Projevuje se to všude: Američané ztratili důvěru v naše instituce. Chicagský Boothův index finanční důvěry Kolloggovy fakulty vydaný včera ukazuje, že pouze 22% Američanů důvěřuje národnímu finančnímu systému. SmartMoney uvádí, že dnes si čím dál více Američanů ponechává své cennosti doma, protože ztratili důvěru v banky. V pondělí řekl Robert Shiller: „Celá naše ekonomika byla postižena pokřivením důvěry. Centrální banky požívají určité důvěry, ale jejich akce často ovlivňují důvěru lidí spíše povrchně než z podstaty. Nejsme teď zrovna v náladě někomu důvěřovat.“
Minulý týden uvedl National Journal:
Sedm z deseti Američanů věří, že země je na scestí; osm z deseti je nespokojených ze způsobu, jakým se národu vládne. Pouze 23% má důvěru v banky, a jen 19% důvěřuje velkému businessu. Méně než polovina populace vyjádřila „velkou míru“ důvěry v systém veřejných škol či v organizované náboženství. „Ztratili jsme své bohy,“ říká Laura Hansen, asistující profesorka sociologie na Western New England University ve Springfieldu, Mass. „Ztratili jsme víru v média: Pamatujete na Waltera Cronkita? Ztratili jsme se ve své kultuře: Už nemůžete ukázat na nějakou filmovou hvězdu, která by nás mohla inspirovat, protože o nich víme příliš mnoho. Ztratili jsme se ve své politice, protože víme příliš mnoho o životech politiků. To, co jsme ztratili, je základní smysl pro důvěru a přijímání věrohodnosti – u všeho.“
***
Po 50 letech poklesu už jen 14% respondentů v Gallupově průzkumu z roku 2011 řeklo, že federální vládě lze „do velké míry“ důvěřovat.
Minulý měsíc hlásil Gallup – už druhý rok v řadě – názor Američanů, že zlato je nejbezpečnější dlouhodobou investicí. To ukazuje, že nedůvěřují vládě. Zvláště Time Magazine poukazuje:
Zlato bývalo tradičním úložištěm hodnoty, když občané nedůvěřovali své vládě, buď politicky, nebo ekonomicky.
A opravdu:
· Jen malé procento Američanů věří, že vláda USA má ke svému vládnutí souhlas lidu
· Většina Američanů nevěří vládním růžovým prohlášením o ekonomice
· Průzkum NBC News spolu s Wall Street Journal v listopadu zjistil, že 76% Američanů věří, že současné finanční a politické struktury země nadržují bohatým oproti zbytku země
· Finanční systém US je tak zkorumpovaný a neregulovaný, že mnozí už nevěří slibům vlády a businessu a v jejich postup podle vlády zákona … a tudíž jednoduše zanechali veškerého podnikání.
A není to jen v USA.
Jak v lednu ohlásil Economist, důvěra v instituce se potápí po celém světě:
Poslední roční „barometr důvěry“ vydaný Edelmanovou PR firmou 24. ledna zjišťuje, že celková důvěra ve vůdce poklesla u čtyř hlavních kategorií zkoumaných organizací – u vlády, businessu, nevládních organizací a médií. Z asi 50 zkoumaných zemí u 11 téměř dvojnásobně oproti loňskému roku, a nyní se považují za „skeptické“, s méně než 50% těch tázaných, co řekli, že těmto institucím důvěřují. V Japonsku se důvěra v roce 2011 propadla z 51% v roce 2011 na 34%, což nepřekvapuje vzhledem k tomu, že vůdci se museli potýkat s tsunami a následnými problémy. Ale kolaps důvěry bil ještě více od očí v Brazílii, v zemi, kde byla důvěra v roce 2011 nejvyšší, tj. na 80%, ale teď po sériích korupčních skandálů se propadla na 51% (a nutno přiznat, že je to pořád ještě více než v Americe či v Británii).
