Sýrie je křižovatkou Blízkého východu a strategicky důležitou zemí ve východním Středomoří, která se skládá z pestré náboženské a národnostní mozaiky. 74% obyvatel vyznává sunnitský islám, z ší‘itských skupin jsou významní alávité (12%) a drúzové (3%), 10% reprezentují křesťané (maronité, pravoslavní, protestanti, katolíci). Většinu populace tvoří Arabové, nejvýznamnější národnostní menšinou je 9% Kurdů. Sýrie je sekulární stát a náboženským menšinám je v porovnání s dalšími zeměmi v oblasti zaručena velká míra svobody vyznání.
1. Kontext arabského jara a povaha konfliktu
Arabské jaro bylo zpočátku interpretováno jako demokratizační proces na Blízkém východě a v severní Africe, jehož cílem je odstranit dlouholeté diktatury. Některé země uvrhlo do chaosu, v jiných probíhá plíživá islamizace,přičemž očekávání v sociální a ekonomické oblasti nebyla naplněna.Protesty v Sýrii začaly 15. března 2011 ve městě Dará a pod vlivem revolučních událostí v okolních zemích se aktivizovalo Muslimské bratrstvo, které razantně vystoupilo proti prezidentu Háfizovi Asadovi, potažmo sekulárnímu zřízení, již v osmdesátých letech. V únoru 1982 rozpoutali islamisté povstání a při tvrdých bojích o město Hamá zahynulo přibližně 10 000 lidí. Současnou válku tak lze vnímat jako pokračování neúspěšné revolty z osmdesátých let.
Za důležité považuji ujasnit si základní terminologii. Sýrie není v občanské, ale v náboženské válce, kterou podnítily cizí státy pro své vlastní zájmy. Souvislost se spontánním povstáním v Tunisku a Egyptě je jen zdánlivá. Nepřátelé Sýrie – kteří si paradoxně říkají „přátelé Sýrie“ – financují a vyzbrojují protivládní skupiny, které jsou jen z menšiny tvořeny domácí opozicí a většinu představují džihádisté z různých arabských a muslimských zemí. Podstatou konfliktu je boj sunnitských fundamentalistů proti sekulárnímu režimuv čele s minoritními alávity, nikoliv boj za demokracii a svobodu slova. Mohou džihádisté podporovaní absolutistickými arabskými monarchiemi už z podstaty bojovat za demokracii?
Západní mainstreamová média vedou proti syrské vládě informační válku. Selektují informace a často je přebírají pouze z jednoho (neověřeného, povstaleckého) zdroje. Zpravodajství televize al-Džazíra (vlastněné katarským emírem) a al-Arabíja (vlastněné Saúdy) je pouze hlásnou troubou názorů svých majitelů. A stejné je to se západními masmédii. Ukázkovým příkladem jejich „objektivity“ je informování o masakru v Húlá z konce května 2012. Z krveprolití, při němž byla zavražděna stovka civilistů, zejména žen a dětí, byl bez jakýchkoliv důkazů obviněn „režim“. Masakr vedl k odvolání většiny velvyslanců západních zemí z Damašku. Německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung však později odhalil, že ve skutečnosti se těchto vražd dopustili příslušníci tzv. Svobodné syrské armády. Většinu obětí tvořili alávité podporující současného prezidenta. Tato dezinformace (lež) už nebyla médii vyvrácena ani uvedena na pravou míru a přešla se mlčením. Takto se manipuluje veřejným míněním.
2. Opozice
Různé proudy opozice vytvořily Syrskou národní koalici, která je pouhou stafáží ozbrojenců před mezinárodním společenstvím. Podle amerických tajných služeb je syrská opozice fragmentovaná v různých regionech do množství skupin, které se nejsou schopny ani ochotny spojit. To se potvrdilo na červencové opoziční konferenci v Káhiře, která skončila rvačkou. Prozatímním premiérem byl 20. března 2013 zvolen padesátiletý Američansyrského původu Ghasán Híttú, který prohlásil, že jeho prioritou je svržení prezidenta Asada a vyloučil jakýkoliv dialog s ním. Hlas mu odevzdalo ze 70 zástupců opozice 35 a zbylí účastníci konference pro nepřekonatelné rozpory z jednání odešli ještě před hlasováním. Syrská vláda mnohokrát vyzvala a stále vyzývá opozici k zahájení politického dialogu. Ta to však odmítá a klade nesplnitelné podmínky. Celá situace je ještě zkomplikována její rozštěpeností a existencí zahraničních ozbrojených skupin, které nemají nic společného se syrským lidem a slouží cizím zájmům.
