Evropská unie, vyznamenaná Nobelovou cenou za mír, je ve skutečnosti už téměř patnáct let ve válce: Balkán, Afghánistán, Libye… a dnes Sahel. Intervenční politice chybí dlouhodobá vize a debata v rámci sedmadvacítky o jejích cílech. Ticho vznášející se v předvečer italských a německých voleb [v únoru a v září] nad tak významným tématem, jako je válka, je zarážející. Konflikty se odehrávají jinde, a proto o nich nemluvíme. Přitom nám válka už dlouho proniká až do morku kosti.

I když Evropská unie, jíž chybí společná politická vláda, válku nevede, je dnes součástí jejího každodenního života. Když k nekonečnému boji proti terorismu připočteme konflikty, které na konci dvacátého století vypukly na Balkáně, dojdeme k závěru, že se Evropané do ozbrojených vojenských zásahů pravidelně zapojují už zhruba čtrnáct let. Zpočátku toto téma vyvolávalo bouřlivé diskuze: jsou války opravdu nutné? A pokud ne, proč tedy bojujeme? Jsou to války humanitární, nebo destruktivní? A jaká je bilance mezinárodního boje proti terorismu: potlačil ho, nebo mu napomohl?

Jakákoliv politika tu chybí a žádná z evropských zemí se neptá, co že je to za Unii, která se plně soustředí jen na svou měnu a nemá k danému tématu co říct. Evropa vstoupila do nové éry neokoloniální války po slepu a prodírá se mlhou.

Válka – často krvavá a málokdy plodná – není nikdy nazývána pravým jménem. Je zakamuflovaná: válka umožní stabilizaci zemí v úpadku a jejich demokratizaci, a hlavně bude krátká a ne moc nákladná. Tu, která začala 12. ledna v Mali, vede Hollandova Francie se slabou podporou afrických vojáků a retroaktivním souhlasem evropských spojenců.


Evropě chybí vize

V rozporu s Lisabonskou smlouvou (art. 32, 347) jí nepředcházela žádná dohoda. Do víru války jsme téměř vždy vhozeni. Dokonce tu máme i člověka – s honosným označením „vysoký představitel EU pro zahraniční věci“ – na to, aby Francii poděkoval a zároveň rychle upřesnil, že si bude muset „vzhledem k chybějící evropské vojenské síle“ pomoci sama. Je to sice věrné zachycení situace, nicméně od někoho s tak významnou funkcí bychom očekávali poněkud odlišný diskurs.

Mnohé informace, které o válce čteme, jsou zavádějící. Nevybízejí nás k přemýšlení nad událostí, ale k jejímu pasivnímu zhodnocení a k tomu, abychom na intervence nahlíželi jako na izolované případy, které spolu vzájemně nesouvisejí. Spolu s válkou se také vynořují zástupy expertů-improvizátorů a různých technických odborníků. Intervencionismus se stal evropským habitem okopírovaným podle amerického modelu. Nikde ale neslyšíme o této transformaci v její delší verzi, která dává konflikty do vzájemných souvislostí a umožňuje osvětlit celkovou situaci.

K tomu nám schází dlouhodobá globální vize, která by definovala, kým jsme v Africe, v Aghánistánu, v Perském zálivu. Která by naši myšlenku porovnala s myšlenkou ostatních zemí. Která by si všímala proaktivní čínské politiky v Africe, tak odlišné od té naší: zatímco se Čína zaměřuje na investice, nás zajímá aspekt vojenský.