Tenhle propad důvěry je především kvůli tomu, že veřejnost ztrácí víru v politické vůdce. V roce 2011 zjistil Edelman ve všech zemích, že 52% tázaných vládě věřilo; tento rok to bylo jen 43%. Vládě se nyní důvěřuje ještě méně než médiím … Důvěra v business spadla jen mírně z 56% na 53% stejně jako důvěra v neziskové organizace, které pořád zůstávají typem instituce požívajícím největší důvěry, tj. na 58% s poklesem z 61% v roce 2011. Stejně jako v předchozích letech se tento barometr zakládá na průzkumu mezi těmi, které Edelman nazývá „informovanými lidmi“, což typicky znamená profesionály a vysoce vzdělané, avšak letos byla prvně z hlediska těch informovaných porovnávána oproti průzkumu u veřejnosti jako celku. U každé z institucí byla širší veřejnost ještě méně důvěřující než ta informovaná s důvěrou ve vládu do 38%, v business 47%, neziskovky 50% a média 46%.
Nedostatek důvěry ekonomiku zabíjí
Vrcholní ekonomové říkají už o dost déle než desetiletí, že pro stabilní ekonomiku je důvěra nezbytností a že stíhání kriminálníků je pro obnovení důvěry nezbytností. A opravdu, jak jsme už opakovaně uváděli, ztráta důvěry je odůvodněně hlavní příčinou, proč jsme uvízli v ekonomické krizi … a to i přes bezprecedentní akce centrálních bank po celém světě.
Ekonom Daniel Hameresh píše:
Spousta ekonomů v poslední době ukázala, že hladiny příjmů a skutečný růst závisí na důvěře – důvěra maže kola ekonomické směny.
V roce 1998 Paul Zak (profesor ekonomie a děkan stejně jako zakládající ředitel Střediska pro neuro-ekonomické studie na Claremonto Graduate University, profesor neurologie Střediska medicíny na Loma Linda University a vedoucí výzkumník na UCLA) a Stephan Knack (šéfekonom Výzkumného oddělení Světové banky a výzkumu veřejné správy) napsal článek nazvaný Důvěra a růst s argumentací:
Adam Smith … si povšiml pozoruhodných rozdílů mezi národy, co se týče ‚poctivosti‘ a ‚dochvilnosti‘ jejich populace. Např. Holanďané jsou, co se týče daného slova, nejvěrohodnější.‘ John Stuart Mill píše: ‚V Evropě jsou země … kde je největší překážkou v realizaci podnikatelských projektů velkého rozsahu vzácnost lidí, jimž se dá věřit s přijímáním a odesíláním velkých finančních obnosů‘ (Mill, 1848, str. 132).
Ohromné rozdíly mezi zeměmi z hlediska sklonu důvěřovat ostatním přetrvávají i dnes.
***
Důvěra je vyšší ve ‚férových‘ společnostech.
***
Společnosti s vysokou mírou důvěry produkují vyšší produkt než společnosti s nízkou důvěrou. Frotiori – čili dostatečná míra důvěry – je asi pro úspěšný rozvoj kriticky důležitá. Douglass North (1990, str. 54) píše:
Neschopnost společností rozvinout účinné, nízkonákladové prosazení kontraktů je nejdůležitějším zdrojem jak historické stagnace, tak i současné nerozvinutosti ve třetím světě.
***
Je-li ve společnosti příliš nízká důvěra, pak jsou úspory nedostatečné pro udržení pozitivní míry růstu. Taková past chudoby je daleko pravděpodobnější, když jsou instituce – jak ty formální, tak ty neformální – trestající nepoctivce slabé.
Heap, Tan a Zizzo i další dospěli k podobným závěrům.
