Některé objevy jsou vzrušující, rozradostňující a naplňují nadšením, zatímco jiné mohou být i dost bolestné. Když zakopnete o ten fakt, že nemusíte mít úplně kompetentní pojetí reality, že vás ve skutečnosti po většinu života oblbovali, není zrovna příjemný zážitek. Ač může být uvědomění, že jste část svého života možná vyplýtvali na falešné ideje jiných, prožitkem noční můry ve skutečném životě, osvícení často vyžaduje, aby ten světový názor, jímž jsme indoktrinováni, byl úplně zničen, než se nakonec můžeme vzkřísit v nějakém systému hmatatelně přijaté identity a důvěry. Aby se dosáhlo znovuzrození musí něco nejdříve umřít…

V roce 2004 jsem se na takové křižovatce nacházel. Byl jsem v té době oddaným Demokratem a myslel jsem si, že to mám všechno dobře spočítané. Republikánská strana byla pro mě něčím na způsob dokonalého monstra. Měli všechno! Korporátní loutkáře. Zanícené válečné štváče. Falešné křesťany. Orwellovské sociální politiky. Roky za Bushe byly speciálním druhem hororu. Bylo to jak podle tragického scénáře. V Shakespearovském stylu. Bylo to jako vyprávění příběhu o naprosté ničemnosti, popsal bych to jako pouhé časy masového šílenství a krvežíznivé zkázy a hrůzy rozpoutané oním druhem Neo-Conů z prvních let nového milénia.

Bylo to ale samozřejmě dost naivní…

Kampaň a rétorika Johna Kerryho mi otevřela oči. Čekal jsem den za dnem, měsíc za měsícem, až kandidát mé strany zaujme tvrdý postoj k ilegálním válkám v Iráku a Afghánistánu. Čekal jsem na hořkou bitvu proti zákonu Patriot Act a těm protiústavním vyhláškám výkonné složky moci vtírajícím se do životů nevinných lidí. Čekal jsem jasnou vizi, jiskru moudrosti a zdravého rozumu. Celé volby jsem čekal, až tento muž nakonec přijme cítění svých přívrženců a s absolutní rozhodností řekne, že ten podlomený národ, v němž žijeme, se vrátí ke svým původním základům. To jsou občanské svobody, volnost a mír, které se opět stanou naší standartou. Tato slova však bohužel nikdy nepřišla a já si uvědomil, že on není žádnou opozicí vůči Bushovu plánu. On nebude bojovat proti válkám, otočným dveřím či pošlapávání našich svobod. A opravdu to vypadalo, jako by vůbec neměl na mysli myšlenku na vítězství.

Dospěl jsem k tomu, že jsem spatřil temnou stránku Demokratické strany, která tu byla vždy, kterou jsem ale odmítl uznat. Její vedení se v ničem nelišilo od Neo-Conů, jež se mi hnusili. A vrchol všeho, mnozí příznivci Demokratického establišmentu neměli vůbec žádné hodnoty a žádné principy. Jejich jedinou touhou bylo „zvítězit“ za každou cenu. Dosahovali by i své „perfektní společnosti“ za každou cenu, i kdyby nás všechny měli spolu svázat řetězem.

Neměl jsem v mysli žádné pochybnosti, že když by Demokraté jednoho dne znovu zavládli v Bílém domě nebo ve kterékoliv jiné politické struktuře, okamžitě by přijali přesně ty samé politiky a postoje jako Neo-Konzervativci a ukázali by se zrovna tak opilí mocí, jestli ne ještě více. V roce 2008 se moje teorie jednoznačně ukázala být správnou.

Je to opravdu úžasné. Spatřil jsem jak se tzv. „proti-válečná“ strana stala tou nejvstřícnější roztleskávačkou pro laserem řízenou smrt a dominanci nad Středním východem s operacemi predátorských dronů na obloze četných suverénních zemí, z nichž prší rakety daleko hojněji na civily než na „nepřátelské bojovníky“, a to všechno z vůle Baracka Obamy. Spatřil jsem jak tato „strana občanských svobod“ rozšiřuje politiku Bushovy administrativy k rozdrcení všeho v Ústavě, přičemž uvaluje některé z nejdrakoničtějších zákonů, jaké jsme kdy v historii této země zažili. Spatřil jsem, jak Obama uděluje americkým občanům status nepřátelských bojovníků, a konec řádného procesu podle zákona prostřednictvím legislativy NDAA. Spatřil jsem ho, jak schvaluje ukončení porotních soudů. Spatřil jsem ho, jak schvaluje tajné seznamy vražd, a federálně vedené vraždy US civilistů. Spatřil  jsem ho schvalovat vládní vyhlášky, které otvírají cestu vyhlášení „národního stavu nouze“ kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu, což umožní zrušení většiny ústavních práv a rozpoutání stanného práva.

Kdybych byl ještě i dnes Demokrat, byl bych zhnuseně zahanben. Ovšem mnozí průměrní Demokraté ve skutečnosti tohle chování své strany obhajují. To samé chování, proti kterému kdysi za Bushe šli.

Ale nepřišel jsem, abych káral Demokraty (při nejmenším většinu z nich). Býval jsem zrovna takový jako oni. Věříval jsem té hře. Věřil jsem, že na těch pravidlech záleží, a že je možné těmito pravidly s trpělivostí a úsilím věci změnit. Věřil jsem na nenásilný odpor, protesty, občanský disent, vzdělávací aktivismus atd. Myslel jsem si, že soudy dláždí cestu k politické spravedlnosti. Věřil jsem, že jediný prvkem, kterého je zapotřebí ke skoncování s korupcí, bude zdravá argumentace a solidní a logika podpořená emotivním apelem na rozum. Věřil jsem v moc voleb a měl jsem důvěru v myšlenku, že to, co my všichni potřebujeme, je ten „správný kandidát“, co nás povede do země zaslíbené. A opět jsem věřil v tuto hru.

Problém ale je, že způsob, jakým svět funguje, a způsob, jakým si PŘEJEME, aby svět fungoval, nejsou vždy moc slučitelné. Pokusy o renovaci zločinného systému při zachování aktivit jen v rámci tuhých omezení tohoto systému jsou marné, a to ani nemluvím o jejich klamnosti. Zkorumpovaní oligarchové dodržují normy občanství jen potud, pokud cítí, že si potřebují uchovat iluzi vysoké morální opodstatněnosti. Jakmile už mají dost kontroly, maska z nich vždy spadne, ten prohnilý vnitřek se odhalí a nastane okamžité násilí proti disentu.

Někdy to jediné řešení, které při střetu s tyranií zbývá, není mírové. Logiku, argumentaci a spravedlnost přeci nectí právní systém, který slouží vůli mocenské elity místo běžnému člověku. Ty nejkrásnější z argumentů jsou pak jen záchvěvy vzduchu v uších sociopatů. Občas je tyranovi nutno dát ránu do zubů.

Tahle filosofie nezávislých akcí je neustále démonizována bez ohledu na to, jak je ve skutečnosti praktická, když máme co dělat s fakty. Obvyklou reakcí na koncept naprosté neposlušnosti je obvinění z extremismu a zlovolných úmyslů. Věřte mi, když jsem se v roce 2004 vydal po cestě pravdy, ani bych nepomyslel, že bych jednoho dne mohl být zván potenciálním „domácím teroristou“, ale přesně tam jsme se v Americe roku 2013 v podstatě dostali. Vystoupit z mainstreamu a zpochybnit platnost této hry se rovná terorismu v očích státu a i těch smutně zbabělých lidí, kteří tuto mašinérii krmí.

Když roste jakákoliv despotická vládní struktura, vždy je tu určitá část obyvatelstva, které se dostává zvláštního zacházení, a přimějí je, aby se cítili, jako by se považovali „za vítězný tým“. Prozatím to vypadá, že „levicová“ část politického spektra byla establišmentem vybrána jako ti preferovaní synové a dcery k restrukturalizaci centralizovaných US. Ovšem, než se vy tam nalevo příliš pohodlně uvelebíte ve svých nových pozicích výkonné ruky globalizace, rád bych apeloval, abyste se na chviličku nezaujatě zamysleli. Z osobní zkušenosti vím, že existují i tací Demokraté, kteří jsou ve skutečnosti daleko více jako my konstitucionalisté a „pravicoví extrémisté“, než si vůbec mohou uvědomovat. Žádám, abyste vzali v úvahu následující teze, bez ohledu na to, jak se nás systém rozhodl nálepkovat …

 

Rozdělují nás falešná stranická paradigmata

Mnozí Demokraté i Republikáni nejsou hloupí a především chtějí vidět respekt k zásadám svobody a jejich ochranu. Bohužel mají rovněž sklon věřit, že pouze jejich konkrétní politická strana je tím pravým obhájcem svobody. V souhrnu je to ale tak, že na vrcholku každé té strany je mezi těma dvěma jen málo rozlišitelných rozdílů, pokud vůbec nějaké. Když budete ignorovat veškerou tu rétoriku a podíváte se jen na činy, je Republikánské i Demokratické vedení v podstatě to samé zvíře pracující pro ty samé zvláštní zájmy. Není to žádná levice či pravice; jsou to jen ti, co si přejí zůstat svobodní, a ti, kdo usilují o kontrolu.

