Propuknutí Syrského konfliktu počátkem roku 2011 předznamenalo odstoupení Turecka od oficiálně vyhlašované strategie „Nulových problémů se sousedy,“ co je ale ještě důležitější, je to, že odhalilo „skrytou agendu“ turecké zahraniční politiky pod vládou ministerského předsedy Recep Tayyip Erdogana. To, co Sreeram Chaulia, děkan Jindalské fakulty mezinárodní záležitostí v indickém Sonipatu popsal jako „skrytou plížící se agendu (http://rt.com on Sept. 15, 2013), se ideologicky kryje jako „islamismus“.


Ale uvnitř v ještě větší hloubce se to rozvíjí jako neo-Ottomanismus, který pragmaticky využívá „islamizaci“ spolu s odkazem Mustafy Kemala Ataturka regionální a s tureckou zahraniční politikou jako nástroje k oživení Ottomanského impéria, které tu kdysi bývalo.

Ministr zahraničí Ahmet Davotoglu vyvolávající ducha někdejší imperiální velkoleposti napsal: „Stejně jako v šestnáctém století … zase v budoucnu učiníme Balkán, Kavkaz a Střední východ spolu s Tureckem středem světové politiky. To je cíl turecké zahraniční politiky a my ho dosáhneme.“

Ministr zahraničí Ahmet Davotoglu vyvolávající ducha někdejší imperiální velkoleposti napsal: „Stejně jako v šestnáctém století … zase v budoucnu učiníme Balkán, Kavkaz a Střední východ spolu s Tureckem středem světové politiky. To je cíl turecké zahraniční politiky a my ho dosáhneme.“

Citace od Hillen Fradkin a Lewis Libbyho píšící pro poslední vydání www.worldaffairsjournal.org z března až dubna, že cílem Erdoganovy vládnoucí strany AKP pro rok 2023, jak byl vyhlášen na jejich posledním Čtvrtém generálním sjezdu je: „Velký národ a velmoc.“ Erdogan naléhal na tureckou mládež, aby vzhlížela nejen k roku 2023, nýbrž i k roku 2071, neboť Turecko „do roku 2071 dosáhne zas úrovně našich Ottomanských a Seldžuckých předků,“ což vyhlásil loni v prosinci.

„Rok 2071 bude znamenat tisíc let od bitvy u Manzikertu,“ kdy Seldžučtí Turci porazili Byzantskou říší a předznamenali příchod Otomanské říše, jak píší Fradkin a Libby.

Asi tak před šesti měsíci Davu toglu cítil takovou sebedůvěru a optimismus v hodnocení tohoto, že „teď už je konečně možné revidovat ten řád, co na nás uvalila“ britsko-francouzská Syket-Picotská dohoda z roku 1916, která mezi ně rozdělila arabské dědictví Ottomanské říše.

Davutoglu velice dobře ví, že i Pan-arabisté od té doby až dosud neúspěšně bojují za sjednocení Arabů jako národa a za odstranění odkazu Syket-Picotské dohody, nikoliv však aby v budoucnu obnovili Ottomanské status quo, ví ale také dobře, že islamistická politická hnutí jako Muslimské bratrstvo Internacional (MBI) a Hizb ut-Tahrir al-Islami (Islámská strana osvobození) byly původně založeny v Egyptě respektive v Palestině v reakci na kolaps Ottomanského islamistického kalifátu.

Ovšem Erdoganův islamismus nelze vyloučit jako jen obyčejnou přetvářku; jeho pozadí, jeho postupy v úřadě od roku 2002 stejně jako jeho regionální politika od vypuknutí Syrského konfliktu před méně než třemi lety, to všechno odhaluje, že on opravdu věří ve svou verzi islámu tak, jak je, jako toho správného nástroje k prosazení své Ottomanské říše, a už ne jako „skryté agendy.“

Erdogan zjevně usiluje o zrekrutování muslimů jako pouhých „vojáků“, kteří budou bojovat nikoliv za islám, tak jak je, nýbrž za jeho neo-ottomanské ambice. Kdysi v prosinci 1997 dostal 10-měsíční rozsudek za přednesení básně, v níž stálo: „Mešity jsou naše kasárny, jejich dómy jsou naše helmy, minarety jsou naše bajonety a věřící jsou naši vojáci,“ tuto báseň považovala Kemalistická sekulární justice za násilnou.

 

Klamné ‚Okno příležitostí‘

Avšak Erdoganův Machiavellismus nevidí žádný rozpor mezi svým islamistickým zápalem a svým prosazování „Tureckého modelu“, který se prodává jako to, co bývá označováno za „umírněný“ sunnitský islám v rámci kontextu Ataturkova sekulárního a liberálního státu, který je alternativou jak ke konzervativním kmenově náboženským státům na Arabském poloostrově, tak k jeho sektářskému rivalovi konzervativní šiítské teokracii v Íránu.