V roce 2001 Zak a Knack ukázali, že „posílení vlády zákona snižuje nerovnost a zajišťuje mezilidské porozumění,“ což dohromady posiluje důvěru. Dospívají k závěru:
Naše analýza ukazuje, že důvěru lze posílit přímo zvýšením komunikace a vzdělání a nepřímo posílením formálních institucí, které vynucují kontrakty, což snižuje to nerovnosti v příjmech. Mezi politiky, jež mají na tyto faktory dopad, pouze vzdělání, … a svoboda uspokojující kritéria efektivity, která porovnávají náklady na politiky s prospěchem pro občany, jejž získají z vyšší životní úrovně. Naše analýza dále naznačuje, že dobrá politika iniciuje kruhy ctnostných: politiky, které účinně zvedají důvěru, zvyšují životní úroveň, zvedají občanské svobody, posilují instituce a snižují korupci, ty dále zvedají důvěru. Důvěra, demokracie a vláda zákona jsou základem trvalé prosperity.
V roce 2005 přední vědecký časopis Nature revidoval výzkum důvěry a ekonomiky:
Důvěra … hraje klíčovou roli v ekonomické směně i politice. Při absenci důvěry mezi obchodními partnery se tržní transakce hroutí. Při absenci důvěry v instituce země a její vůdce se hroutí politická legitimita. Mnoho z nedávných dokladů poukazuje, že důvěra přispívá k ekonomice, politice i k sociálnímu úspěchu.
Forbes v roce 2006 napsal článek nadepsaný „Ekonomie důvěry“. Tento článek shrnuje důležitost důvěry při tvorbě zdravé ekonomiky:
Představte si, že si jdete do krámku na rohu koupit karton mléka, jen abyste zjistili, že chladnička je zamčená. Když přesvědčíte obchodníka, aby mléko vyndal, skončí to hádkou, zda dáte první peníze, nebo zda vám dá nejdříve mléko on. Nakonec zvládnete naaranžovat provedení souběžné směny. Život ve světě bez důvěry za moc nestojí – a teď si představte, jak byste zkoušeli zřídit si hypotéku.
Možnost lidem věřit by mohla vypadat jako příjemný luxus, ale ekonomové začínají věřit tomu, že je to ještě důležitější než tohle. Důvěra je více než o tom, zda můžete ponechat svůj dům odemčený; odpovídá za rozdíl mezi nejbohatšími zeměmi a nejchudšími.
„Přijmete-li dostatečně širokou definici důvěry, tak byste mohli v podstatě vysvětlit i všechny ty rozdíly mezi příjmem na hlavu ve Spojených státech a Somálsku,“ přednáší Steve Knack, vedoucí ekonom u Světové banky, který studoval ekonomiku důvěry déle než deset let. To naznačuje, že důvěra má pro US hodnotu 12,4 bilionu dolarů ročně, což je v tomto případě udivujících 99,5% příjmu této země.
***
Důvěra především lidem umožňuje, aby jeden s druhým obchodovali. Dělat business je tím, co tvoří bohatství.
***
Důvěra především lidem umožňuje, aby jeden s druhým obchodovali. Dělat business je tím, co tvoří bohatství.
Ekonomové rozlišují mezi osobní, neformální důvěrou, která pochází z přátelství s vašimi sousedy, a neosobní, institucionalizovanou důvěrou, která vám umožňuje předat číslo své kreditní karty přes internet.
V roce 2007 Yann Algan (profesor ekonomie na pařížské fakultě ekonomie a pařížské Východní universitě) a Pierre Cahuc (profesor ekonomie na Ecole Polytechnique v Paříži) ohlásili:
Našli jsme důležitý dopad důvěry na příjem na hlavu u 30 zemí během období 1949-2003.
Podobně i psychologové trhu Richard L. Peterson, M.D., a Frank Murtha, Ph.D., v roce 2008 uvedli:
Důvěra je olejem v motoru kapitalismu, bez ní se ten motor zadře. Věrohodnost je jako benzin, bez ní se ta mašina nehne.
