Al-Káida v islámském Maghrebu: Kdo stojí za teroristy?

Kdo je za teroristickou skupinou, která zaútočila na komplex plynového těžebního pole BP-Statoil-Sonatrach u libyjské hranice v jihovýchodním Alžírsku? (viz mapa níže) Tuto operaci koordinoval Mokhtar Belmokhtar, vůdce k Al-Káidě přidružené islamistické brigády al-Mulathameen (Maskovaní) čili „Ti, kdo podepsali krví“. Belmokhtarova organizace byla zapojena do obchodu s drogami a pašování zrovna tak jako i operací únosů cizinců v Severní Africe. Ač je jeho umístění známo, francouzské zpravodajství Belmokhtarovi přezdívá „nepolapitelný“.

Belmokhtar převzal za Al-Káidu odpovědnost při únosu 41 Západních rukojmí včetně 7 Američanů v komplexu těžebního pole plynu BP v In Amenas. Belmokhtar však do skutečného útoku přímo zapojen nebyl. Polním velitelem této operace byl Abdul Rahman al-Nigeri, veterán džihádistikého válčení z Nigeru, který se připojil k alžírské Skupině pro kázání a boj (GSPC) v roce 2005. (Albawaba, January 17, 2013)

Únosová operace v In Amenas proběhla pět dnů poté, kdy Francie provedla v severním Mali nálety proti militantům Al-Káidy v islamistickém Maghrebu (AQIM).

Francouzské speciální síly spolu s Malijskými vojsky převzaly opět kontrolu nad dvěma městečky v severním Mopti Diabaly a Konna. Město Diabaly bylo zjevně pět dnů před tím zabráno bojovníky vedenými jedním z hlavních velitelů AQIM Abdelhamidem Abou Zeidem.

Ač byl teroristický útok s únosy zaměřený proti plynovému závodu v In Amenas popisován jako akt msty, nebyl v žádném případě improvizovaný. Analytici potvrdili, že operace byla s největší pravděpodobností naplánována dlouho dopředu.

„Evropští a američtí činitelé říkají, že vpád byl téměř určitě příliš propracovaný, aby jej šlo naplánovat během krátké doby, i když ta francouzská kampaň mohla být pro ty bojovníky jedním ze spouštěčů, aby provedli útok, který už měli připravený.“

Podle nedávných zpráv (z 20. ledna 2012), je tam asi 80 obětí včetně rukojmí a džihádistických bojovníků. V plynovém závodě bylo několik stovek pracovníků, většina z nich Alžířanů. „Z těch zachráněných bylo jen 107 ze 792 pracovníků cizinců,“ tvrdí alžírské ministerstvo vnitra.

Britská a francouzská vláda svalují vinu na džihádisty. Podle slov britského ministerského předsedy Davida Camerona:

„Samozřejmě, že lidé se budou ptát na alžírskou reakci na tuto událost, měl bych ale prostě říct, že odpovědnost za tyto smrti leží čistě na teroristech, kteří rozpoutali tento zběsilý a zbabělý útok.“ (Reuters, January 20, 2013).

Mediální reportáže ovšem potvrzují, že velký počet mrtvých jako mezi rukojmími, tak i islamistickými bojovníky byl důsledkem náletů vedených alžírským letectvem.

O vyjednávání s únosci, které by mohlo ušetřit životy, ani alžírská vláda ani Západní vlády vůbec vážně neuvažovaly. Militanti požadovali za bezpečnost rukojmí ukončení francouzských útoků v severním Mali. Vůdce Al-Káidy Belmokhtar prohlásil:

„Jsme připraveni se Západem a alžírskou vládou jednat za předpokladu, že zastaví své bombardování muslimů v Mali.“ (Reuters, January 20, 2013)

V řadách džihádistů jsou žoldnéři z četných muslimských zemí včetně Libye (ještě je třeba potvrdit) zrovna tak jako i bojovníci ze Západních zemí.

Al-Káida v Islamistickém Maghrebu (AQIM). Kdo je kdo?

V severním Mali jsou aktivně zapojené její četné přidružené skupiny:

§ Organizace Al-Káidy v Islamistickém Maghrebu (AQIM) vedená Abdelmalekem Droukdelem, “emírem Al-Káidy v Islamistickém Maghrebu”,

§ Ansar Ed-Dine vedená Iyadem Ag Ghalym,

§ Hnutí za jednotu a džihád v Západní Africe (MUJWA).

