Jak se bubnování válečných bubnů zintenzivňuje pro to, co by mohlo vypadat jen jako „báječná malá válka“ proti Severní Koreji, sluší se provést inventuru stávající, zdánlivě úspěšné, snahy připravit prezidenta Donalda Trumpa o jeho pravomoc provádět jakoukoliv zahraniční a národně-bezpečnostní politiku, která jde proti přáním tak zvaného vojensko-průmyslového komplexu, či VPK. Zadáme-li si do Googlu „vojensko-průmyslový komplex“ (v uvozovkách) spolu s heslem „Trump“, dostaneme téměř 450,000 výsledků od všech zdrojů, a téměř 26,000 jen od zpravodajských zdrojů.


Během kampaně 2016 a v počátečních týdnech svého úřadování byl Trump někdy popisován jako hrozba pro VPK. Ale během času, po jmenování do jeho vlády více generálů a postav z řad elit (včetně některých lidí údajně napojených na George Sorose) a po vyhození Trumpových loajalistů není překvapením, že jeho politika se stále více vzdaluje od politiky předešlých vlád a že je spíše jejím pokračováním (například přijetí Černého Hory do NATO). Někteří nyní říkají, že Trump je nejlepším přítelem VPK, a možná vždy byl.

Existují ti, kteří popírají, že VPK vůbec existuje. Jeden samozvaný konzervativní blogger píšící ve prospěch války a intervence, a silně neokonzervativní National Review mluví o existenci VPK jako o „mýtu“ šířeném „konspiračními teoretiky“. Jistě, připouští se, že je vhodné mluvit o takovém konceptu, když před ním varoval prezident Dwight Eisenhower v r. 1961, ve svém projevu na rozloučenou. Protože tehdy ozbrojené síly spotřebovávaly asi 10% amerického GDP. Ale nyní, kdy je tento podíl oficiálně 3,2%, méně než 600 miliard ročně, je tento výraz údajně nevhodný. (Existují lidé, kteří tvrdí, že skutečné náklady na armádu přesahují ročně 1 bilion dolarů.

Na odkazu na peníze je něco pravdy. V porovnání s „válkami dle výběru“, které charakterizovaly chování USA po skončení studené války se Sovětským svazem, bylo méně pravděpodobným, že VPK 50. a 60. let se zapojí do zahraničních vojenských eskapád. Existence jaderně vyzbrojeného nepřítele světové třídy ve formě SSSR zmírňovala tendence avanturismu. Nejzávažnějším „bojem“, do kterého se klasický VPK upřednostňoval zapojovat, byly války mezi agenturami o prostředky z rozpočtu. Údajně poté, co se před generálem Curtisem LeMay, velitelem amerického strategického letectva, jeden podřízený důstojník zmínil o SSSR jako o „nepříteli“, LeMay ho přerušil a opravil ho: „Mladíku, Sovětský svaz je náš protivník. Naším nepřítelem je námořnictvo.“

Avšak dnes je „vojensko-průmyslový komplex“ zastaralým výrazem, který nepopisuje komplexnost a vliv současných struktur. Skutečně, dokonce i za Eisenhowera byl VPK více než pouhou dvoučlennou strukturou skládající se z Pentagonu a vojenských kontraktorů, patřila do něj i třetí klíčová oblast: kongresové výbory, které poskytovaly peníze, znamenající pro VPK životní mízu. (Údajně dřívější návrh projevu obsahoval výraz „vojensko-průmyslovo-kongresový komplex“ (http://www.consortiumnews.com/2011/011611b.html), což je úplnější popis toho, co bylo nazváno „železným trojúhelníkem“. Když byl dotázán na změnu v konečném textu, Eisenhower odpověděl: „Více než postačovalo popíchnout armádu a soukromé průmyslové firmy. Nemohl jsem popíchnout i kongres.“)

Nejen, že se železný trojúhelník během studené války, kdy se z výroby vojenského vybavení stalo penězonosné jádro VPK, nadále rozšířil, ale nafoukl se do ještě větších rozměrů poté, co určený nepřítel, SSSR, v r. 1991 skončil. I když na kratičký okamžik probíhaly naivní diskuse o „mírové dividendě“, která by ulevila americkým daňovým poplatníkům a sňala z jejich beder zátěž „dlouhého temného boje“ s komunismem (jak řekl John Kennedy), tento názor rychle upadl v zapomnění. Místo toho se nejen udrželo „tvrdé“ jádro VPK – nejprve díky Iráku, kde bojoval proti „agresi“ Saddama Husseina v Kuvajtu, pak na Balkáně v 90. letech, jako součást odhodlání NATO „neustoupit z oblasti nebo od své činnosti“ – ale zapojil se i do „měkkých“ oblastí kontroly.