Důvěra zmizela: už tu není důvěra mezi protistranami ve finančním systému. Navíc i věrohodnost je nízká. Investoři ztratili svou víru ve schopnost akcií poskytnout jim řádnou návratnost (jelikož tyto nejsou věrohodné).
V roce 2009 Paola Sapienza (docent financí na Zell Center Faculty Fellow na Northwestern University) a Luigi Zingales (Robert C. McCormac, profesor podnikání a financí na University of Chicago Booth School of Business) poukázali:
Věříme, že hlavním činitelem za zhoršování ekonomických podmínek je propad důvěry.
***
Jak klesá důvěra, klesá i ochota Američanů investovat své peníze do finančního systému. Naše data ukazují, že důvěra v akciové trhy postihla záměry lidí nakupovat akcie, i když se započtou očekávání v budoucí chování akciových trhů. Podobně i osobní důvěra v banky zakládá predikci, že pravděpodobnost, že uděláme okamžitě výběrovou paniku s útokem na banky: loni na podzim bylo 25% těch, co nedůvěřují bankám, stahují své vklady a ukládají je jako hotovost, v porovnání s pouhými 3% těch, kteří říkají, že bankám pořád věří. Důvěra je tudíž u finančních institucí klíčovým faktorem jak pro hladké fungování kapitálových trhů, tak pro rozšíření ekonomiky. Na změnách důvěry velmi záleží.
Citace laureáta Nobelovy ceny za ekonomii k tomuto předmětu:
„Téměř každá komerční transakce je mezi vámi samotným a prvkem důvěry,“ píše ekonom Kenneth Arrow. Ukládáme-li peníze do banky, důvěřujeme, že jsou v bezpečí. Když společnost objedná zboží, důvěřuje, že její protistrana jej dodá v dobré víře. Důvěra umožňuje transakce, protože spoří náklady na monitorování a sledování; je to kriticky důležité mazivo, jež promazává soukolí ekonomického systému.
V roce 2010 uznávaná mezinárodní skupina ekonomů (Giancarlo Corsetti, Michael P. Devereux, Luigi Guiso, John Hassler, Gilles Saint-Paul, Hans-Werner Sinn, Jan-Egbert Sturm a Xavier Vives) napsala:
S finanční krizí dramaticky vzrostla nedůvěra veřejnosti v bankéře a finanční trhy. Tento článek argumentuje, že ona ztráta důvěry ve finanční systém hrála kritickou roli při kolapsu ekonomické aktivity, který následoval. Abychom tyto škody napravili, je zapotřebí finančních regulací zaměřených na obnovu důvěry.
Poznamenali:
Důvěra je u mnoha transakcí kritická, a to určitě u těch zahrnujících finanční výměny. Masivní propad důvěry spojený s krizí tudíž bude mít důležité dopady pro budoucí finanční trhy. Data ukazují, že koncem 70. let bylo procento lidí hlásících se k plné důvěře v banky, brokery, vzájemné fondy či akciový trh kolem 40%; to se propadlo na asi 30% ještě, než krize udeřila, a po kolapsu je to sotva 5%. Nyní je to ještě níže, než je důvěra v jiné lidi (samozřejmě jen neznámé náhodně vybrané).
Ve své vlivné knize z roku 1993 Umožnit demokracii, aby fungovala ukázal Robert Putman, jak komunitní přístup a důvěra mohou představovat rozdíl ve výkonnosti ekonomiky a veřejné správy mezi severní a jižní Itálií.
Politický ekonom Francis Fukiyama napsal v roce 1995 knihu nazvanou Důvěra, v níž argumentuje, že tou nejvíce převažující kulturní charakteristickou ovlivňující národní prosperitu a konkurenceschopnost je míra důvěry nebo kooperativního chování založená na sdílených normách. Uvedl, že Spojené státy, podobně jako Japonsko a Německo, byly historicky společností vysoké důvěry, tento stav však v posledních letech erodoval.
