Záplava titulků v Británii hlásí, že po mrtvici zemřela Železná Lady a bývalý ministerská předsedkyně Margaret Thatcher. Odpočívej v pokoji. Tato první ženská ministerská předsedkyně rozvinutého světa transformovala sklerotickou britskou ekonomiku, kromě toho však i vytrhala zuby odborům a podnikla „ústup pouze k hranicím role státu“ politikou zbavení se velkých znárodněných průmyslů a rozprodejem radničních bytů jejich obyvatelům.


Vůči zahraničí byla nezlomným vůdcem, který vybojoval vítězství nad Argentinou ve Falklandské válce, a která i rozhodla, že Michail Gorbačov je tím sovětským vůdcem, se kterým by mohla „dělat business“ a která inspirovala „Thatherismus“ jako uznávanou politickou filosofii, jíž se na domácí frontě ještě nic nevyrovnalo.

Od BBC:

[quote align="center" color="#999999"]

Po záchvatu mozkové mrtvice zemřela bývalá ministerská předsedkyně baronka Thatherová, řekl její mluvčí. Lord Bell řekl: „Je tomu tak, že Mark a Carol Thatcher s velkým zármutkem oznámili, že jejich matka baronka Thatcherová dnes ráno po mrtvici pokojně zemřela.“

Baronka Thatcherová byla konzervativní ministerskou předsedkyní mezi lety 1979 až 1990. Byla první ženou zastávající tento post. Očekává se, že její rodina pronese později další prohlášení. Baronka Thatherová rozená Margaret Roberts se stala konzervativní poslankyní za Finchley v severním Londýně v roce 1959 a z Dolní sněmovny odešla v roce 1992. Když byla ministryní školství, úspěšně se v roce 1975 utkala s bývalým ministerským předsedou Edwardem Heathem o vůdcovství své strany. V letech 1979, 1983 a 1987 vyhrála všeobecné volby. Kdo byl na této scéně nejproduktivnější? FT, který o tom dal do oběhu 10 minut po zprávě o její smrti 2 369 slov.[/quote]

 

Thatcher: ‚Železná dáma‘, která změnila Británii

Ona nás všechny změnila. Změnili jsme se z lidí, kteří sami na sebe pohlíželi jako na ty, co jsou na věčné cestě poklesu z prudkého srázu, na národ, který byl opět hrdý na, že jsou Britové. I na světové scéně způsobila, že s Británií se začalo opět počítat. Byl to její zarážející výkon, co přineslo do naší diplomacie po mdlých letech zahraniční politiky silný a kontroverzní styl.

Tohle jsou slova Charlese Powella, jednoho z nejbližších pomocníků „železné lady“ během časů, kdy byla u moci. Margaret Thatcher, která zemřela ve věku XX, nejenže zrevolucionalizovala sociální řád naší země, ale do velké míry během rozpadání Sovětského impéria přetvářela i světovou politiku.

Odvrácenou stranou její odvahy, tvrdosti a radikalismu byla arogance, tvrdohlavost a bezohlednost, která se projevovala tím více, čím déle se držela v úřadu. Centralizovala moc v míře, jakou před tím moderní Británie neviděla. Jedním z důsledků způsobu, jakým ve vládě dominovala, byl její neúspěch v hojení ran, které v její vlastní straně otevřely její plány na daň z hlavy a její negativní přístup k evropské roli UK. Byla tu ovšem ona síla její přítomnosti, kterou v době po ní definovali jako její absenci.

Narozena v roce 1925 v Grantham v Lincolnshire byla Margaret Hilda Roberts mladší dcerou Alfreda Robertse, co měl potravinový krámek na rohu, a jeho manželky Beatrice. Byl to muž, co se sám vypracoval, radní za Liberály a otec, jehož odkaz integrity, tvrdé práce a spoléhání na sebe silně ovlivnil celou její kariéru. Sebedůvěra jeho mladší dcery se projevila velice brzy. Když jí její učitel říkal, jaké má štěstí, že zvítězila v soutěži předčítání básní, tak mu 10-letá Margaret odpověděla: „Neměla jsem štěstí, zasloužila jsem si to.“

Ač podle standardů provinciálního města zdaleka nebyli za Deprese chudí, neměla Robertsova rodina ani teplou tekoucí vodu ani záchod v bytě. Ovšem ona a její sestra Muriel byly dobře oblečené – její matka byla švadlena – a v éře, kdy se braly velké ohledy na třídní příslušnost, se ambiciózní Margaret dostalo řečnické průpravy, když nastoupila do dívčí školy v Kesteven a Grantham. Vystudovala chemii na Somerville College v Oxfordu, což byl pro děvče jejího původu tehdy ohromný úspěch, a zapojila se do universitní Konzervativní asociace, a v roce 1946 se stala její presidentkou.

