenů: Silně zatěžují nezralý imunitní systém mladých zvířat ve věku 4, 6 nebo 8 týdnů.
  • Adjuvans (např. hydroxid hlinitý): Tyto látky, které stimulují imunitní reakci, jsou spojovány s fibrosarkomy, neurologickými poruchami a změnami chování u psů a koček.
  • Thiomersal: Sloučenina obsahující rtuť, která je v humánní medicíně z velké části zakázána, se stále používá ve veterinárních vakcínách.
  • Formaldehyd: Karcinogenní a neurotoxická látka, která může poškodit čich zvířat.
  • Polysorbát 80: Narušuje hematoencefalickou bariéru, čímž může umožnit průnik cizích látek do mozku.

Tyto látky se často podávají najednou v kombinovaných vakcínách, které obsahují 6–9 patogenů, a to během jediného dne.

Mnoho vakcín je pěstováno na buněčných liniích pocházejících ze psů, koček, skotu či dokonce opic – někdy z rakovinných buněk, které nelze zcela purifikovat. Tyto biologické „zbytky“ se dostávají do těla zvířete, aniž by byly známy jejich dlouhodobé účinky.

Očkování: Nezbytnost, nebo byznys?

Globální trh s veterinárními vakcínami dosáhl v roce 2023 hodnoty přes 12 miliard dolarů a do roku 2030 se očekává jeho růst na více než 20 miliard. Veterinární kliniky profitují z pravidelných očkovacích programů, každoročních připomínek a kombinovaných vakcín, které jsou ekonomicky výhodnější než jednotlivé vakcinace.

Štěňata běžně dostávají vakcíny proti:

  • psince
  • hepatitidě
  • parvoviru
  • leptospiróze
  • parainfluenze
  • vzteklině
  • bordetelóze
  • případně koronaviru
  • lymské borelióze
  • leishmanióze (při cestování)

Ve standardní praxi to znamená tři injekce během prvních tří měsíců života, bez ohledu na možné trauma, individuální intoleranci, genetiku, epigenetiku, střevní mikroflóru, prostředí či energetickou hladinu zvířete.

Kočky jsou očkovány proti:

  • kočičí chřipce (kaliciviróze a herpesviru)
  • panleukopenii
  • kočičí infekční peritonitidě (FIP)
  • chlamydiím
  • vzteklině
  • případně FIV (vakcína není běžně schválena, ale používá se v klinických studiích)

I zde se vakcíny obvykle podávají během několika týdnů.

Skryté následky očkování

Po očkování se mohou objevit okamžité příznaky, jako je bolest v místě vpichu, zvětšené lymfatické uzliny, únava, průjem nebo změny chování. Často však majitelé tyto projevy přehlížejí, protože se zdají být dočasné. Daleko závažnější jsou dlouhodobé účinky, které nejsou okamžitě patrné:

  • Fibrosarkomy: Rakovinné nádory v místě vpichu, zejména u koček, se mohou objevit po letech.
  • Chronická autoimunitní onemocnění: Například systémový lupus, polyartritida nebo zánětlivé onemocnění střev (IBD).
  • Alergie a poruchy chování: Pozdní alergie na pyl, potraviny či látky z prostředí, nebo změny chování, jako je deprese, agrese či hyperaktivita.
  • Neurologické problémy: Záchvaty, epilepsie nebo poruchy pohybu.

Když se pes náhle začne bát hluků, stáhne se do sebe nebo ztratí zájem o hru, majitelé to často přisuzují „pubertě“. U koček se podobné změny také bagatelizují, místo aby byly spojeny s očkováním.

Co můžeme dělat jinak?

Pokud chceme skutečně chránit své mazlíčky, měli bychom k očkování přistupovat s větší obezřetností:

  • Požadujme informace: Veterináři by měli poskytnout podrobné údaje o složení vakcín, jejich nezbytnosti a rizicích.
  • Individualizovaný přístup: Zohledněme zdravotní stav, genetiku a prostředí každého zvířete. Ne všechny vakcíny jsou nutné pro každého mazlíčka.
  • Sledování reakcí: Po očkování pečlivě monitorujme chování a zdraví zvířete a případné změny hlásme veterináři.
  • Podpora přirozené imunity: Zaměřme se na kvalitní stravu, pravidelný pohyb a minimalizaci stresu.

Závěr

Systém očkování domácích mazlíčků není tak nevinný, jak se zdá. Za zdánlivou péčí o zdraví našich zvířat se skrývá průmysl, který klade větší důraz na zisk než na skutečné blaho. Je čas přestat slepě důvěřovat a začít klást otázky. Naše zvířata si zaslouží víc než jen rutinní vpich – zaslouží, abychom je chránili před zbytečnými riziky.

Pokud své mazlíčky milujeme jako členy rodiny, měli bychom se ptát: Je toto skutečně „pro jejich dobro“?

MVDr. Marie Hubnerová