Italský střet s Německem kvůli euru se blíží … V Itálii se ta pod pokličkou bublající revolta proti německému zbídačování a jejich vlastním ultra-evropským elitám opět chystá vykypět jako připomínka toho, že ten hluboký střet zájmů mezi evropským severem a jihem zůstává stejně hořký jako vždy… Silvio Berlusconi už volal po střetu s čili po ‚Braccio di Ferro‘ se severními mocnostmi už dříve, než Itálie přijde o svůj chemický, automobilový a ocelářský průmysl. – UK Telegraph


Dominantní sociální téma: V Evropě je spousta potíží, ale ten velký experiment se stále drží!

Analýza volného trhu: Řecko bylo sraženo do postavení země Třetího světa, spolupachatelství německých vůdců na neustálé inflaci ECB se chystá k soudnímu projednání, britští vůdci se zavazují k referendu o tom, zda by se Británie měla z EU úplně stáhnout, Španělsko je podlomené, Portugalsko sražené … a italští vůdci se chystají na potyčku s německými bankéři kvůli „uskrovňování“.

To, že euro ještě neutrpělo nějakou formou krachu, je svědectvím moci jeho globalistických sponzorů. Avšak zbankrotovalo už půlku Evropy a dokonce i ty nejzdravější národy severní poloviny nejsou moc šťastné z toho, co se s Evropou stalo a co se s ní pořád děje.

V Německu je velká nespokojenost z výhledu na pokračující německou ekonomickou odpovědnost za zbytek Evropy a Francii. Mezi tím další z „motorů“ Evropy dostal dva roky, aby uvalil fiskální disciplínu od MMF, nebo že je čeká celá škála závažných důsledků.

Určitě za to může euro. Nadekretované peníze jsou notoricky nestabilní, ale přidejte k tomu tucty různých finančních politiky těch, kdo jsou členy eurozóny, a skončíte ve virtuálním chaosu.

Německo chce silné euro a to samé možná chtějí i některé další severoevropské země. Ale silné euro znamená, že se Jižní Evropa nemůže inflací vykroutit z vládní rozmařilosti – což je sám o sobě nejlepší důvod proč žít s věčným znehodnocováním měny. A voličům žijícím v zemích, které ještě nebyly uvrženy do zhoubného chaosu jako Itálie, nakonec už začíná docházet rozsah toho průšvihu, ve kterém jsou.

A tudíž italští politici – přinejmenším někteří z nich – z toho zkouší Itálii vymotat ještě, než dojde k nejhoršímu. Tady je z toho článku v Telegraphu více:

[quote align="center" color="#999999"]

Minulý týden cosi postihlo italskou psýché poté, co Evropská centrální banka nenabídla nic, aby bojovala s propadem objemu úvěrů ochromujícím malé podniky a ještě více si umyla ruce nad rozbíhající se deflační krizí Eurolandu a nad katastrofálním mrháním vlastní mládeží. Den poté ex-premiér Silvio Berlusconi volal po střetu čili po „Braccio di Ferro“ se severními mocnostmi ještě, než úplně přijdou o svůj chemický, automobilový a ocelářský průmysl.

Pan Berlusconi řekl Il Foglio, že italská vláda – kterou jeho Liberální strana drží v úřadě – je spolupachatelem sloužícím silám ničícím Itálii. Ta naopak musí konfrontovat sever „a zvláště Angelu Merkel z Německa“ s chmurnou volbou: buď vyhlasí zastavení fiskální a monetární kontrakce a zvolí naopak plnocennou reflaci; nebo musí očekávat, že jejich oběti si urvou zpět svůj vlastní úděl.

Ta bitva se musí vést poklidně leč nesmiřitelně. Itálie si nemůže dovolit další atrofii své produktivní základny, nebo aby se nechala ustrkovat „hegemonickými metodami“ těch, co mají navrch. „Tohle myslím tím střetem. Musíme nalézt svá vlastní národní nebo regionální řešení a prolomit euro-mechanismy.“

Business lobby Confindustria se už nezdráhá zaujímat bojové pozice. „Projevili jsme svou vůli k obětem, musíme ale říci ne zbídačování, které naše společnosti sráží na kolena a dovoluje ostatním, aby si urvali naše vzácná aktiva za cenu frcu,“ řekl Giorgio Squinzi president této skupiny.