Po Oxfordu pracovala jako chemik výzkumník, ale hodně času trávila v Datfordu v Kentu, kde se stala kandidátkou strany. To bylo pro Torye beznadějné místo, ale při jejím přijetí na schůzi jí nabídl dovoz domů bohatý businessman, rozvedený a asi o 10 let starší, co se jmenoval Denis Thatcher. Jak později řekl: „Dvakrát za Dartford kandidovala a dvakrát prohrála, a podruhé mi brečela na rameni, tak jsem si ji vzal.“ Denis jí poskytoval celou její kariéru velkorysou podporu jak emocionálně, tak finančně.

Tento pár měl v roce 1953 dvojčata Carol a Marka. Denisovo bohatství znamenalo, že si mohli dovolit chůvu na plný úvazek, takže mateřství jí nezabránilo, aby nevystudovala práva, udělala advokátní zkoušky a stala se v roce 1959 poslankyní parlamentu za londýnské Finchley.

Od počátku vyčnívala. Těch pár žen mezi poslanci ve Westminsteru bylo postarších a neprovdaných, zatímco Thatcher, kromě toho, jak zvládala detaily a své schopnosti plynulého řečnění, byla mladou matkou a kráskou, skoro jak ty vymalované na krabicích s čokoládou. Stala se parlamentní tajemnicí ministra penzí a po porážce Konzervativců v roce 1964 ji nový vůdce strany Edward Heath povýšil do svého stínového kabinetu, i když ho před ní varovali, že „když ji vezmeme, tak už se jí nikdy nebudeme schopni zbavit.“ Když Heath vyhrál volby v roce 1970, dostala místo ve vládě jako ministryně školství. V očích svých současníků však byla jen ženskou ozdobou vlády.

Mohla by jí zůstat, nebýt jejího ministerského výkonu a její schopnosti vytěžit ze svého štěstí. Jako ministryně školství schválila daleko rozsáhlejší školní reorganizace, než kdokoliv před ní nebo po ní, a vysloužila si i neblahou proslulost za zrušení mléka zadarmo pro žáky nad osm let. „Maggi Thatcher, milk snatcher,“ (něco jako Maggie Thatcherová, mlíčko nám od huby utrhla), se stalo prvním z mnoha hanlivých sloganů, které na ní během její politické kariéry vymysleli.

Vytvořila alianci se sirem Keith Josephem, mučeným intelektuálem pravice, kterého vyděsilo, když Heath udělal obrat čelem vzad zpět ke korporativnímu státu a k uvalení kontroly nad cenami a příjmy. Do té doby, než Heathova vláda v únoru 1974 padla, se kruh kolem Josepha stával čím dál vlivnější. Heath prohrál v druhých volbách v říjnu, ale i tak odmítal odstoupit.

Když tohle udělal, tak ho mohl porazit kterýkoliv z jeho prominentních mužských kolegů. Thatcher by ale nejspíš takový pokus neudělala. Ale jak tak pokračovalo manévrování, tak se ti muži odepsali. Když Joseph se po projevu s hrozným ohlasem o plemenitbě pracující třídy odmítl postavit do čela, tak řekla, že to udělá, „protože někdo s našimi názory to přeci udělat musí.“

Řadový poslanec Airey Neave z proti-Heathovského tábora, kterého později zavraždila IRA, do toho vložil svůj organizační talent a seznam už nasbíraných přívrženců, co jsou jí k dispozici. Převálcovala Heathe v prvním hlasování a zajistila si vedení proti spoustě soupeřů, pro druhé kolo. Jako opoziční vůdce ona se svým týmem vypracovala prohlášení o principech nazvané Ten pravý přístup k ekonomice. Podstata byla v monetární a fiskální prozíravosti, odluce od odborů, v řízení národních záležitostí a v redukci role státu. To se stalo zakladatelským dokumentem Thatcherismu.

Brzy si všude vysloužila pozornost, ne jen doma, ale i na světové scéně – moc jí pomohl raný proslov útočící na Sovětský svaz, který vedl k tomu, že jí Rudá armáda přiřkla přídomek „železná lady“.

Úspěch opozice často závisí na tom, že úřadující vláda se sama odrovná. Labouristé tomu vyhověli. „Zimní znechucení“ ze sezóny 1978-79 se vyznačovalo stávkami ve veřejném sektoru, který nechal odpadky kupit se v ulicích na hromadách a mrtvé nepohřbené. Naděje labouristického voličstva byly zničeny na desetiletí.