Chris Farrell uvádí:
Na důvěře záleží. Je to něco na způsob receptu či softwarového protokolu, který umožňuje ekonomickou výměnu a všechny druhy inovací.
***
Existují přesvědčivé důkazy, že jak vysoká úroveň důvěry v instituce, tak i obecná důvěra ve věrohodnost jednotlivců ve společnosti přináší ohromný ekonomický prospěch. Sociologové, političtí vědci a ekonomové, ti všichni už v působivém objemu výzkumných prací dokázali, že vyšší úrovně důvěry zvyšují obchod a podněcují i ekonomický růst.
Prezident Fedu z Dallasu Richard Fisher loni řekl, že je to rostoucí nedůvěra v národní politické instituce, co vytlačuje provoz businessu jen do vedlejšího pruhu.
V březnu Forbes uvedl, že jedním z hlavních faktorů zraňujícím řeckou ekonomiku byl nedostatek důvěry:
Existuje řada problémů, které přispěly a zhoršily úroveň nedůvěry. Např. Řecko s pomocí Goldman Sachs ukrývalo stav svých financí po více než desetiletí, až dokud neupadli do velké dluhové krize. Protože pochybili při oznámení rozsahu svých finančních problémů, jsou EU a další hráči na globálním úvěrovém trhu extrémně zdrženliví se spoluprací nebo s přijetím víry v reprezentaci představovanou řeckým vedením.
***
Pokud vedení v Aténách nezvládne obnovení důvěry s občany a nerozvine otevřenou a poctivou komunikaci mezi sebou, se svými voliči a s jednotlivými vůdci finančních institucí do toho zapojených, tak ty dohody, jež uzavírají, nebudou mít ani cenu toho papíru, na kterém jsou napsané.
Ken Eisold – mezinárodně uznávaná autorita v psychodynamice organizací – píše:
Většina z nás na důvěru pohlíží jako na cennou a žádoucí, na něco, co zlepšuje kvalitu našeho života. Jen zřídka učiníme i další krok a pohlížíme na ni jako na nepostradatelnou, vitální ingredienci ve společnosti – a v ekonomice. Ale veškeré kredity jsou založeny na důvěře a fundamentální problém v kreditní krizi není nedostatek „likvidity“, ale také absence důvěry; důvěra je totiž kriticky důležitým prvkem v každé finanční transakci.“
Problém ale není v tom, že lidé by měli být slepěji a naivněji důvěřiví. Problém je – jak na to poukazuje Eisold –, že instituce musí jednat mnohem věrohodnějším způsobem:
Podstatným problémem není potřeba povzbudit lidi, aby důvěřovali. Většina z nás chce důvěřovat a má základní schopnost důvěry. My potřebujeme instituce, jež jsou důvěryhodné.
Žádné ekonomické zotavení bez důvěry
Ekonom Robert Higgs – který velmi podrobně studoval účinek druhé světové války na ekonomiku – tvrdí, že to byl spíše optimismus než stimulační výdaje, co nás dostalo z deprese:
Výkonnost válečné ekonomiky … zlomila páteř pesimistickým očekáváním, které během zjevně nekonečné deprese choval téměř každý. Během toho dlouhého desetiletí 30. let, zvláště v jeho druhé polovině, mnoho lidí začalo věřit, že soustrojí ekonomiky je už neopravitelně rozbité. Frenetická aktivita válečné produkce – bez ohledu na to, že to byla jen spousta zbraní a munice – tu beznaději rozehnala. Lidé si začali myslet: když dovedeme vyrobit všechna ta letadla, lodi a bomby, jsme rovněž schopni vychrlit ohromná kvanta aut a ledniček.
***
Tato transformace očekávání ospravedlňuje interpretaci, že na válku lze nahlížet jako na událost, jež znovu vytvořila možnost autentického ekonomického zotavení. Jakmile válka skončila, vrátila se reálná prosperita.