Vnímal poslední americká přemístění jejich ohniska zájmů ze Středního východu k Tichému oceánu jako to, co povede k regionálnímu mocenskému vakuu, které mu poskytne historické okno příležitostí, aby takto vnímané vakuum vyplnil.

„Oslabení Evropy a vadnoucí vliv USA nad Středním východem“ vidělo vedení Erdoganovy vládnoucí strany „jako novou šanci k prosazení Turecka jako vlivného hráče tohoto regionu,“ napsal naposledy 14. října Günter Seufert do německého Stiftung Wissenschaft und Politik (SWP).

USA a Izrael toužící po zrekrutování Turecka proti Íránu v Erdoganovi iluzi regionálního vůdcovství živili. Ten se opájel nerealistickými iluzemi, že by Turecko mohlo povstat a obejít stoupající hvězdy jako vynořující ruský mezinárodní mocenský pól, vynořující se íránský regionální pól a tradiční regionální hráče Egypt a Saúdskou Arábii, a pominout i Irák a Sýrii, pokud by přežily své současné vnitřní sváry.

A určitě ani jeho spojenci v Muslimském bratrstvu Internacional (MBI), ani jeho jen slaboučkým závojem zahalená Machiavellistická logistická podpora teroristickým organizacím přidruženým k al-Kaiídě nebudou tvořit žádnou protiváhu.

Poprvé projevil své arabské ambice, když prosazoval „Turecký model“ zvláště během raných měsíců tzv. „Arabského jara“ jako příklad, o němž doufal, že jej budou revoluční masy následovat, což by jej postavilo do pozice regionálního mentora a vůdce.

Ale zatímco propuknutí Syrského konfliktu jej donutilo, aby odhalil svou islamistickou „skrytou agentu“ a svou alianci s MBI, kterou celou svou politickou vahou podporoval, tak odstavení MBI od moci, letos v červenci v Egyptě jinou regionální těžkou vahou, Saúdskou Arábií, nejenže jej odkrylo a předvedlo jeho ambice na regionální vůdcovství, ale což je ještě důležitější, odhalilo jeho neo-Ottomanskou „skrytou agendu“ a tím jej dotlačilo k tomu, aby odhodil veškeré to sekulární a liberální předstírání rétoriky jeho „Tureckého modelu.“

 

Už žádný ‚Arabský idol‘

Erdogan a jeho inženýr zahraniční politiky Davotoglu vyzkoušeli a také využili arabské a muslimské přijetí Palestinské otázky za své, a učinili z ní ústřední téma své zahraničně politické agendy.

Od Erdoganova střetu s izraelským presidentem Shimonem Peresem na Ekonomickém summitu v Davosu v lednu 2009, izraelského útoku na tureckou loď Mavi Mara s humanitární pomocí do Gazy rok na to a s tureckými námluvami s islamistickým hnutím odporu „Hamas“ skutečným vládcem Izraelem obleženého palestinského pásma Gaza v té samé době, kdy byla Gaza cílem izraelské operace Lité olovo na přelomu 2008-2009, kdy pak byla opět cílem izraelské operace Pilíř obrany v roce 2012, se turecký premiér stal arabským idolem, který byl zván k účasti na summitech Arabské ligy a schůzky ministrů.

Nicméně Abdullatif Sener, zakladatel Erdoganovy strany AKP, který po asi sedm let sloužil jako místopředseda vlády a ministr financí v několika vládách AKP, než se v roce 2008 s Erdoganem rozešel, v interview s ResearchTurkey, CNN Turk a v dalších mediálních kanálech zdůrazňoval, že Erdoganův Machiavellismus a zpochybňoval jeho upřímnost a věrohodnost jeho islamistických, pro-palestinských a pro-arabských veřejných póz.

„Erdogan jedná, aniž by k náboženství přihlížel i v těch nejzákladnějších záležitostech, avšak rozesílá silná náboženská poselství… Nepovažuje stranu AKP za islamistickou stranu, nýbrž za stranu, která sbírá hlasy za využití islamistických diskurzů,“ řekl Sener s dodatkem, že tato „role mu na Středním východě byla přidělena“ a že „tu nejsilnější logistickou podporu“ islamistům, kteří v Sýrii „provádí teroristické aktivity“ tu také „poskytuje Erdoganovo Turecko.“

Sener v interview se CNN Turk hodil bombu, když poukázal na to, že roztržka AKP s Izraelem byla „zrežírovaná.“ Během diplomatického bojkotu Izraele byly mnohé zakázky uděleny izraelským společnostem a Turecko bylo svolné s tím, aby Izrael dostal status partnera NATO: „Pokud by AKP dělala starosti konfrontace s Izraelem, proč by sloužili ve prospěch Izraele?“ V dalším interview řekl, že radarové systémy NATO instalované v Malataya jsou kvůli ochraně Izraele před Íránem.