Když v roce 1979 přišla Thatcherová k moci, byla britská společnost v binci. Inflace a nezaměstnanost rostly a vypadalo to, že odbory se příliš často dostávaly mimo kontrolu. V rozporu s obecnou moudrostí se pustila k osekávání veřejných výdajů. Na jednom nesmírně oslavovaném meetingu dokonce požadovala další škrty 1 miliardy liber i přes varování od přítomných, že země by se mohla také rozpadnout.

Když odporovala apelům na ne tak tvrdou linii, řekla v roce 1980 konferenci Toryů: „Těm, kdo čekají na oblíbenou mediální frázi ‚obrat čelem vzad‘, mohu říci jen to: Otočte se čelem vzad, když chcete. Dámy se ale neotáčí.“

Ta ekonomická medicína ale byla těžko stravitelná. Nezaměstnanost vzrostal na více než 3 miliony, výroba klesla a oblíbenost nové ministerské předsedkyně v průzkumech se propadla. Ovšem v roce 1983 byla už inflace pod 4 procenty z 22 procentního vrcholu a obliba Konzervativců opět vyrostla. Lord Carrington, který se stal jejím ministrem zahraničí, o řadu let později řekl: „Její nejlepší hodinka byla opravdu v ekonomice a v tom, jak změnila vnímání lidí v tom, co bychom měli dělat.“ A to bylo, jak řekl, ještě větší než jí předvedené vůdcovství ve Falklandské válce.

Když v roce 1982 provedla Argentina invazi na Falklandské ostrovy, Thatcherová sotva zaváhala s vyslání 25 000 úkolového vojenského uskupení, aby si tuto maličkou kolonii vzala zpět. Jak vítězství, tak její neochvějná linie ztvrdily její image rozhodnosti doma i v zahraničí. Stejně to udělaly i její ukázkově úspěšné bitvy o omezení britských příspěvků do rozpočtu Evropského společenství, když trvala na tom, že: „Chci své peníze zpět.“ I přesto, že ji tehdejší francouzský president François Mitterrand popsal, že má „rty Marilyn Monroe a oči Caliguly,“ tak její evropský i globální fan-klub se zmnohonásoboval. Její volební vítězství v roce 1983 proti Labour party vedené stárnoucím Michaelem Footem vypadá v retrospektivě téměř až příliš snadné.

Pokud byl britský vojenský triumf v Jižním Atlantiku tou nejdramatičtější událostí jejího prvního období, bylo jí ve druhém volebním období vybojování úžasného vítězství na mírovém bojišti s Národním odborovým svazem horníků (NUM). Bylo to odporný konflikt, který rozerval celé komunity a s divokými bitkami mezi horníky a policií. Ovšem NUM před tím považovaný všemi vládami za neporazitelný byl nakonec nucen ustoupit.

Na ekonomické frontě Thatcherová nadále bojovala za „stažení se za hranice role státu.“ Privatizace začala národní dopravní společností National Freight a rozšiřovala se na ocelářský, plynový a telekomunikační průmysl i na vodu. Státní podpora pro soukromý průmysl se utlumovala. Byty místních úřadů se levně rozprodávaly nájemníkům, čímž dramaticky vzrostlo vlastnictví bytů za ceny udržující dostupnost bytů i pro chudé.

Tento postup směrem k čím dál liberálnější domácí ekonomice, který vrátil Británii zase respekt i na světovém trhu, začal vypadat nezastavitelně. A vypadalo to tak i s ní. Na konferenci Toryů v roce 1984 v Brigtonu zemřelo pět lidí a další byli vážně zraněni, když bomba IRA těsně před 3 h ranní rozervala Grand Hotel. Ten primární cíl ale přežil. Hned ráno tento útok odsoudila jako pokus o zmrzačení demokracie a reportérům řekla: „Tohle je den, který jsem nechtěla zažít…“

Byl to i její odpor ke komunismu, který pomohl přivodit to, co později považovala za svůj největší úspěch: kolaps Sovětského impéria. Její desetiletí na Downing Street bylo v souběhu s osmi lety Ronalda Reagana v Bílém domě a ti dva se stali politickými spřízněnými dušemi. Podporovala Reagana, když srazil Rusy na kolena svou ochotou uzbrojit je. Současně podporovala reformní program pana Gorbačova, když uznala, že tohle by mohlo zničit kolektivismus zevnitř. Při strhující návštěvě v roce 1987 si získala srdce spousty sovětské veřejnosti. Vybavená novým omračujícím šatníkem, jak řekl jeden její asistent, „se zjevila jako nějaká moderní carevna.“ Sotva o dva roky později padla Berlínská zeď.