Na rozdíl od 2. světové války jsou nyní Američané pesimističtí (i když vedeme různé války proti třetiřadým zemím, které jsou daleko delší než 2. SV), ale naše očekávání stejně uvízla v příkopu.
Proč?
Možná proto, že nevěříme, že naše vláda, naše velké korporace nebo jiné naše instituce pro naši zemi udělají cokoliv prospěšného. A opravdu, nevěříme své vládě, velkým korporacím a dalším institucím, že by byť i umožnily férové hřiště, kde bychom měli šanci férově konkurovat tak, abychom se dostali vpřed svou vlastní iniciativou.
Proč bychom měli pracovat tvrději, více investovat nebo i více utrácet, když nevěříme, že by nám to mohlo přinést budoucnost?
K obnově důvěry je třeba stíhat zločince
Nositel Nobelovy ceny ekonom Joseph Stiglitz říká, že musíme stíhat podvody, jinak že se ekonomika nezotaví:
Od právního systému se očekává, že je kodifikací našich norem a naší víry, věcí, které potřebujeme, abychom udrželi svůj systém v chodu. Pokud se na právní systém nahlíží jako na vykořisťovatelský, pak začne důvěra v celý systém erodovat. A právě tohle je problém, k němuž dochází.
***
Myslím, že bychom se měli dát do toho, co jsme dělali za krize S&L a fakt spoustu z těch chlapů strčit do basy. Určitě. Tohle nejsou jen lumpárny bílých límečků či drobné nehody. Tohle má oběti. A v tom to vězí. Po celém světě jsou oběti.
***
Ekonomický pohled se v celé této věci zaměřuje na pobídky. Lidé mají občas pobídky chovat se špatně, protože si podváděním mohou vydělat více peněz. Má-li náš ekonomický systém pokračovat v provozu, musíme zajistit, že dostanou, co si zaslouží za podvádění od systému trestů.
Robert Schiller nedávno řekl, že pochybení při řešení legálních problémů způsobí, že Američané ztratí víru v business a vládu:
Schiller mluvil o nebezpečí skandálu se zástavami – to byl skandál, při němž vyšlo na světlo, že největší banky běžně zneužívaly dokumenty o vlastnictví domů, aby zpochybnily legálnost zástav a spojených prodejů – a řekl, že je reprízou 30. let, kdy Američané ztratili víru v to, že tyto instituce, jako je business a vláda, jednají férově.
Ekonomové jako je William Black a James Galbraith souhlasí. Galbraith řekl:
Bude muset dojít k plnocennému vyšetřování a vyčištění od zbytku tohoto svinstva, než budeme moci pomýšlet na návrat k důvěře ve finanční sektor. A to je proces, který je třeba rozběhnout.
Galbraith rovněž řekl, že ekonomové by se měli stáhnout do pozadí a „kriminologové přejít do první linie“.
Vládní regulátoři tohle ví – nebo přinejmenším tomuto také pochlebují. Např. jak řekl Kongresu ředitel Divize vymáhání u Komise pro cenné papíry a burzu:
Zotavení z pádu do finanční krize vyžaduje důležité úsilí na různých frontách a vitální vynucování jeho životně důležité složky, jakou je agresivní a nestranné vynucování zákona, které uspokojí spravedlivé očekávání veřejnosti, že ti, kdo porušili zákon, způsobili těžké ztráty a těžkosti budou bráni k odpovědnosti. A úsilí o vitální prosazování zákona pomůže ozřejmit ty principy, které jsou fundamentální pro řádnou a férovou funkci našich trhů: tj. že na našich trzích by nikdo neměl mít nespravedlivé výhody; že investoři mají práva uvolnění informací vyplývajících z federálních zákonů o cenných papírech; a že všichni investoři mají srovnané hřiště.