Ozbrojená islamistická skupina čili Groupe islamique armé (GIA), která tu byla v 90. letech prominentní, je už z větší části zrušená. Její členové se přidali k AQIM.

Národní hnutí za osvobození Azawad (MNLA) je sekulárním nacionalistickým hnutím Tuaregů za nezávislost.

Historické pozadí

V září 2006 slafistická Skupina pro kázání a boj (GSPC) spojila síly s Al-Káidou. GSPC založil Hassan Hattab, bývalý velitel GIA.

V lednu 2007 si tato skupina oficiálně změnila jméno na Organizace Al-Káidy islamistického Maghrebu (AQIM). Počátkem roku 2007 také nově zformovaná AQIM navázala úzké vztahy s Libyjskou islamistickou bojovou skupinou (LIFG).

Velitelé GSPC byli inspirováni náboženským učením salafismu v Saúdské Arábii, které hrálo historicky důležitou roli při výcviku mudžáhídů v Afghánistánu.

U historie džihádistických velitelů AQIM je důležité pojednat tyto širší souvislosti:

§ Kdo je za různými k Al-Káidě přidruženými frakcemi?

§ Kdo podporuje teroristy?

§ Jakým politickým a ekonomickým zájmům slouží?

Ve Washingtonu sídlící Výbor pro zahraniční vztahy (CFR) stopuje původ AQIM až k Sovětsko-Afghánské válce:

Věří se, že většina hlavních vůdců AQIM byla vycvičena v Afghánistánu během války proti Sovětům v letech 1979-1989 jako součást skupiny severoafrických dobrovolníků známých jako „Afghánští Arabové“, kteří se vrátili do tohoto regionu a v následující letech zradikalizovali islamistická hnutí. Tato skupina se dělí na „katiby“ čili brigády, které jsou svazky různých a často nezávislých buněk.

Vrcholným vůdcem skupiny čili emírem je už od roku 2004 Abdelmalek Droukdel též známý jako Abou Mossab Abdelwadoud, školený inženýr a expert na výbušniny, který bojoval v Afghánistánu a má kořeny v GIA v Alžírsku. Bylo to pod vedením Droukdela, když AQIM vyhlásila Francii za svůj hlavní cíl. Jedním z „nejnásilnějších a nejradikálnějších“ vůdců AQIM je podle protiteroristických expertů Abdelhamid Abou Zeid. Abou Zeid je spojován s několika únosy a popravami Evropanů v této oblasti. (Council on Foreign Relations, Al Qaeda in the Islamic Maghreb, cfr.org, undated)

To, co zpráva CFR zapomněla zmínit, je, že islamistický džihád byl v Afghánistánu iniciativou CIA, původně rozpoutanou v roce 1979 za Carterovy administrativy. Aktivně jej pak během 80. let podporoval prezident Ronald Reagan.

V roce 1979 byla v Afghánistánu rozpoutána ta největší skrytá operace CIA v historii. Wahábitští misionáři ze Saúdské Arábie byli vysláni do Koránistických škol (madrassah) v Pákistánu a Afghánistánu. Islámské učebnice v madrassah používané se tiskly a vydávaly v Nebrasce. Skryté financování bylo k mudžáhídům přeléváno s podporou CIA.

„S aktivní podporou CIA a pákistánské ISI, které chtěly afghánský džihád přetvořit na globální válku vedenou všemi muslimskými státy proti Sovětskému svazu, se k bojům v Afghánistánu v letech 1982 až 1992 přidalo asi 35 000 muslimských radikálů ze 40 islámských zemí. Desetitisíce dalších přišly studovat do pákistánských madrasah. Nakonec to bylo více než 100 000 zahraničních muslimských radikálů, kteří byli přímo ovlivněni afghánským džihádem. (Ahmed Rashid, “The Taliban: Exporting Extremism”, Foreign Affairs, November-December 1999)

Ústřední zpravodajská služba CIA využívající pákistánskou Vnitřní zpravodajskou službu (ISI) hrála při výcviku mudžáhídů klíčovou roli. CIA sponzorovaný výcvik partyzánského boje byl následně integrován s výukou islámu:

V březnu 1985 prezident Reagan podepsal Národně bezpečnostní rozhodnutí Směrnici 166 …, která dávala zmocnění, aby se přistoupilo ke skryté vojenské pomoci mudžahídům a objasňovala, že ta tajná afghánská válka má nový cíl: porazit v Afghánistánu sovětská vojska pomocí skrytých akcí a podněcováním sovětského stažení. Nová skrytá americká pomoc začala dramatickým nárůstem dodávek zbraní – trvalý vzestup na 65 000 tun ročně v roce 1987 … stejně jako „volný proud“ specialistů CIA a Pentagonu, kteří cestovali do tajných ústředí pákistánské ISI na hlavní cestě u Rawalpindi v Pákistánu. Tamní CIA specialisté se setkali s pákistánskými zpravodajskými důstojníky, aby jim pomohli naplánovat operace afghánských rebeů.“ (Steve Coll, Washington Post, July 19, 1992)

Mokhtar Belmokhtar strůjce za teroristickým útokem islamistické brigády al-Mulathameen (Maskovaní) na plynový komplex In Amenas je jedním ze zakládajících členů AQIM.

Ten byl vycvičen a zrekrutován CIA v Afghánistánu. Belmokhtar byl severoafrický dobrovolník, „Afghánský Arab“ naverbovaný v 19 letech jako mudžáhidýn, aby bojoval v řadách Al-Káidy v Afghánistánu v té době, kdy CIA spolu s pákistánskou Vnitřní zpravodajskou službou (ISI) – aktivně podporovaly džihádisty jak při jejich rekrutování, tak výcviku. Mokhtar Belmokhtar bojoval v Afghánské „občanské válce“.

V roce 1993 se vrátil do Alžírska a přidal se k GSPC. Belmokhtarova historie a zapojení do Afghánistánu naznačuje, že to byl USA sponzorovaný „zpravodajský prostředek“.

Role amerických spojenců Saúdské Arábie a Kataru

Al-Káida v Islamistickém Maghrebu (AQIM) měla od svého vzniku v roce 2007 úzké vztahy s Libyjskou islamistickou bojovou skupinou (LIFG), jejíž vůdci byli rovněž vycvičeni a zrekrutováni v Afghánistánu CIA. LIFG tajně podporovaly CIA a britská MI6.

NATO je během války v Libyi v roce 2011 přímo podporovalo „poskytnutím výzbroje, výcviku, speciálních sil a i jim poskytované letecké podpory během svrhávání libyjské vlády.“ (Tony Cartalucci, The Geopolitical Reordering of Africa: US Covert Support to Al Qaeda in Northern Mali, France “Comes to the Rescue”, Global Research, January 2013)

Britské Speciální síly SAS byly do Libye přivezeny už před propuknutím povstání a fungovaly pro LIFG jako vojenští poradci.

Pozdější reportáže potvrzují, že AQIM získala zbraně od Libyjské islamistické bojové skupiny (LIFG). Žoldnéři z LIFG se integrovali do brigád AQIM. Podle velitele Mokhtara Belmokhtara, který koordinoval únosovou operaci v In Amenas:

„My jsme byli jedněmi z hlavních, co požívali prospěch z revolucí v Arabském světě. Co se týče přínosů pro nás z libyjských zbraní, je to za těchto okolností přirozené.“http://www.hanford.gov/c.cfm/oci/ci\\\_terrorist.cfm?dossier=174

Závod BP In Amenas je umístěn přímo na libyjské hranici. Člověka by napadlo, že tam byl do operace zapojen kontingent bojovníků z Libyjské islamistické bojové skupiny (LIFG).

AQIM má rovněž vazby s Frontou Al Nusra v Sýrii, kterou skrytě podporuje Saúdská Arábie a Katar.

Al-Káida v Islamistickém Maghrebu je nepopiratelně svázána se zpravodajskou agendou Západu. Je popisována jako „… jedna z nejbohatších a nejlépe vyzbrojených skupin militantů v této oblasti“ financované Saúdskou Arábií a Katarem.

Francouzská Canard enchaîné odhalila v červnu 2012, že Katar (oddaný spojenec Spojených států) financuje různé teroristické entity v Mali včetně salafistické Ansar Ed-Dine:

Jak tuaregští rebelové z MNLA (nezávislost a sekularita), Ansar Ed Dine, AQIM (Al-Káida v Islamistickém Maghrebu) a Mukal (Džihád v Západní Africe) dostávají od Kataru dolarovou pomoc, jak píše jistá reportáž (The Examiner).

Satirický francouzský list Canard Enchaîné v červnu 2012 ohlásil, že Katar údajně financoval ozbrojené skupiny v severním Mali, čímž si vytvořil cestu ke svým alžírským a západoafrickým pobočkám.

Podezření, že Ansar Ed-Dine, hlavní ozbrojená skupina v regionu bojující za zákon šáriá, dostává financování od Kataru, se v Mali probírá už řadu měsíců.

Zprávy (ač ještě nepotvrzené), že v Gao přistálo Katarské letadlo plné zbraní, peněz a drog se např. vynořily už na počátku tohoto konfliktu.

Původní zpráva citovala zprávu francouzského zpravodajství, jež naznačovala, že Katar poskytl finanční pomoc všem třem hlavním ozbrojeným skupinám v severním Mali: Hyad Ag Ghaliově Ansar Ed-Dine, Al-Káidě v Islamistickém Maghrebu (AQIM) a Hnutí za jednotu a džihád v Západní Africe (MUJWA).

Velikost financování poskytnutá každé z těchto skupin nebyla sdělena, ale zmiňuje se o opakovaných reportážích z francouzské DGSE pro ministerstvo obrany uvádějící katarskou podporu pro ‚terorismus‘ v severním Mali.

Roli Al-Káidy v Islamistickém Maghrebu jako zpravodajského zdroje je nutno pečlivě vyhodnotit. Islamistické povstání vytváří podmínky, které vychylují situaci ve směru politické destabilizace Mali jako národního státu. Čím geopolitickým zájmům to posloužilo?

Závěrečné poznámky: “Americký Súdán”

Je hořkou ironií, že únosová operace v jižním Alžírsku a tragédie vzniklá z Alžířany vedené vojenské „záchranné“ operace poskytuje humanitární ospravedlnění vojenské intervenci Západu vedené ameriackým AFRICOM. A to se netýká jenom Mali a Alžírska. Mohlo by to rovněž zahrnout i širší oblast táhnoucí se subsaharským pásmem Sahel od Mauretánie až po západní hranici Súdánu.

Tento proces eskalace je součástí americké vojenské a strategické „cestovní mapy“, tj. následné fáze militarizace afrického kontinentu „následující“ po USA-NATO válce v Libyi v roce 2011.

Jde o projekt neo-koloniálního dobytí rozsáhlých oblastí Spojenými státy.

Ač je Francie bývalou koloniální mocností, je intervence v zastoupení Washingtonu konečnou hrou, co Francii nakonec z Maghrebu a sub-saharské Afriky vyloučí. Tohle vytlačování Francie jako koloniální mocnosti probíhá už od Indočínské války v 50. letech.

Ač jsou USA připraveny z krátkodobého hlediska s Francií sdílet tu lačnost po válce, je konečným cílem Washingtonu „překreslit mapu Afrického kontinentu“ a nakonec transformovat frankofonní Afriku na americkou sféru vlivu. Ta se potáhne přes kontinent od Mauretánie u Atlantiku až k Etiopii a Somálsku.

Podobný proces vytěsňování Francie z frankofonní Afriky probíhá od 90. let v Rwandě, Burundi a v Konžské republice.

Následně se místo francouzštiny jako oficiální jazyk frankofonní Afriky vtírá něco jiného. V dnešní Rwandě je už oficiálním jazykem i angličtina spolu s jazykem Kinyarwanda a francouzštinou. Počínaje vládou RPF v roce 1994 bývalo už středoškolské vzdělání nabízeno jak ve francouzštině, tak i angličtině. Od roku 2009 se nabízí výlučně už jen v angličtině. Od roku 1994 univerzity už francouzsky neučí. (Prezident Rwandy Paul Kagame už ani francouzsky nečte a nemluví.)

To, co je v sázce, je rozsáhlé území, které bývalo v koloniálním období součástí Francouzské západní Afriky a Francouzské rovníkové Afriky (viz mapa nalevo stejně jako mapa níže).

O Mali se za francouzského období mluvilo jako o Le Soudan français (francouzském Súdánu).

Je ironií, že proces oslabování a nakonec vytěsňování Francie z frankofonní Afriky probíhá s tichým souhlasem jak bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho, tak prezidenta François Hollande, přičemž oba slouží US geopolitickým zájmům na úkor Francouzské republiky.

Součástí mandátu amerického Africomu je militarizace Afrického kontinentu.

Z dlouhodobého hlediska je cílem prosadit geopolitickou zrovna tak jako vojenskou kontrolu nad rozsáhlou oblastí, která bývala historicky francouzskou sférou vlivu. Tato oblast je bohatá na ropu, zemní plyn, uran a strategické minerály.

Koloniální přerozdělení Afriky rozhodnuté na Berlínské konferenci 1884-85 (napravo). Mapa francouzské koloniální Afriky viz níže.