V posledním čtvrtstoletí se to, co začalo jako Eisenhowerův VPK, zmnožilo a rozrostlo do hybridní struktury, proniknuvší do hloubky a obsahující neskutečnou šíři oblastí jak soukromého, tak veřejného sektoru. Do obrysů toho, co zaměstnanec kongresu Mike Lofgren nazval „deep state“ (kdy tento výraz především díky Lofgrenově snaze zdomácněl), patří nejen krvesmilní „experti“, kteří ovládají myšlení oficiálních médií, ale jeho součástí jsou prvky všech tří pilířů americké vlády, soukromé firmy (obzvláště finanční sektor, vládní kontraktoři, informační technologie), mozkové trusty, nevládní organizace (z nichž mnohé příliš nevládními nejsou, jsa financovány americkými oficiálními agenturami a našimi „spojenci“, satelity a podřízenými koloniemi), vyšší vzdělání (obzvláště příjemci rozsáhlých výzkumných grantů od ministerstva obrany) a dvě politické strany a jejich volební operativci; plus bezpočet lobbistů, volebních konzultantů, průzkumníků veřejného mínění, manipulátoři, mediální čarodějové, právníci a další funkcionáři.

Srovnávání VPK z r. 1961 s jeho potomkem, dnešním hlubokým státem, je jako srovnávat koně a buginy s vozem formule 1. Šéfové hlubokého státu se těší moci a privilegiím, před kterými by stará sovětská nomenklatura, kterou připomínají, bledla závistí.

Skutečně, děsivá podobnost hlubokého státu a zaniklého sovětského protějšku se projevuje v jeho bující snaze označovat domácí americký disent za vlastizradu, za nadšené podporování šílených levičáků. Jak napsal Daniel McAdams z Institutu míru a prosperity Rona Paula:

„Vláda by nikdy nesestavila, nezanalyzovala a nezaměřila se na soukromé zpravodajské instituce jen proto, že se odchylují od oficiální linie neokonzervativců ve Washingtonu.

Tedy snad zatím ne. Ale některé americkou vládou financované „nevládní“ organizace to již činí.

Německý Marshallův fond má dnes s Německem společného méně, než když byl po druhé světové válce založen, jak ukazují hodnocení amerického Marshallova fondu. Dnes je financován především americkou vládou, spojeneckými vládami (obzvláště z Rusko nenávidějícího Pobaltí), nekonzervativními granty poskytujícími nadacemi a vojensko-průmyslovým komplexem. Prostřednictvím svého podivně sovětsky znějícího projektu „Aliance pro zajištění demokracie“ spustil něco, co nese název „Hamilton 68: Nový nástroj pro sledování ruských desinformací na Twitteru“.

Tento projekt monitoruje 600 twitterových účtů, o kterých Německý Marshallův fond tvrdí, že jsou „účty, které prosazují ruský vliv a desinformační cíle“. Které účty monitoruje? To nám neřeknou. Jak vybírají ty, které budou monitorovány? To nám neřeknou. Za jakým účelem? To nám neřeknou.

Jak ironické, že něco s názvem Německý Marshallův fond používá taktiky Stasi, aby umlčel alternativní média a názory ve Spojených státech!“

Sovětská nomenklatura to vdala bez boje. Je nepravděpodobné, že tak učiní její americký protějšek. Jestli se Trump nakonec rozhodne s ní bojovat, nebo jestli se ji bude snažit vyhovět, je stále předmětem diskusí. Někteří tvrdí, že podepsáním zákona uvalujícího sankce na Rusko, Írán a Severní Koreu již kapituloval. Ale buď jak buď, válka neválka, věci budou velmi pochmurné.

James Petras

Zdroj:  zvedavec.org