Ekonom s Nobelovou cenou George Akerlof předvedl, že pochybení při trestání zločinů bílých límečků – a naopak jejich vykupování vytváří pobídky pro více ekonomických zločinů a další destrukci ekonomiky v budoucnu. A opravdu William Black uvádí, že známe dynamiku tohoto „už stovky let“. A podívejte se na tohle, tohle, tohle a tohle.
A když Zak a Knack – citovaní výše – diskutovali „vynucování kontraktů“, „zvyšování občanských svobod“ a „omezení korupce“, mluvili o prosazování vlády zákona, což znamená stíhat porušení zákona. Podobně když mluvili o „vylepšení institucí“, znamenalo to regulační a justiční systém, který vynutí kontrakty a postihne podvádějící.
A když Zak a Knack prosazovali omezení nerovností, tak to také znamená stíhat podvody. Zvláště, jako poukázali nedávno, stíhat podfuky je nejlepší způsobem k omezení nerovností:
Robert Schiller (jeden z vrcholných ekonomů trhu s domy ve Spojených státek v roce 2009 řekl:
Není to o tom, že bychom chtěli srovnat příjmy. Neříkám, že by se bohatství mělo rozptýlit, což dohání Obamu do potíží. Myslím si ale, že je naděje, že nastane čas, aby se národně uvážily politiky, které se zaměří na zabránění jakýchkoliv dalších nárůstů nerovnosti.
***
Zastavíme-li vykupování podvodníků a finančních gamblerů, zaměří se velké banky více na tradiční půjčování a méně na spekulativní hry, které pouze obohacují bohaté a ochuzují chudé a které jsou garancí budoucích ekonomických krizí (ubližujících chudým více než bohatým).
***
Navíc jak konzervativci, tak liberálové souhlasí, že finanční podvody je třeba stíhat. Jak jsem již uvedl dříve, podvod neproporciálně přináší prospěch velkým hráčům, vytváří tvrdší dopady cyklů rozmachů s následnými propady a i jinak poškozuje ekonomiku – což všechno zvyšuje nerovnost a pokřivuje trh.
Samozřejmě, že tohle neříkají jen ekonomové.
Jedna z vedoucích ekonomických škol v Americe – Wharton School of Business – vydala esej od psychologa ohledně případů řešení ekonomických krizí. Wharton poukazuje, že obnova důvěry není možná, dokud nebudou zločinci hnáni k odpovědnosti.
Podle Davida M. Sachse, výcvikového a dohledového analytika v Psychoanalytickém středisku ve Philadelphii, je dnešní krize nikoliv o přesvědčení, nýbrž o důvěře. „Nekalé finanční praktiky se vymkly osobní morální kontrole, která zakazuje jedinci kriminální jednání, jako tomu bylo v případě Bernarda Madoffa, ale i u složitých finančních manipulací jako v případě AIG.“ Veřejnost očekávající ochranu před takovými nekalostmi utrpěla traumatickou ztrátu podobnou 11. září. „Normální očekávání toho, co je bezpečné a spolehlivé, byla náhle otřesena,“ uvádí Sachs. „Jak je typické pro posttraumatické stavy, plánování budoucnosti už pak nelze zakládat na starých předpokladech o tom, co je bezpečné a co nebezpečné. Objeví se radikální změna toho, co je uspokojivé.“
Lidi dnes více uspokojí, když uspoří peníze, než když je utratí, poukazuje Sachs. Mají potíže uvěřit slibům vlády, protože cítí, že vláda se na ně vykašlala.
Svou argumentaci ilustroval pomocí fiktivní pacientky jménem Bětka Veřejná, knihovnice se dvěma náctiletými dětmi a manželem Johnem, který nedávno přišel o práci. „Cítila se zrazená, protože ona a její manžel konzervativně investovali a byli ošáleni nepoctivými, hrabivými businessmany a nyní už vládě nevěří, protože selhala, když ji měla ochránit před korporátní nepoctivostí. Nejen to, ona má ale i jen malou důvěru v to, že se věci dost brzy obrátí k lepšímu a umožní jí a jejímu manželovi splnit jejich předchozí cíle.!
