Peter Praet, šéfekonom Evropské centrální banky, během uplynulého týdne obhajoval politiku ECB na výročním shromáždění Fordovy nadace v Levyho institutu v New Yorku. Ve svých tvrzeních oprašoval směřování EU tou samou rétorikou o boji proti inflaci a utahování fiskálních pravidel, kvůli které EU vyletěla z cesty a uvízla v příkopu, abychom tím začali. Účinek jeho prohlášení o záměrech EU pouze dále odhalil rostoucí odtrženost ideologie ECB od reality, co se týče jejich neschopnosti úspěšně eurokrizi řešit. Evropa riskuje, že se z ní stane verze Zákazu východu od Jean Paul Satre (česky) z reálného života, v němž jsou její členské země navždy uvězněny v disfunkční měnové unii. Vstup do Eura se stal Faustovským obchodem. Není v tom v současnosti žádná odchodová klauzule, jakmile vstoupíte, leda odchod ze samotné Evropské unie.
Krátce odpověď na otázku, zda je evropská periferie pouze v očistci či ve věčném zatracení spočívá v tom, zda je Evropa ochotna podstoupit revizi pravidel řídících vztahy mezi svými členskými zeměmi. Evropská centrální banka chápe, že měnová unie bude složitá, ale jejich předpoklady týkající se vytvoření ekonomického rozvoje a stability se ukázaly být brzdou konvergence a růstu po celé Evropě.
Mezi těmi chybnými předpoklady je to, že trhy jsou nejlepšími arbitry rizik a hodnoty investic. Tohle je vtěleno do článku 123 Dohody o fungování Evropské unie. Tohle pravidlo bylo přinejlepším predikcí postavenou na minulých monetárních výstřelcích (když vzpomeneme na Zimbabwe nebo Weimarskou republiku) u určitých národů, to znamenalo, že vládám nelze věřit s monetární a fiskální nezávislostí. Ovšem ne každá země je Zimbabwe s diktátorem vládnoucím po desítky let, ani Weimarskou německou republikou stiženou inflací vygenerovanou z placení reparací. Naopak národy v minulosti počínaje nejbohatšími v Evropě, přes asijské tygry až po US využívaly domácí tvorby dluhů k financování infrastruktur, které umožnily tvorbu bohatství daleko většího než náklady vynaložené na tuto infrastrukturu.
Ideologie a stádní myšlení dlící mezi centrálními bankéři však říká „stát, si sice můžete dál rozvíjet infrastruktury, ale musí být podroben disciplíně trhů ve stylu ‚Táta to ví nejlíp‘. To je vysoce problematické. Zaprvé to naznačuje, že v trzích existuje něco vnitřního, co způsobí, že tyto vždy provedou lepší rozhodnutí než manageři veřejného sektoru. V podstatě nám však říkají, že musíme platit poplatek (de facto daň) soukromým bankám ve formě vyšší ceny, kterou si účtují za úvěr navíc za to, co by to mohlo státy, za ‚nadřazenou‘ schopnost soukromého sektoru činit rozhodnutí o investicích.
Zadruhé to ignoruje důkazy z posledních desetiletí odhalující, že soukromé úvěry se už staly pozoruhodně neefektivními. Od soukromých financí se očekává, že jsou službou umožňující větší růst skutečné ekonomiky výroby a služeb. Tento argument ale dával větší smysl v éře Bretton Woodu po WW II až do 70. let, kdy byl ekonomický růst silný a finanční instituce tvořily v US 15% korporátního zisku. Ovšem od liberalizace financí od 70. let se ekonomický růst na Západě neustále zmenšoval, zatímco v ekonomikách s liberalizací ‚nejzdivočelejším finančnictvím‘, jako US, finance nyní obnáší 40% korporátních zisků. Souhrnně lze říci, že deregulované kapitálové trhy v posledních desetiletích si urvaly ještě větší podíl naší ekonomiky, přičemž vytváří menší ekonomický růst. Finance už neumožňují ekonomický růst poskytováním potřebných služeb, ale místo toho na ekonomiku uvalují masivní daň, z níž dobývají rentu.
Nakonec to ignoruje rozdílné metriky, podle nichž trhy a státy měří investiční úspěch. Soukromé trhy preferují rychlou smrt se zisky, co přichází rychle a zběsile. Naopak státy se z podstaty zajímají o rozvoj potřeb infrastrukturních investic, kde prospěch je přinášen celé ekonomice. Tudíž obecný prospěch, takže je pro specifické zájmy těžší si prospěch či zisk urvat pro sebe. Navíc časový horizont státních investic nemusí být pro soukromé investory přijatelný.
Krátce předpoklady Evropské centrální banky a monetární pravidla Evropské unie uvěznily Španělsko, Itálii, Řecko, Portugalsko, Irsko, Baltiky a země bývalého Sovětského bloku do něčeho na způsob Sarterova „Zákazu východu“. Pouze změna těchto pravidel, která umožní historicky úspěšné strategie rozvoje místo toho udělá ze současné krize pouhý bolestný očistec, místo aby šlo o věčné ekonomické zatracení jako cenu za to, že byly součástí Evropské unie.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
]]>