Neokoloniální režim v Libyi stojí před válkou o export ropy

Saadi Kaddáfímu, kterého vydal Niger, se tři roky po NATO a pentagonské bombardování nemůže dostat spravedlivého procesu. Poznámka: článek je od africké levicové mediální organizace. 19. března 2011 válečné letouny Spojených států a jejich spojenců z NATO zahájily proti severoafrickému státu Libye masivní bombardovací kampaň. Imperiální válečná mašinérie se pod záminkou ochrany civilistů vrhla proti této šestimilionové zemi. O tři roky později jsou podmínky pro pracující a utlačovaný lid Libye zpátky tam, kde byly za monarchie krále Idrise I., kterého instaloval italský koloniální režim, a vládl této ropou bohaté zemi v letech 1911-1951.

Tento feudální systém svrhl plukovník Muammar Kaddáfí spolu s Radou revolučního velení 1. září 1969 a Libyi prohlásil za ryze nezávislé území solidární s utlačovanými a bojujícími lidmi celého světa.

Během období tzv. Džamahúrie, Kaddáfíova politického systému po roce 1977, se libyjskou rozvojovou strategií dosáhlo nejvyšší životní úrovně ze všech afrických zemí. Libye také podporovala národně-osvobozenecká hnutí a pokrokové vlády celého světa, což z ní učinilo cíl celé řady amerických administrativ počínaje Richardem Nixonem a Jimmy Carterem a Ronaldem Reaganem, který 15. dubna 1986 bombardoval Tripolis a Benghází, až po současnou Obamovu vládu, která ospravedlnila válku v roce 2011 a vytvořila podmínky pro brutální zavraždění Kaddáfího.

Během Kaddáfího éry produkoval Libye 1,6 milionů barelů ropy denně, zatímco dnes se tok ropy omezil téměř na slzení. Naštvané frakce rebelů a pracovníci olejářství zavřeli přístavy na východě země.

Od poloviny roku 2013 to dosáhlo už krizových rozměrů s hrozbou milicí ve východních regionech, v nichž původně v únoru ta kontrarevoluce proti Džamahúrii začala. Tito na východě sídlící rebelové vyhlásili, že budou ropný export bez povolení USA podporovaného režimu v hlavním městě Tripolisu v západním regionu země.

Ministerský předseda Ali Zeidan a jeho slabá základna uvnitř tzv. Generálního národního kongresu (GNC), tj. parlamentu, nemá nad nejsilnějšími milicemi východu žádnou kontrolu. Ale ani uvnitř hlavního města samotného, kde do toho GNC parlamentu dost často vpadnou naštvaní rebelové a zaberou si ho se stížnostmi jak na to, že jsou o výplatní den bez výplaty, tak i na další podmínky panující v existujících politických poměrech.

Ohrožování tankeru pod severokorejskou vlajkou

Příkladem ilustrujícím tuto ropnou krizi byla potyčka vzniklá u terminálu Es Sider v přístau Ras Lanuf kvůli nakládce tankeru pod severokorejskou vlajkou. Zeidanova vláda v Tripolisu rebely z východních přístavů varovala, že zničí jakékoliv plavidlo odplouvající z Libye s nákladem ropy neschváleným z Tripolisu.

Zpravodajská agentura Reuters oznámila, že „libyjský parlament nařídil, aby do týdne byly vyslány speciální síly k ‚osvobození‘ všech rebely držených přístavů na vznětlivém východě, sdělili jeho činitelé v pondělí, čímž vzrostly sázky, kvůli možnosti blokády, která by odřízla životně důležité výnosy z ropy. Ti rebelové, kteří se zmocnili tří přístavů a částečné kontroly nad čtvrtým v členské zemi OPEC, řekli, že už vyslali síly, které si poradí s jakýmkoliv útokem vlády.“ (10. března)

Jeden z vůdců na východě sídlících milicí řekl: „Vyslali jsme pozemní síly, aby západně od Sirty bránily Kyrenaiku … a rovněž jsme vyslali čluny, aby hlídkovaly v regionálních vodách,“ řekl Reuters Essam al-Jahani, člen vedení skupin rebelů. Potenciál ke vzniku plnocenného vojenského konfliktu mezi silami loajálními ke GNC v Tripolisu a v dalších západních městech a mezi milicemi na východě narůstá.