V současné době působí na syrském území více než dvě stovky ozbrojených skupin, mj. militanti al-Káidy a dalších salafistických skupin podporovaní Katarem a Saúdskou Arábií. Teroristé jsou obvykle vydáváni jen za okrajovou a nevýznamnou součást povstání. Ve skutečnosti skupina Džabhát Nusrá, irácká odnož al-Káidy, hraje klíčovou roli v bojových operacích a desítky různých opozičních skupin jí slíbilo svou oddanost. Tato organizace nese podle Washingtonu odpovědnost za stovky teroristických útoků včetně těch proti syrským křesťanům. Jeden z teroristů prohlásil, že „až skončí s Asadem, budou bojovat s USA“ a někteří další pózovali před kamerou spalujíce americkou vlajku a provolávajíce protiamerická hesla. Zahraniční islamisté se podle Human Rights Watch dopouští mnohých válečných zločinů.
7. května 2012 se konaly parlamentní volby, kterým předcházelo schválení nové ústavy v referendu. Jednalo se o vůbec první pluralitní volby po zrušení klauzule o vůdčí roli strany Baas, zavedené otcem současného prezidenta Háfizem Asadem. Podle nové ústavy nemohou být strany zakládány na náboženské, kmenové, regionální nebo profesní bázi a nesmí být ani navázány na zahraniční strany nebo organizace. Takové opatření má zabránit frakcionářství, sektářství a uchovat jednotu země. Hlava státu bude moci napříště setrvat v úřadu pouze dvě sedmiletá funkční období. Se 169 mandáty z 250 zvítězil blok Národní pokroková fronta v čele se stranou Baas a zbylých 81 křesel obsadili nezávislí kandidáti. Hlasování se navzdory výzvám opozice k bojkotu zúčastnilo 51,3 % voličů a dvanáct politických stran, včetně devíti nově založených.
3. Situace syrských křesťanů a Kurdů
Syrští křesťané, kteří se snažili držet stranou konfliktu, se do něj nakonec v rámci pudu sebezáchovy museli po boku vládních vojsk zapojit. Obávají se, že je potká osud jejich iráckých souvěrců, kteří se po pádu Saddáma Husajna stali terčem sektářského násilí. Jediné, co si tyto menšiny přejí, je stabilita v zemi, kterou v současnosti dokáže garantovat pouze prezident Asad. „V Iráku jsme přišli o milion křesťanů ne proto, že padl režim, ale protože nastalo vakuum a zemi nikdo neřídil. V Sýrii je to stejné. I tam se křesťané bojí toho, co přijde potom“, prohlásil patriarcha libanonských maronitských křesťanů. V důsledku těžkých bojů v Homsu a Aleppu už z těchto provincií mnoho křesťanů uprchlo.
Mezi syrskou vládou a Kurdskou demokratickou stranou (PYD) existuje dohoda o neútočení. Syrská armáda se v červenci 2012 stáhla z Kurdy obývaných oblastí na severovýchodě země a nyní tento region kontroluje a spravuje z větší části PYD. Kurdové proti vládě v roce 2004 neúspěšně povstali. To je ale dnes zapomenuto a zdá se, že výměnou za neúčast v právě probíhající revoltě dostali na „svých“ územích rozsáhlé pravomoci. Navíc se v Aleppu střetly jednotky Syrské svobodné armády (podporované Tureckem) s kurdskými ozbrojenci a stovky bojovníků loajálních PYD se zapojily do tvrdých bojů proti džihádistům ze skupiny Džabhát Nusrá na hranici s Tureckem. Ankara vměšováním do syrského konfliktu otevřela Pandořinu skříňku citlivé kurdské otázky, která může ohrozit vnitřní stabilitu Turecka.
4. Role jednotlivých států
Počet zahraničních žoldáků v Sýrii nesporně přesáhl počet stoupenců domácí opozice. Přesto Londýn, Paříž a Washington uznaly opozici jako legitimního reprezentanta syrského (!) lidu a přes třetí země ji financují a zásobují zbraněmi. Samotná Hillary Clintonová prohlásila, že al-Káida a další organizace na americkém teroristickém seznamu podporují syrskou opozici. Tím vlastně sdělila, že USA, které se od 11. září 2001 neustále zaštiťují bojem proti terorismu, jsou v Sýrii s teroristy na jedné straně barikády.