… Recepty od EU byly i z jejich vlastního hlediska sebezničující a přinášely s sebou škodlivou „retardaci“ s mírou nezaměstnanosti mládeže skoro 41%. Řekl, že to fiskální přestřelení, zacílené na udržení dluhů pod kontrolou naopak za Maria Montiho způsobilo vystřelení poměru dluhu k HDP ze 117% na 127% až ke 132% letos.

… Itálie stojí před strašlivou volbou… Bylo by zapotřebí spojeného Latinského bloku, aby si vynutil politickou změnu, a to není možné potud, pokud ještě francouzský president Francois Hollande v domnění, že Francie může ustát ten tuhý deflační režim, tíhne k franko-německé ose. Pokud se Itálie rozhodne ke vzdoru, musí být připravena jít do toho sama a vyřvat to na plnou pusu. Musí být opravdu ochotna opustit Evropskou měnovou unii (EMU).

Studie vycházející z teorie her od Bank of America zjistila, že Itálie by mohla mít z opuštění eura největší prospěch ze všech států EMU. Má primární přebytek, takže by nenarazila na okamžitou krizi běžného financování. Má tučné zlaté rezervy, což by jí poskytlo záruky za dluhopisy, jichž by šlo použít v krizi k získání 400 miliard euro. Průměrné bohatství italských domácností je 275 200 euro v porovnání se 195 200 eury v Německu. Nejsou tedy na odpis a italští průmysloví baroni to ví. Tato země má jen jeden obrovský strukturální problém, a tím je špatná měna… [/quote]

Tato poslední informace je dost poučná, je-li přesná. To, co je v sázce, je schopnost Itálie přežít jako soudržný útvar. V moderní éře se centralizace vytvářela s konečným cílem tvorby národa. Je to chiméra a falešné, ale v tom teď Italové uvázli.

Během 19. století byli Italové a do jisté míry i Řekové a Španělé „centralizováni“ jazykem a politickým procesem. Jelikož je takováto centralizace pro jižní kulturu z velké části neetická, byla nastolena určitá dohoda. Centrální vlády v Jižní Evropě udržovaly klid tím, že na své občany neuvalovaly nadměrně agresivní zdanění a regulace. Místo toho se zaměřily na vytváření „státu jako chůvy“, aby si je koupily.

Teď je tady ale rozběh druhé fáze toho, co se jeví jako globalistická strategie. Ty sametové rukavičky se odkládají, aby se otevřela cesta té příslovečné železné ruce. Pod brutálním patronátem MMF jihoevropské vlády zvedají daně, rozšiřují regulace a škrtí vládní služby.

Jihoevropské kultury pociťují botu, kterou jim šlapou na jejich kolektivní krk v podmínkách, v nichž není moc nejistoty. Evropskou unii a euro zaníceně obhajují neochvějní Eurokraté. Stejně, jako to bylo v předválečném Německu, nebylo možno se vážně odchýlit od kurzu, který stanovil stát, v tomto případě Brusel.

Ale Řecko, Španělsko a Itálie jsou – jak jsme vždy poukazovali – nesnadná koalice roztříštěných kmenů. Francie je mírně soudržnější, ale to neznamená, že zůstane dále v klidu. Ta dohoda, co tu byla uzavřena, byla mezi neagresivní centrální vládou a kmenovými kulturami, které převážně přijaly demokratický socialismus.

Tohle všechno se změnilo. Teď se bojuje ve válce mezi těmi, kdo chtějí na Jižní Evropu uvalit tužší autoritářství a samotnými těmi chaotickými kmeny, které si vyžadovaly, sice neuznanou, ale funkční kvazi-autonomii.

Dosud se ta válka hrála s předpokladem, že je třeba, aby se ti Jižanští PIGS adaptovali na požadavky eura. Ale tento článek nám ukazuje, že ta podzemní válka mezi Severem a Jihem vstupuje do nového stadia. Stává se snad už metaforicky řečeno válkou s otevřenou „střelbou“.

Závěr: To určitě znamená ještě větší tlak na euro.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj:   thedailybell.com