Avšak doma jí její přístup k Evropě vyvolával politické zpětné rázy. Jedním z největších byl dramatický odchod Michaela Heseltina z jejího kabinetu, který odkráčel po rozmíšce, zda by měli Američané nebo Evropané zachránit vrtulníkovou společnost Westland. Na povrchu zůstávala v klidu. Dokonce, i když jen dočasně, se vzpamatovala z rezignace Nigela Lawsona jakožto ministra financí.

Ovšem po každém novém rozkolu zůstávala čím dál izolovanější. A každý z nich byl v podstatě reprízou hádky o britské místo v Evropě. Jako ministerská předsedkyně schválila Zákon o evropské jednotě, čímž se vytvořil skutečný jednotný trh. Nenáviděla však jakékoliv pomyšlení na Evropský superstát. V upřímném projevu v Brugách v roce 1988 trvala na tom, že: „Nepracovali jsme po celé ty roky, abychom Británii osvobodili z paralýzy socialismem, jen abychom koukali na to, jak se zadními dveřmi vkrádá dovnitř centrální kontrola byrokracie z Bruselu.“

Její důrazný tón vyděsil pro-Evropany v jejím kabinetu. Ta Thatcherka byla nestoudná a tak to pod povrchem kvasilo. To samé vyvolaly její plány na zavedení regresivní daně u místních úřadů z hlavy, proti které byla mezi Toryi rozsáhlá opozice. Do doby, než dosáhla svého desátého výročí jako ministerská předsedkyně, na to ostatní už koukali, i když ne ona, že už byla v úřadu dost dlouho. V roce 1989 pro-evropský řadový poslanec sir Anthony Meyer proti ní vystoupil a posbíral dost hlasů, aby ukázal, že uvnitř této parlamentní strany je s ní skutečná nespokojenost.

Skutečný puč přišel o rok později od Goeffrey Howa, jejího bývalého ministra financí a zahraničí, který omráčil Dolní sněmovnu, když ve své rezignační řeči o přístupu Thatcherové prohlásil, že je „jako by poslala zahajovacího pálkaře za roh, aby zjistila, kdy se vyhodí první míč, a pak by jim před hrou jejich kapitán ještě zlámal pálky.“

O několik dnů později proti ní vystoupil pan Heseltine, její dlouhodobý oponent. Špatně zorganizovaná kampaň a arogance, kterou projevila, když tu noc, kdy se o ní hlasovalo, odletěla do Paříže, přivodila to, co mnozí považovali za nemyslitelné: nepovedlo se jí rozhodně zvítězit v prvním hlasování.

Ukázalo se, že je také smrtelná. Nespokojenost s daní z hlavy, její anti-evropský postoj a její panovačný styl přiměl její kabinet, aby jí jeden po druhém říkali, že by měla odejít.

To trauma z jejího sesazení mezi Toryi rozrušovalo celé roky jejich jednotu. Jedinou malou útěchou pro ní bylo to, že to byl John Major, nikoliv pan Heseltine, kdo ji nahradil.

Její závěrečná řeč jako ministerská předsedkyně v Dolní sněmovně byla bravurním výkonem, když obhajovala svoji historii, i v tom okamžiku, kdy tvrdila: „Užívám si to!“

Ač zůstali u moci, dokud je nesesadil v roce 1997 Tony Blair s Novou Labouristickou stranou, zůstali Toryové hluboce zděšeni ze způsobu jejího odchodu. Trvalo to 20 let, než úplně získali svou sebedůvěru a hybnost. Tchatcherová se dožila, že viděla v roce 2010 svou stranu při návratu k moci pod Davidem Cameronem, byla ale už příliš slabá, aby se zúčastnila oslavy svých 85. narozenin, kterou pro ni na Čísle 10 uspořádali. (Tj. sídlo vlády.)

Nikdy se plně nezotavila ze svého náhlého a nuceného odchodu z vrcholné politiky. V roce 1992 odešla do Sněmovny lordů jako baroneta Thatcher z Kesteven. Mezi tím se jí dostávalo extatických přijetí na sériích mezinárodních přednášek od zahraničních posluchačů ohromených tím, že ji Britové zavrhli. Nebylo to ale už to samé.

Její zdraví se začalo zhoršovat. V roce 2004 sir Denis, který se stal dědičným baronetem k poctě rezignace své manželky, zemřel a ona zůstala sama. Bojovala, ale její nejlepší okamžiky přicházely, kdy se scházela se starými přáteli a povídali si o minulých triumfech a snili o tom, jak napochodují na Downing Street a opět učiní Británii velikou.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj:  zerohedge.com