Sener argumentoval, že největším vítězem kolapsu syrské vlády presidenta Bášara Asada by byl Izrael, protože to oslabí libanonský Hizballáh a Írán, ovšem ‚Erdoganovo Turecko je ale i tak nejzapálenějším příznivcem změny režimu v Sýrii, řekl.

Erdoganova syrská politika byla umíráčkem jeho strategii „Nulových problémů se sousedy,“ krvavá teroristická bažina Syrského konfliktu ji utopila v pasti svých tekoucích písků.

Článek ve Washington Post od Liz Sly z letošního 17. listopadu předvedl, jak se jeho syrská politika „zbortila“ a v první řadě se ukázalo jak je kontraproduktivní „umístit al-Kaiídu na hranice NATO (Turecka).“

Svou aliancí s MBI si odcizil Egypt, Saúdskou Arábii a UAE spolu s dalšími těžkotonážníky Arabského světa Sýrií, Irákem a Alžírskem a zůstal s „nulovými přáteli“ v regionu.

Podle Güntera Seuferta byla celá zahraniční politika Turecka „nárazem na tvrdou zeď“, nejen co se týče Sýrie, protože vedení Erdoganovy vládnoucí strany „pohlíželo na globální politiku pokřivenými barevnými brýlemi (islamistické) ideologie.“

 

Příliš pozdní zpátečka

Teď už to vypadá, že Erdoganovo „Turecko opatrně ze své zahraniční politiky couvá,“ uvedl Seufert. „Zase se chce spojit“ s Íránem a „washingtonský požadavek, aby ukončil podporu radikálním skupinám v Sýrii, v Turecku nedolehl k hluchým uším.“

„Opětovné spojení“ s Íránem a jeho iráckým vládnoucími sektářskými sbratřenci je dále odcizí Saúdům, kteří nemohli podobné opětovné spojení tolerovat ani svým historickým a strategickým spojencům z USA a kteří jsou už na Erdogana naštvaní kvůli alianci s Katary financovaným a USA sponzorovaným Muslimským bratrstvem a dokonce neváhali ani riskovat veřejný rozkol s jejich americkým spojencem kvůli odstranění MBI od moci v Egyptě před pěti měsíci.

V tomto kontextu přišla nedávná návštěva Davutoglu v Bagdádu, v níž „zdůrazňovali potřebu větší kooperace mezi Tureckem a Irákem k zamezení sunnitsko-šiítského konfliktu,“ tvrdil teď 13. Prosince www.turkishweekly.net. Navíc chtěl „osobně každoročně strávit měsíc v Muharram (iráckých šíitských svatých místech) Karbala a Najaf s našimi (šíitskými) bratry.“

V kontextu té samé „zpátečky“ přišlo i Erdoganovo hostitelství presidenta irácké Kurdistánské regionální vlády Massouda Barzaniho minulý týden, a to ne v Ankaře, nýbrž v Diyarbakir, jehož si turečtí Kurdové cení jako svého hlavního města úplně stejně jako iráčtí Kurdové zbožňují Kirkuk.

Nicméně v ten samý den Barzaniho návštěvy vyloučil Erdogan možnost udělit tureckým Kurdům jejich universální právo na sebeurčení, když oznámil, že řešením kurdského etnického konfliktu v Turecku je „islamistické bratrství“, přičemž jeho zástupce Bulent Arinc oznámil, že „všeobecná amnestie“ zadržených Kurdů „není na pořadu dne.“ Tři dny před tím teď 15. listopadu turecký president Abdullah Gul řekl: „Turecko si nemůže dovolit vytvořit nezvratnou situaci“ vyhlášením provizorní kurdské vlastní správy podél svých jižních hranic se Sýrií, v této situaci; a tu vytvořila kontraproduktivní politika jeho ministerského předsedy pomocí dominance al-Kaiídy na tomto severovýchodním pruhu syrského území.

Erdgoganovo neo-Ottomanství nabité jeho islamistickou sektářskou ideologií jako jejím nástrojem vyvolalo zpětné rázy odcizením jak sunnitského, tak šíitského regionálního prostředí, Sýřanů, Iráčanů, Egypťanů, Emiráťanů, Saúdů a libanonských Arabů, Kurdů, Arménců, Izraelců a Íránců stejně jako Turků i liberálů a sekularistů v regionu. Jeho zahraniční politika je v troskách spolu s těžkou ekonomickou cenou, která se projevila nedávnou devalvací turecké liry o 13,2% oproti amerického dolaru.

To „vycouvání“ by mohlo být už příliš pozdě, aby Erdogana a jeho stranu dostalo přes nadcházející místní volby příští březen a presidentské volby, které budou v srpnu příštího roku.

Nicola Nasser

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca