Neexistuje šablona, která by jako cesta vývoje padla každému. Čína byla vždy přesvědčena, že žádné zemi, velké nebo malé, by nemělo být vnuceno jinými zeměmi, jaká má být její vlastní cesta rozvoje. (Foto: Xiaunha)


10. ledna vydala čínská Informační kancelář Státní rady Bílou knihu o čínské mezinárodní rozvojové spolupráci v nové éře, což je vize navazující na předchozí obdobná stanovení záměrů rozvojové spolupráce Číny se světem vydaná letech 2014 a 2018. Uvedená Bílá kniha vždy rozvádí jednak, jak Čína světovou mezinárodní spolupráci na rozvoji v dalším období představujícím novou éru vidí, a také jaké činnosti chce přitom provádět sama a jaké má pro tuto budoucnost plány.

Bílá kniha nezůstává jen u toho, že by stanovovala, jak vidí budoucnost světa a svoji úlohu v něm. Čína v ní rozebírá rovněž historii svého působení pomoci s rozvojem dalším zemím v různých obdobích, modely, podle kterých postupovala, a to, do jaké míry se jí její záměry dařilo realizovat. Tím nechce jen poučit své vlastní manažery takovýchto procesů, ale také předvést svou otevřenost světu a partnerům v přístupu k této spolupráci a odpovědnost, s jakou k ní přistupuje.

Základním tématem v ní jsou samozřejmě návrhy a iniciativy Čínou nabízené ostatním jako příležitosti pro společný rozvoj, tedy zejména iniciativu Pásu a cesty (Novou Hedvábnou stezku) a vizi globální komunity sdílené budoucnosti. Jde o iniciativu a vizi, která oslovuje spoustu zemí, neboť udržitelný rozvoj, rozhýbání vlastních vnitřních sil, které potáhnou rozvoj méně vyvinutých zemí, i vypořádání se s humanitárními problémy by uvítal skoro každý.

Návrhy na sdílenou budoucnost globální ekonomiky jsou v Bílé knize výchozím tématem. Čína se donedávna značně soustřeďovala na rozvojovou pomoc, neboť ta do velké míry táhla i její vlastní rozvoj, když rozhýbávala prosperitu ve spolupracujících rozvojových zemích. Dosáhla tím výsledků, které v Bílé knize oceňuje, ale koriguje je. Chce přecházet od rozvojové pomoci na rozvojovou spolupráci, která bude rozhýbávat v partnerských zemích síly jejich vlastního vnitřního rozvoje, což se nemá týkat jen rozvojových zemí, nýbrž globální spolupráce na rozvoji všech.

Značná část dokumentu se věnuje tomu, jak v nové éře mezinárodní rozvojovou spolupráci modernizovat zejména v rámci rozvojové spolupráce ale i humanitární pomoci tzv. jih-jih, tedy zemí, považovaných za rozvojové, jichž se Čína stává neoficiálním světovým vůdcem i tahounem ekonomického rozvoje v nich.

Čína, která je sama zemí, jež se vypracovala z postavení značně nedovyvinuté na prosperující průmyslovou velmoc, kdy neustále rozvíjela a optimalizovala tržní prostředí a hledala cesty ke správnému směrování zdrojů na industrializaci a urbanizaci, má cesty rychlého rozvoje dobře osahané a chtěla by tento v ní uvnitř fungující rozvojový trend vyvézt do celého světa a světové spolupráce, zejména do rozvojových, ale i do rozvinutých zemí, aby i ty se rozvíjely rychleji, čímž vším na druhou stranu potáhnou i rozvoj v Číně.

Neexistuje šablona, která by jako cesta vývoje padla každému. Čína byla vždy přesvědčena, že žádné zemi, velké nebo malé, by nemělo být vnuceno jinými zeměmi, jaká má být její vlastní cesta rozvoje. Každá země by měla mít „právo si svou cestu sama vybrat,“ neboť takový přístup k rozvoji je daleko úspěšnější než tradiční model „centrum-periferie“.

Řada zemí je cestou světového vývoje tak trochu ustrčených, nemají patřičné průmyslové struktury, dost peněz na rozvojové plány a jsou tak trochu stranou od oblastí ekonomické globalizace, z níž jim tedy neplyne moc prospěchu. Čína by i takové země chtěla strhnout do rozvojového varu světa, o který usiluje. Do velké míry právě takovým, i když ne jen jim, by měla výrazně pomoci dnes již proslulá „Inciativa pásu a cesty“ (čili Nová Hedvábná stezka) sloužící přeřazení světa na prudší rozvoj a větší ekonomickou propojenost na bázi multilateralismu a partnerství pokud možno bez center dominance. A to by mělo zprůchodnit i cesty, jak rozvinutější oblasti, jako je např. Čína, ale i jiné takové oblasti budou moci těm „ustrčeným“ k vzájemnému prospěchu pomoci.

Čína se snaží vypracovávat metody velice rozmanité spolupráce, která by měla vyhovovat rozličným a často velice odlišným rozvojovým potřebám jednotlivých zemí a takovouto rozmanitost ve vzájemné ekonomické spolupráci mezi zeměmi i v dost velké míře aranžovat, aby mezi nimi byla průchodnější doprava, hladší vyřizování obchodů s rostoucí finanční integrací usnadňující transakce i větší mezilidská komunikace a ochota hledat společné cesty spolupráce.

Revize v Bílé knize rozebírá, jak Čína v letech 2013-2018 stupňovala zahraniční pomoc, vynalézala rozmanité metody financování pro jednotlivé odlišné postupy rozvoje a sklízení socioekonomického prospěchu ve 122 zemích a ve 20 mezinárodních organizacích či v regionálních organizacích vícestranné spolupráce.

Čína zřídila i neustále rostoucí Fond vzájemné pomoci jih-jih, který se stal tahounem spolupráce mezi Čínou a 14 mezinárodními organizacemi včetně Rozvojové programu OSN, Světové zdravotnické organizace a Mezinárodního červeného kříže. Ten má ve svých projektech značný pákový efekt, takže se na něj už samy nabalují další formy financování a investic a láká k zapojení širší sítě mezinárodních organizací.

Ke konci roku 2019 dokončila Čína spolu s mezinárodními organizacemi v rámci spolupráce jih-jih 82 projektů pomoci, z čehož 37,89% připadalo na potravinovou bezpečnost a 37,71% na další problémy živobytí v rozvojových zemích.

Ve velké míře je tato rozvojová spolupráce Číny s dalšími stranami zapojena do realizace Agendy udržitelného rozvoje Spojených národů 2030 ve všech jejích rozvojových aspektech jako potraviny, zdravotnictví, školství, rovnost pohlaví a ochrana životního prostředí k pomoci udržitelného a inovativního ekonomického rozvoje.

Uvedené dost pravděpodobně u standardního českého skeptického čtenáře budí jistou dávku nedůvěry. Kdo soudný by také věřil na filantropismus takovýchto rozměrů motivovaný jen dobrým srdcem a na dobré srdce politiků jakéhokoliv politického zabarvení? Normální Čech, aby tomu uvěřil, potřebuje odhalit zištný motiv za takovým počínáním a pokud ho nedostane, začne alespoň hledat konspirační teorii.

Samozřejmě, že přes veškerý ten rozsáhlý prospěch, který celé oblasti světa vytahuje z bídy a nízkého stupně vyvinutosti, je to pro Čínu nesmírně přínosné, protože chce-li si tato země udržet dosavadní tempa růstu, nemůže toho dosáhnout jinak, než vytvoří-li se se obrovská komunita růstu a rozvoje z většiny zemí světa, která pak potáhne i Čínský rozvoj a bez níž by tento rozvoj přinejmenším tak vysokým tempem možný nebyl.