Necelé dva týdny po té, co řecké ministerstvo obrany oznámilo, že Turecko porušilo jeho vzdušný prostor za jediný den 138 krát, tak turecký člun pobřežní stráže 13. února úmyslně naboural do plavidla řecké pobřežní stráže, k čemuž došlo u pobřeží Imie, jednoho z mnoha řeckých ostrovů, nad nimiž si Turecko nárokuje suverenitu. Většina moderního Řecka v rámci jeho současných hranic byla od poloviny 15. století do Řecké války za nezávislost 1821 a zřízení moderního řeckého státu v roce 1832 okupována Otomanským impériem.
Ty ostrovy jsou ovšem, stejně jako zbytek Řecka, právně i historicky Řeckem, jak ukazují i jejich jména.
Ale turecká vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) a ještě více část opozice vypadají, že mají v úmyslu vpadnout na řecké ostrovy a dobýt je na základě toho, že to je prý vlastně turecké území, jsou tím skoro až posedlí.
Například v prosinci vůdce hlavní turecké opoziční strany CHP Kemal Kılıçdaroğlu prohlásil, že když zvítězí ve volbách 2019, tak provede „invazi a zabere těch 18 řeckých ostrovů v Egejském moři úplně stejně, jako provedl v roce 1974 bývalý turecký premiér Bulen Ecevit invazi na Kypr.“ Prohlásil, že neexistuje „jakýkoliv dokument“, dokazující, že by tyto ostrovy patřily Řecku.
Šéfová nově zřízené opoziční „Strany dobra“ Meral Akşener také vyzývá k invazi a k dobytí těchto ostrovů. „Co je udělat zapotřebí, to se udělat musí,“ tweetnula 13. ledna.
Ovšem nejnehorázněji svaly předvádí turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, který poté, co vojensky vpadl do Afrinu v severní Sýrii, aniž by mu v tom kdokoliv nějak vadil, tak se velice při realizacích svých dobyvatelských tužeb osmělil.
„My jsme ty, kdo překročili linii v Egeidě a na Kypru, varovali,“ prohlásil Erdoğan a pokračovat:
„Jejich kurz bude trvat jen do té doby, dokud naostro nespatří naši armádu, naše loďstvo a naše letouny… Zrovna tak, jako pro nás něco znamená Afrin, tak s našimi právy na Egeidu a Kypr je to to samé. Ať vás ani nenapadne, že by ten geologický průzkum hledání zemního plynu ve vodách Kypru a oportunistické pokusy to dělat v Egejském moři unikly naší pozornosti.
„Zrovna tak, jako jsme rozdrtili ta spiknutí v těch oblastech tady svými operacemi Štít Eufratu a Olivová ratolest v Sýrii a jako to za chvíli uděláme v Manbij a v dalších regionech, tak můžeme rozdrtit i další spiknutí těch, kdo se dopouští špatně vykalkulované vypočítavosti na naší jižní hranici…“
„Naše válečné lodi a naše letectvo tuto oblast bedlivě sledují a bude-li to zapotřebí, provedou intervenci všemi způsoby.“
Erdoğan se s odkazem na časy Ottomanského impéria uchýlil k prohlášení:
„Ti, kdo si myslí, že jsme ze svých srdcí a vymazali ty země, ze kterých jsme před staletími v slzách ustoupili, jsou na omylu.“
„Při všech příležitostech říkáme, že máme svá území v Sýrii, Iráku a na jiných místech zeměpisné mapy, která jsou v našich srdcích zcela nerozlišitelná od naší vlasti. Bojujeme, aby cizí vlajky nevlály nikde, kde jsme my jednou recitovali adhan (tj. islámské svolávání k modlitbě do mešity).“
„Ty věci, které jsme prováděly až dosud, vyblednou v porovnání s těmi ještě daleko význačnějšími činy a útoky, které teprve pro nadcházející dny plánujeme, inšalláh (děj se vůle Alláhova).“
Turecký prezident Recept Tayyip Erdoğan nedávno řekl: „Varujeme ty, kdo překračují linie v Egeidě a na Kypru… Jejich kurz bude trvat jen do té doby, dokud naostro nespatří naši armádu, naše loďstvo a naše letouny.“
Ottomanská dynastie a impérium bylo zřízeno náčelníkem nomádských Turkmenů někdy kolem roku 1300. Otomanští Turci, kteří převzali i reprezentaci Islámského Kalifátu, během více než 600 letého období pravidelně vedli džihád válkami, kdy vedli invaze a okupace na územích pěti kontinentů.
Také neo-otomanští Turci se až dodnes s hrdostí hlásí ke konceptu džihádu (islámské svaté války za dobytí světa a pod Kalifát) proti káfirům (nevěřícím).
I šéf státem financovaného Ředitelství náboženských záležitostí Diyanet současnou vojenskou invazi Turecka do Afrinu v syrském Kurdistánu otevřeně označil za „džihád“.
Co takové označení znamená, nám dá smysl, když uvážíme, že muslimští Turci vděčí za svou demografickou převahu v Malé Asii staletím tureckých muslimských perzekucí a diskriminací vůči křesťanům, Jazídům a Židům obývajícím tuto oblast. V 11. století turečtí džihádisté ze Střední Asie vpadli do řecky mluvící křesťanské Byzantské říše, čímž otevřeli cestu k postupnému poturčení a islamizaci oblasti metodami jako vraždy, únosy, znásilňování a nucené konverze.
I během 20. století došlo k nevětšímu útoku na křesťany ze strany Turků, kdy došlo ke genocidě Řeků, Arménů a Asyřanů (syrských Chaldejců) Otomanským Tureckem v letech 1914-1923. To ale Turkům, ač tuto genocidu nadále popírají, nebrání v tom, aby se stali v roce 1952 členem NATO. Vstup do NATO jejich útočnost nijak neutlumil, když tři roky po vstupu do NATO provedli v Istanbulu barbarský proti-řecký pogrom nebo v roce 1964 z Turecka nuceně vypověděli všechny zbývající Řeky.
A dochází k tomu právě proto, že Turky nikdo nikdy nehnal k odpovědnosti za jejich zločinné počínání a agrese, jimiž nadále ohrožují bezpečnost a suverenitu svých sousedů. Je tedy nejvyšší čas, aby se Západ už konečně probudil a dal Ankaře lekci.
Zdroj: " target="\\\_blank">zerohedge.com