Později 10. března jiná publikace ohlásila, že „Mluvčí Generálního národního kongresu (GNC) Omar Hmaiden listu Libya Herald potvrdil, že odchytili tanker jménem Morning Glory, a ten je teď eskortován do přístavu Misurta. Zdroj od nakládky řekl, že tento tanker vyplul s členy federalistických skupin operujícími pod Ibrahimem Jadhranem na palubě. Morning Glory úspěšně vyplula několik mil od pobřeží, než došlo k výměně palby s libyjskými plavidly.“ (Libya Herald)

Toto plavidlo pod severokorejskou vlajkou provázelo hodně spekulací. V tomto okamžiku není ještě jasné, zda tento tanker opravdu vlastní Korejská lidově-demokratická republika (DPRK) či jiná země.

Nicméně Západní tisk mohl zdůrazňováním, že ten ropný tanker měl severokorejskou vlajku, zkoušet ospravedlnit agresivní postoj zaujatý režimem sídlícím v Tripolisu. Washington se drží nepřátelského postoje k DPRK od chvíle, kdy provedl nedávno na jejích hranicích společné vojenské cvičení s okupovaným Korejským Jihem.

Saadi Kaddáfího poslali z Nigeru zpátky do Libye

Francií a USA podporovaný režim v Nigeru vydal dalšího ze synů zesnulého plukovníka Kaddáfího. Saadi Kaddáfí, profesionální hráč fotbalu, po kolapsu vlády svého otce vyhledal útočiště v Nigeru.

Niger je významný producent uranu, kde tyto podniky vlastní ve Francii sídlící firma Areva. USA v současnosti v Nigeru udržují základnu pro drony stejně jako stovky vojáků Speciálních sil.

Režim libyjských rebelů v Tripolisu říká, že Kaddáfího postaví před soud za údajné zločiny spáchané v Benghází během raných dnů kontra-revoluce z roku 2011. Saadi Kaddáfí na rozdíl od svého bratra Seifa, kterého zadržela skupina milicí v Zintanu, není hledaný Mezinárodním trestním tribunálem pro válečné zločiny (ICC).

I když na Seif al-Islama má zatykač i ICC, tak tento v Holandsku sídlící orgán, který se zaměřuje téměř výhradně na africké vůdce, couvnul před nějakým konfliktem s režimem GNC v Tripolisu kvůli probíhajícímu zadržován a možnému soudu s nejstarším Kaddáfího synem a jeho politickým nástupcem. Ač je Seif rebely držen už přes dva roky, ještě pořád nebyl postaven před soud.

V Libyi justiční instituce téměř neexistují. Často se tu odehrávají násilnosti a cílené vraždy bez právního podkladu. Za takovýchto podmínek se nemůže žádnému z vrcholných vůdců předchozí vlády dostat spravedlivého a nestranného soudu.

Současná sociální a bezpečnostní situace v Libyi je demonstrativním propadákem washingtonského, londýnského a bruselského projektu změny režimu v Libyi. Ti vysláním 26 000 leteckým misí na Libyi během března až října 2011 a nasazením operativců Ústřední zpravodajské služby (CIA) spolu s jednotkami Speciálních sil ze spojeneckých režimů Egypta a Kataru, vyvolali události, které vedly jen ke zničení jakékoliv připomínky normálního a stabilního stavu v této zemi.

Bude to vyžadovat organizovanou vůli Libyjského lidu, která tuto zemi stabilizuje pomocí revolučního hnutí určeného ke svržení USA podporované kliky v Tripolisu a v dalších regionech země. Několik měst a aglomerací na Jihu Libye v posledních měsících už zabraly loajalistické síly, které jsou pořád ještě oddané formě politického a ekonomického uspořádání z Kaddáfího éry.

Vycházíme-li z vývoje v Libyi za poslední více než tři roky, je zcela jasné, že ty imperialistické státy, které zrežírovaly svržení té předchozí vlády Džamahúrie nemají vůbec žádný program na rekonstrukci a sjednocení tohoto kdysi prosperujícího a respektovaného státu. Pro ty další státy od Ukrajiny a Sýrie až k Venezuele a Kubě, které stojí před podobnou hrozbou, je tedy jasnou nezbytností proti-imperialistický postoj spolu se stranou progresivních a levicových organizací sídlících v Západních industrializovaných státech.

Abayomi Azikiwe