Prioritou USA a Velké Británie je odstranění režimu, který je spojencem Ruska, Číny a Íránu a změna geopolitického rozložení sil v regionu. Cílem USA a Izraele je rozbít ší’itskou antisionistickou „osu odporu“ Hizballáh – Damašek – Teherán a zbavit se před plánovaným útokem na Írán nepřítele v zádech. Washington také usiluje o vytlačení Moskvy z východního Středomoří a likvidaci ruské vojenské základny v přístavu Tartus. Role Francie není příliš jasná – zřejmě vměšováním do vnitřních záležitostí svých bývalých kolonií v Africe a Asii oprašuje zašlou slávu někdejšího impéria.
Turecko se pod vedením premiéra Erdogana přestalo orientovat na vstup do EU a nyní sleduje imperiální novoosmanskou politiku s cílem zaujmout roli hegemona na Blízkém východě a patrona tzv. arabského jara. Ovládnou-li Sýrii sunnitští povstalci, stane se satelitem sunnitského Turecka a vymaní se z vlivu ší’itského Íránu. Paříž, Londýn a Ankara se dohodly na podpoře povstalců formou zasílání zbraní. Francouzské armádní jednotky cvičí v Turecku tzv. rebely a pomáhají formovat tzv. Svobodnou syrskou armádu z dezertérů a zahraničních žoldáků. Ankara jim poskytuje logistickou podporu a zásobuje je zbraněmi od arabských monarchií.
Americká rozvědka potvrdila, že zbraně syrským povstalcům dodává Katar a Saúdská Arábie. Rijád svým angažmá v syrském konfliktu usiluje o oslabení největšího rivala v regionu – Íránu a sleduje politiku šíření wahhábismu v sekulárních či ší‘ity ovládaných zemích. Princip sekularismu a náboženské tolerance se neslučuje s pojetím role konzervativního islámu v absolutistických monarchiích. Odtud také plyne nepřátelství Ligy arabských států (LAS), v níž mají rozhodující vliv země Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC) v čele se Saúdskou Arábií a Katarem, vůči prezidentu Asadovi.
Teherán má s Damaškem spojeneckou smlouvu a Sýrie představuje pro Írán významného spojence v regionu už od dob islámské revoluce v roce 1979. Sýrie např. stála na straně Íránu během irácko-íránské války v letech 1980 – 1988. Je proto logické, že si v Teheránu nepřejí pád svého spojence.
Zatímco za vlády Saddáma Husajna nebyly syrsko-irácké vztahy dobré – paradoxně v obou státech přitom vládly odnože jedné strany Baas – po změně režimu v Iráku došlo k jejich zlepšení. Současný (ší’itský) premiér Núrí Málikí strávil mnoho let jako disident v damašském exilu. Irák je od roku 2003 destabilizovaný a soustavně ohrožovaný teroristickými pumovými útoky, které provádějí stejní islamisté bojující v Sýrii za svržení prezidenta Asada. Irácké ozbrojené síly proto nedávno – v koordinaci se syrskou armádou – zasáhly proti tzv. rebelům.
Rusko i Čína odmítají vojenské intervence v režii NATO a preferují mírové urovnání konfliktů prostřednictvím dialogu. Postoj Moskvy a Pekingu se odvíjí od poučení z libyjského scénáře. Tehdy Rusko ani Čína v Radě bezpečnosti OSN nevetovaly bezletovou zónu nad Libyí, což vyústilo v letecký útok NATO a násilnou změnu režimu. Tomu se nyní v Sýrii snaží předejít. I Rusko má geopolitické zájmy na Blízkém východě a Sýrie je jeho opěrným bodem již z dob studené války. Moskva by byla sama proti sobě, kdyby dala ruce pryč od svého spojence a dobrovolně vyklidila pole.
5. Možné scénáře budoucího vývoje
a) Vítězství jedné z bojujících stran
V případě vítězství syrské armády a udržení prezidenta Asada u moci budou lokální teroristické útoky pokračovat nadále, stejně jako se tomu děje dodnes v Iráku. Znamenalo by to však porážku USA a první vítězství Ruska od konce studené války. Moskva by si udržela svůj vliv ve východním Středomoří i vojenskou základnu Tartus. Zároveň by přežil jeden z posledních sekulárních režimů na Blízkém východě a tím možná definitivně skončil neslavný proces tzv. arabského jara. Vývoj událostí se bude odvíjet podle pevnosti postoje Moskvy.
