USA v Asii ztrácí svou geopolitickou páku

Americké ambice vytvořit „nosný čep“ Asie nefunguje tak, jak by chtěly. Nejenže naráží na silnou konkurenci a odpor potenciálně ‚nepřátelských‘ států, ale i ti jejich vlastní tzv. ‚spojenci‘ začali být spíše zdrojem problémů než pomoci. Presidentu Obamovi se při jeho poslední návštěvě Asie nepovedlo zajistit americké vitální cíle, které by jinak měly kritickou důležitost pro posílení jeho vazeb s někdejšími ‚spojenci‘ na Jihu a Východě Asie, zvláště v předvečer amerického stažení z Afghánistánu a geopolitického pozdvižení v Evropě (Ukrajinská krize) a na Středním východě. Načasování této cesty s příchodem těchto kriticky důležitých geopolitických okolností mělo tudíž také kritickou důležitost.

A tato cesta, pokud by snad byla ‚úspěšná‘, by USA pomohla s upevněním geostrategického obklíčení kolem Číny a Ruska. Ten americký „nosný čep Asie“, o němž se předpokládalo, že se rozběhne souběžně s americkým stažením z Afghánistánu, klopýtl na celé řadě vážných zpětných rázů, při nichž se presidentu Obamovi nepodařilo zabezpečit určité životně důležité dohody se svými ‚klíčovými‘ spojenci v Jihovýchodní Asii.

Kromě vydání prohlášení o solidaritě tahle návštěva pro USA nepřinesla žádný smysluplný pokrok. President Obama doufal, že své návštěvy využije k podepsání obchodní dohody s Japonskem, což by kromě toho byl kritických krok směrem k posílení Trans-pacifického partnerství, ale tato dohoda ve skutečnosti neměla vůbec žádnou šanci kvůli tuhému odporu uvnitř Japonska a neschopnosti místní vlády přesvědčit svou veřejnost o ‚užitečnosti‘ takovéto dohody.

Tahle skutečnost zní dost jako příznak faktu, že lidé si postupně začínají uvědomovat způsob, jakým USA těží z mezistátních sporů k postupu se svou vlastní hegemonickou agendou. Tato skutečnost se jasně ukázala, když musel president Obama vytáhnout svůj pokus o pozitivní reakci Japonska k finalizaci obchodní dohody přes japonskou konfrontaci s Čínou kvůli shluku ostrůvků ve Východočínském moři. Tohle není poprvé, kdy USA úmyslně zkusily zostřit mezistátní napětí v regionu. Např. během posledního Hagelova výletu do Japonska a Číny vytáhl přímou, leč poněkud nepřirozenou, paralelu mezi případem legální anexe Krymu Ruskem a čínskými teritoriálními spory s jejich sousedy ve Východočínském a Jihočínském moři. Jeho pokusy směřovaly k vydláždění cesty pro presidentovu návštěvu v Japonsku pomocí vyprovokování umělého prostředí nepřátelství mezi Čínou a Japonskem.

Nicméně nakonec byl čistý výsledek této cesty presidenta Obamy i těch předchozích cest ten, že aliance stála jasně na slabších základech, než tomu bylo před tím, a velice zranitelná geopolitickými rozmíškami. Když oznamoval neúspěch při finalizaci a podepsání této dohody japonský státní ministr, co má pro ministerského předsedu Shinzo Abeho na starost obchodní rozhovory Akira Amari v Tokiu řekl, že mezi USA a Japonskem je pořád „několik problémů“ nevyřešených. „Dosáhli jsme sice významného pokroku, avšak naše postoje jsou pořád dost vzdálené,“ řekl Amari reportérům.