Loni zažili „levičáci“ i „pravičáci“ neuvěřitelný okamžik jednoty po zavedení zákona NDAA. Lidé na obou stranách viděli ty děsivé důsledky zákona, který vládě umožňuje s americkými civilisty zacházet jako s válečnými nepřáteli bez práva na proces. V roce 2013 nás zkouší establišment zase jednou rozdělit ohledně záležitosti odebrání palných zbraní. Vždy jsem prezentoval svůj postoj k právu na zbraň v četných dalších článcích a věřím, že můj postoj je neotřesitelný. Ale to, o co bych chtěl požádat proti-zbraňové proponenty a ty, co lnou k Demokratům, je: Jak si myslíte, že se bude legislativa jako NDAA v budoucnu vynucovat? Nebude daleko snadnější hrozit Američanům zadržením, mučením a vraždami, až budou úplně odzbrojeni? Pokud oponujete NDAA, měli byste také odporovat jakýmkoliv opatřením, které NDAA dávají zuby, včetně znehodnocení 2. ústavního dodatku.

 

Demokraté hledají pomoc na nesprávném místě

Je divné, že Demokraté velice často usilují o re-aranžování v rámci toho samého systému, který znají jako zločinný. Ze stejného důvodu si myslí, že když budou dostatečně dlouho bušit hlavou do zdi, objeví se najednou dveře. Jsem tady, abych vám řekl, v té zdi nejsou žádné dveře.

Největší rozdíl mezi progresivními a konzervativními je v tom, že progresivní se neustále ohlíží na vládu, aby vyřešila všechny problémy světa, zatímco vláda je obvykle PŘÍČINOU všech problémů světa. Nejčastějším argumentem Demokratů je ten, že Americká vláda je taková, „jakou si ji uděláme,“ a že ji můžeme kdykoliv změnit, kdy se nám zlíbí, volebním procesem. Možná to bývala kdysi pravda, ale už ne. Jen se podívejte na Baracka Obamu! Rád bych se zeptal všech těch nalevo, aby se poctivě podívali na Obamovu politiku v porovnání s politikou Neo-Conů, zvláště pokud jde o ústavní svobody. Kde je konec té války na Středním východě? Kde je konec programů domácího špehování? Kde je konec neustálých a diktátorských vládních vyhlášek? Kde je vlastně konflikt mezi Neo-Cony a Neo-Liberály? A než poukážete na debatu o kontrole zbraní, navrhuji se podívat na Obamovu politiku zbraní v porovnání s Mittem Romneyem a Johnem McCainem – není v tom téměř vůbec žádný rozdíl…

Když se systém dvou stran přemění na systém jedné strany, postrádají volby smysl, a zvolit novou sadu zkorumpovaných politiků nám nepomůže.

 

Demokraté si cení sociálních kolektivů, zatímco by si měli cenit spíš jedinců

Demokraté mají sklon všechno vidět z hlediska skupin. Skupiny se statutem obětí, náboženské skupiny, rasové skupiny, skupiny speciálních zájmů atd. Chtějí se soustředit na zdraví celého světa, jako by to byla jediná entita. Ale to není. Bez jedinců neexistují žádné takové věci jako „skupiny“ a to, co bychom mohli kategorizovat jako skupiny, se mění a rozpouští, aniž bychom si toho všimli. Skupiny neexistují mimo sdílené hodnoty a i potom jsou pořád ve velkém systému uspořádání věcí jednotlivci důležitější.

Jako bývalý Demokrat vím, že posedlost statutem skupiny usnadňuje upadnutí do pasti kolektivismu. Je snadné si myslet, že co je nejlepší pro tebe, musí být nejlepší pro každého. Tento utopický idealismus je neuvěřitelný omyl. Chtít pro každého to nejlepší je ušlechtilý sentiment, ale použití vlády jako zbraně k vynucení své konkrétní vize „vyššího dobra“ na druhé nevede k ničemu jinému než katastrofě. Jediným bezpečným a rozumným kurzem je dovolit jedincům, aby si vybrali sami, jak budou ve společnosti fungovat, POKUD si vůbec zvolí účast. Vláda musí zůstat mimo tuto rovnici, jak je to jen možné. Jejím primárním úkolem by měla být ochrana práv jednotlivců, aby si zvolili, jak budou žít. Musíte se dostat přes ten fakt, že neexistuje nic takového jako perfektní společenský řád a i kdyby takový byl, žádná vláda není schopna ho pro vás udělat.

 

Demokraté se stávají stejně opilými mocí, jako kterýkoliv Neo-Con

Myslím, že je důležité poukázat na to, jak rychle byla většina Demokratických hodnot vykázána ze dveří, jakmile se Barack Obama uvelebil v Bílém domě. Vyjasněme to; nemůžete tvrdit, že jste proti válce, proti mučení, proti vraždám, proti dohledu, proti korporativismu, proti banksterismu, proti zadržování atd., a při tom současně hájit Obamovu politiku. To je pokrytectví.

Slyšel jsem v poslední době určité praštěné argumenty od levicově založených proponentů. Někteří sice přiznávají, že Obama opravdu vraždí a mučí, ale „přinejmenším to tlačí k všeobecné zdravotní péči … .“ I kdyby to fungovalo (což nefunguje), skutečně to Obamovo všeobecné zdravotní pojištění Obamacare stojí za to, abychom měli presidenta ochotného vraždit děti na druhém konci světa a doma dávat občanům na hlavu černý pytel? Nezapomínejte na svůj morální kompas jen proto, že si myslíte, že tento systém je teď vaším osobním hřištěm. Pokud to tak děláte, nejste lepší než všichni ti zlobní krvežízniví Republikáni, vlákaní do Irácké války, když slepě mašírovali za George W. Bushem.

 

Je rozdíl mezi tradičními konzervativci a mezi Neo-Cony

Neo-Coni nejsou konzervativci. Jsou to ve skutečnosti ve svých metodách socialisti a ti vždy zvyšují vládní výdaje a vládní moc spolu s omezováním ochrany ústavou. „Hnutí za svobody“, jehož jsem hrdou součástí, je tradičně konzervativní. Věříme, že vládě, zvláště tak zkorumpované, jako je ta dnešní, nelze svěřit poručnictví a vychovatelství nade všemi jedinci našeho národa. V každém čase se zas a znova dokazuje, že tohle slouží jen těm kruhům elit se zločinnými sklony. Proto usilujeme o snížení velikosti a vlivu vlády tak, abychom mohli minimalizovat škody, které páchá. A i proto nás nazývají „extrémisty“.

Vlády nejsou všemocné. Nejsou nadřazené kritice ani trestní odpovědnosti. Jsou jen sbírkou jedinců, kteří jednají buď čestně nebo nečestně. V hnutí za svobodu se chováme ke zkorumpovaným vládám, jako bychom se chovali ke zkorumpovaným jedincům. Nezbožňujeme obraz státu, a neměl by to ani žádný Demokrat.

 

Svobodám oddaní konzervativci nejsou „teroristé“

Přijde čas, a věřím že velice brzy, kdy budou lidé jako já oficiálně označení za „teroristy“. Možná proto, že odmítáme registraci nebo konfiskaci zbraní. Možná proto, že rozvíjíme alternativní obchod mimo systém. Možná proto, že někteří z nás jsou cíli federálních razií a my odporujeme, místo abychom se podvolili. Možná proto, že promlouváme proti establišmentu v časech „vyhlášené krize“ a promluvy kritické k vládě se značkují jako „škodící veřejnému blahu“. Tak či onak, jestli mi chcete věřit nebo ne, ten den se blíží.

Než k tomu dojde, a média mainstremu už na nás zběsile útočí jako na „konspirační teoretiky“ a zrádce, tak chci, aby levice pochopila, bez ohledu na to, co o nás uslyšíte, jediným naším účelem je zajistit, aby nebyla porušována naše přirozená práva, naše země nebyla decimována a vláda naší republiky byla plně transparentní. Nejsme ti tupí hulvátští rasisti a křupanští maniaci kvérů, které vídáte v každém televizním show v hlavním čase a kdokoliv, kdo jedná z osobní zaujatosti a z pohrdání svými bližními, přestává být tím, s nímž se chceme družit. Bojujeme, protože nemáme jinou volbu. Naše svědomí žádá, abychom oponovali centralizované tyranii. Děláme to, co děláme, protože jakákoliv další možnost je jen slouhovstvím a otroctvím.

Mnozí z těch lidí, s nimiž jsem se v Hnutí za svobody dostal do styku, jsou těmi nejinteligentnějšími a nejlépe informovanými, nejprincipiálnějšími a nejoddanějšími muži a ženami, jaké jsem kdy potkal. V podstatě chtějí to, co chce většina z nás:

  • Být svobodným, abych mohl rozhodnout o svém vlastním určení.
  • Být volným, abych mohl vyslovit svůj názor bez hrozby odvety státu.
  • Mít volnost bránit se proti všem nepřátelům, kteří by usilovali o náš útlak.
  • Žít v ekonomické prostředí, které není zmanipulované ve prospěch elitářských menšin a na pokraji zrežírovaného kolapsu.
  • Žít v systému, který respektuje spravedlnost a legitimitu zákona místo zneužívání zákona jako meče proti veřejnosti.
  • Probouzet se každé ráno s útěchou ve vědomí, že ač život bude v mnoha ohledech vždy těžký, máme pořád prostředky jej pro sebe a další generaci zlepšit.
  • Probouzet se s vědomím, že ty vnitřní složky lidského srdce, které z nás činí to nejunikátnější a nejrozkošnější stvoření, už nebudou považovány za „deviaci“ a nebudou už hrozbou.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: zerohedge.com

]]>