„Ačkoliv to v žádném případě není vytříbený ekonom, tak ví své …, že určití lidé fantasticky zbohatli zneužitím peněz jiných lidí – včetně jejích,“ říká Sachs. „Zkrátka John a Bětka udělali všechno správně a byli potrestáni, zatímco ti nepoctiví lidé potrestáni nebudou.“
Pomoc individuálnímu zotavení z traumatických zážitků poskytuje užitečnou analogii i pro pochopení toho, jak pomoci ekonomice při zotavení z jejích vlastních traumatických zážitků, poukazuje Sachs. Veřejnost bude potřebovat „přivést pachatele ekonomické pohromy k odpovědnosti a provést jakékoliv akce, které je schopna, aby se jim zabránilo v dalším poškozování ekonomiky.“ Veřejnost navíc bude muset spatřit důkaz toho, že vláda a vůdci businessu se mohou chovat odpovědně, ještě před tím, než jim začnou věřit, argumentuje.
Všimněte si, že Sachs naléhá, aby „pachatelé ekonomické pohromy byli vzati k odpovědnosti.“ Jinými slovy, „těšit se“ a slibovat, že věci půjdou už jinak, nestačí.
Jak píše insider z Wall Street a esejista z New York Times Andrew Ross Sorkin:
„Posbírají jen maličké pachatele přestupků mezi jednotlivými účastníky trhu,“ řekl David Einhorn, manažer spekulativního fondu, jenž byl před finanční krizí mezi Kasandrami. Podle pana Einhorna vláda pořád ještě není „ochotna jít po těžkých pochybeních firem nad určitými rozměry. Jelikož ale nedošlo k žádnému velkému stíhání, existuje jen málo dokladů toho, že by se ti, co páchali zlo, přestali nadále zle chovat.“ ***
Podfuk je u velkých korporací zmenšován podle řádu velikosti držitele akcií při ztrátě 8 miliard dolarů, které na pana držitele připadnou. Kdyby vláda strávila polovinu času v pokusech vyčenichat podvody u velkých společností, které vynakládá na sledování soustav podvodných řetězců, tak bychom mohli finanční krizi zastavit nebo bychom přinejmenším mohli mít šanci bojovat za odvrácení té další.
Samozřejmě, že i Evropané se zkouší vyhýbat stíhání podvodů.
Na druhou stranu Island stíhal šéfy podvodných bank (ještě tady a tady) a svého bývalého předsedu vlády a jejich ekonomika se moc krásně zotavuje … protože se obnovuje důvěra ve finanční systém.
A opravdu, souhlasí s tím i evangelických vůdce Pat Robertson:
Pat Robertson o bankovní krizi diskutoval a jiskrně mluvil o tom, jak Island pozavíral mnoho z těch bankéřů, kteří zdevastovali jejich národní ekonomiku přijetím podvodných půjček. Robertson tento severský národ za jejich akce pochválil a řekl, že Američané by se s finanční krizí měli vypořádat stejně.
***
„Lidi tam zavírají. Byl obžalován i ministerský předseda. Jdou po bankách. Lidé řekli – banky nás odíraly. Nelíbí se nám, co dělaly, a to ony naši zemi zruinovaly. Island se najednou sbírá a vypadá to jako příběh velkého úspěchu!“
***
„Mohli bychom začít tím, že bychom všechny ty bankéře pozavírali. Ani jeden bankéř nebyl stíhán a tolika lidem se přitom lhalo o tzv. nedokumentovaných půjčkách a lhářských půjčkách a nikdo z nich nebyl hnán k odpovědnosti.
***
Island touto cestou vyrazil a jeho HDP roste, a to tak náhle, ač byli v hrozném srabu, strašlivém srabu, a podívejte se, co se u nich děje!
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
]]>