V případě vítězství opozice a udržení jednoty Sýrie pod sunnitskou vládou bude zlikvidována „osa odporu“ Hizballáh – Damašek – Teherán a Rusko přijde o zbytky geopolitického vlivu ve východním Středomoří. Nový islamistický režim se obrátí proti šíitskému Íránu, proti Rusku a zároveň proti Izraeli a stane se spojencem Turecka a arabských monarchií v okolí Perského zálivu, na jejichž finanční pomoci bude závislý a s nimiž bude ideologicky spřízněný.
b) Somálský scénář
Obavu ze somalizace Sýrie vyjádřil zvláštní emisar OSN Lachdar Brahímí. Po svržení prezidenta by země mohla upadnout do dlouhodobého chaosu se závažnými změnami ve složení populace. Mocenské vakuum by pravděpodobně zaplnily různé milice a začala by nekonečná válka všech proti všem, do níž by byl vtažen i sousední Libanon popř. Irák. Válka v Sýrii destabilizuje sousední Libanon, kde je Damašek patronem silného protiizraelského hnutí Hizballáh, již nyní. Ve městě Tripolis se už několikrát odehrály přestřelky mezi ší‘itskými alávity (podporujícími Asada) a sunnitskými muslimy (podporujícími povstalce). Náboženské a etnické minority se stanou terčem útoků sunnitských fundamentalistů (stejně jako nyní) a buď budou donuceny k masové emigraci, nebo dojde k rozpadu Sýrie do dvou či více států podle konfesního klíče (ší‘itský stát na pobřeží Středozemního moře od tureckých k libanonským hranicím, kurdský stát na severovýchodě, většinové sunnitské území bez přístupu k moři). V potaz je třeba brát i otázku životaschopnosti takových států, jejich mezinárodní afiliaci a nábožensky smíšená území.
c) Jemenský scénář
Bašár Asad by byl sesazen prostřednictvím palácového (vojenského) převratu, nahrazen někým méně „kontroverzním“ a struktury režimu částečně zachovány. Došlo by tak k postupné tranzici – změně režimu za účasti představitelů strany Baas i opozice. Turecký ministr zahraničních věcí Davutoglu prohlásil, že Asada by mohl nahradit viceprezident Farúk Šará. Otázkou je, zda by jeho působení v čele uvažované přechodné vlády bylo přijatelné i pro většinu opozice.
d) Zahraniční intervence
Z logiky věci vyplývá, že největší zájem na vtažení Turecka – potažmo NATO – do celého konfliktu, mají „rebelové“. Proč dosud NATO neintervenovalo? Kromě odporu Ruska a Číny v RB OSN existuje jiné vysvětlení. Ve vleklém konfliktu přichází al-Káida o tisíce bojovníků a zároveň se v důsledku sankcí a únavy Syřanů z dlouhotrvající války oslabuje režim prezidenta Asada. V zájmu USA tedy je, aby konflikt v Sýrii trval co nejdéle. S nátlakem na bezletovou zónu, jejíž zavedení by znemožnilo syrskému letectvu bombardovat pozice tzv. rebelů, se příliš nespěchá. NATO prozatím ani nesází na notně vyčpělou záminku k útoku z humanitárních důvodů „hrozby použití chemických zbraní režimem proti vlastnímu lidu“, ačkoliv tyto zprávy již médii proběhly. V bojích zahynuly tisíce islámských extremistů a teroristů a ve Washingtonu si uvědomují, že málokdo jich dovede zneškodnit tolik jako disciplinovaná a dobře vyzbrojená syrská armáda.
Závěr
V současnosti se obě strany konfliktu nachází v patové situaci. Řešení zůstane v nedohlednu, budou-li do Sýrie nadále proudit zbraně, žoldáci a teroristé. Další dodávky zbraní tento konflikt neukončí, naopak ho prodlouží. Za jedinou možnost ukončení války považuji zahájení dialogu mezi vládou a opozicí. Zahraniční vojenské intervence nikdy nic nevyřešily a na příkladech z minulosti lze dokázat, že pouze prohloubily utrpení civilistů a uvrhly celé země do chaosu. Vítám rozhodnutí české vlády, která odmítla britsko-francouzský návrh na zrušení embarga na dodávky zbraní do Sýrie. Není v národním zájmu České republiky bojovat po boku bývalých koloniálních mocností za jejich zájmy, přestože to jsou naši spojenci.