Bylo by chybou těchto „několik problémů“ interpretovat jako pouze ekonomických. Tyto neshody mají hodně co dělat s japonským obrozením ambicí v Pacifiku a s pokusy o snížení závislosti na USA. Je nutno vzít v úvahu, že Abeho vláda v Japonsku zvýšila poprvé v tomto desetiletí japonský vojenský rozpočet a v americkém stylu zřizuje radu národní bezpečnosti s reorientací své vojenské strategie na řetěz jižních ostrovů proti Čínské pevnině a začínají oživovat japonskou vojenskou moc, což pro USA znamená reálný problém; protože to nejenže sníží japonskou závislost na USA, ale také způsobí vážné omezení americké vojenské přítomnosti v regionu. To je důvod, proč USA předvídají japonskou zdráhavost hostit i v budoucnu tak obrovské množství amerických sil, a tak se pokouší zabezpečit novou dohodu se slabšími státy, jako jsou Filipíny, aby tam zajistily svou vojenskou přítomnost.

Prvořadým účelem této dohody je udržet Japonsko v závislosti na USA jak ekonomicky, tak ve vojenské agendě. Jak napsal bývalý americký národně bezpečnostní poradce Tom Donilon do Washington Post, Transpacifická dohoda je ve skutečnosti vymyšlená, aby zabetonovala americké vedení v Asii a postavila USA „do centra projektu“, který bude „na příštích sto let vládnout nad globální ekonomikou.“ Ale Abeho vláda v rozporu s těmito americkými ambicemi zkouší tuto příležitost vytěžit k remilitarizaci a k posílení své vlastní ofenzivy v Jihovýchodní Asii.

Americký neúspěch při dosahování jejich cílů v Asii se stane ještě zjevnější, když se podíváme na rychlou expanzi čínské námořní síly, se kterou regionální spojenecké státy nehnou, která ale na ně netlačí. Jinými slovy rostoucí síla Číny, jak ekonomicky, tak vojensky je sama o sobě faktorem, který USA tlačí k hranici jejich možností. Ač je americká námořní převaha obecně řečeno pořád ještě v Pacifiku nedotčená, je tu agresivní vojenská expanze Číny během posledních dvou desetiletí – její obranný rozpočet za samotný tento rok vyrostl o 12 procent – a ta zpochybňuje dlouhodobou rovnováhu moci v Pacifiku. Jen za samotný loňský rok zprovoznila Čína 17 nových válečných lodí, více než kterýkoliv jiný stát na celém světě. Rovněž má za cíl mít do roku 2020 čtyři letadlové lodi a už se dopracovala k pozoruhodné flotile jaderných ponorek. Čína během několika následujících desetiletí rozšíří svou schopnost projekce námořní moci hluboko do Jižního Pacifiku a do Indického oceánu.

Považují státy Východní Asie Čínu pořád za ‚nepřátelský‘ stát, ač vztahy mezi nimi nadále zůstávají dost daleké tomu, aby je šlo nazvat „přátelskými“? Pokud tomu tak není, tak proč američtí ‚demokratičtí‘ spojenci naráží na čím dál více a více překážek při podepsání místních vojenských a ekonomických dohod? Příčinou za tím musí být rostoucí obchodní vazby mezi některými z místních států a Čínou. Např. roční obchod mezi Indií a Čínou dosáhl v roce 2011 rekordních $74 miliard, čímž se Čína stala největším obchodním partnerem Indie. Podobně i bilaterální obchodování se mezi Čínou a ASEAN do roku 2015 zdvojnásobí a vyroste z $231 miliard na $500 miliard, čímž se Čína pro ASEAN stane největším obchodním partnerem. A co se týče obchodních vztahů mezi Čínou a Japonskem, ty si na mezibankovní burze zahraničních měn v Tokiu a v Šanghaji přímo obchodují ve svých měnách Jenu a Juanu, aby tak posílily bilaterální obchod a investice mezi touto druhou a třetí nejsilnější světovou ekonomikou. Obě země už při svých transakcích obchází dolar a mají v úmyslu závislost na americkém dolaru snižovat i se snižováním vlivu amerických monetárních autorit na asijskou ekonomiku. Jinými slovy Japonsko, ač spojenec USA, přímo pomáhá Číně s jejím cílem podvracet vliv USA v regionu.