Dlouhodobá globální vize by umožnila sestavit věcnou bilanci válečných konfliktů bez jasně vymezených cílů, zeměpisných hranic a harmonogramu. Konfliktů, které vedly k vzestupu džihádismu namísto toho, aby jej potlačily, a které se po Afghánistánu rozšířily i na oblast Sahary a Sahelu. Konfliktů, které se nepoučily ze včerejších chyb, jež systematicky mlčky přecházíme. Vznešené přívlastky nedokážou zakrýt katastrofální výsledky: vojenské zásahy nenastolují pořádek, ale chaos, a státy po nich nejsou silnější, ale ještě slabší, než byly. Po skončení intervence jsou země ponechány na pospas svému osudu, což v jejich populaci zasévá hluboký pocit deziluze. A pak se přejde na novou frontu, jaky kdyby válečné dějiny byly safari, kde se turisté honí za exotickými úlovky.


Války bez kritických rozborů

Mali je, co se týče nutných humanitárních válek, učebnicovým příkladem. Přívlastek humanitární ztratil v uplynulém desetiletí svou nevinnost. V roce 1994 bylo nutné zamezit genocidě ve Rwandě, a jestliže jsme nezasáhli, pak proto, že OSN stáhla své jednotky přesně ve chvíli, kdy vyhlazování začalo. Bylo nutné zabránit exodu Kosovanů (do Evropy) pronásledovaných srbskou armádou. Ale vést opakovaně války nutné není, protože teroristy evidentně nezastaví. A nejsou ani demokratické. Jak si jinak vysvětlit spojenectví se Saúdskou Arábií a výši finanční pomoci poskytnuté Rijádu převyšující částku na pomoc Izraeli? Nejenže Saúdské království není demokratické, ale je také jedním z hlavních finančníků terorismu.

Zhoršení situace v Mali se dalo zabránit, kdyby si toho o něm Evropané více nastudovali. Země, léta považovaná za maják demokracie, se pohroužila do chudoby. Znovu se objevily problémy spojené s uměle vytvořenými koloniálními hranicemi. Boj Tuaregů za nezávislost, který má prastaré kořeny, vyvrcholil 6. dubna 2012 vyhlášením nezávislosti státu Azawad na severu země. Tuaregové byli po celá desetiletí opomíjeni, sklízeli opovržení. Ve snaze bojovat proti původně laickému separatismu jsme tolerovali vznik islamistických milicí, a dopustili se tak stejné chyby jako v Afghánistánu. Výsledkem je, že Tuaregové našli oporu u [libyjského vůdce] Kaddáfího a následně u islamistů. Právě oni převzali a znetvořili boj Tuaregů a na začátku roku 2012 ovládli sever Mali.

Největší chybou ale je, že se války v posledních desetiletích neposuzují z globálního hlediska. Na určitém místě planety probíhá vojenská operace, jejíž dopady se projeví jinde: neúspěch v Afghánistánu má za následek situaci v Libyi, poloviční neúspěch v Libyi se projevil v Mali. Problémem je, že do každého konfliktu vstupujeme bez kritického rozboru konfliktů předešlých. V Libyi nám sebeuspokojení vydrželo dlouho, až do okamžiku násilné smrti amerického velvyslance Christophera Stevense 11. září 2012 v Benghází. Tak daleko musely události zajít, abychom zjistili, že velký počet Kaddáfího milicí – Tuaregů nebo islamistů – přešel do Azawadu. A že válka neskončila, nýbrž povstala z popela v Mali.

Počet afrických demokracií klesl během sedmi let z 24 na 19. Pro Evropu a pro Západ to znamená selhání. Čína se zatím dívá, mne si ruce a upevňuje na kontinentu své pozice. Její intervencionismus spočívá v tuto chvíli ve výstavbě silnic, a nikoliv ve válečném tažení. Kolonialismus to sice je, ale jiného řádu. Silnou stránkou Číny jsou resilience a trpělivost. Možná jsou Evropa a Spojené státy tak bojechtivé proto, že chtějí Pekingu jeho nadvládu nad Afrikou a Asií uzmout. Je to sice jen hypotéza, ale kdyby Evropa začala diskutovat, načala by i toto téma, a to by nebylo marné.

Články k tématu:

Zdroj: presseurop.eu

]]>