Až do roku 1989 se o spojení UFO a Area 51 mohlo pouze spekulovat, ale právě v roce 1989 se objevil svědek, který tuto teorii potvrdil. Vědec Robert Lazar v lokálně šířeném televizním seriálu UFO: Špičkové důkazy vysílaném televizí KLAS-TV (pobočka CBS v Las Vegas) vypověděl, že v období 1988-1989 byl najat vládou USA k práci na projektu Galileo.


„V roce 1988 jsem se rozhodl vrátit se zpět k vědecké práci a zaslal jsem několika lidem svůj životopis. Nakonec jsem měl pohovor s náborovou firmou, která pracovala pro oddělení námořního zpravodajství v civilní oblasti a na podzim roku 1988 jsem byl zaměstnán na základě dohody, že budu připraven se na zavolání dostavit k práci na projektu zabývajícího se vývojem velmi pokročilých pohonných systémů. V té chvíli to bylo vše, co jsem věděl.

Nedlouho potom mě s několika dalšími posadili do letadla a letěli jsme do oblasti 51 na letecké základně Nellis (Poznámka: Z de jde pravděpodobně o záměnu s letištěm Dry Groom Lake). Tam nás posadili do autobusu s černými skly a jeli jsme asi 20 kilometrů jižně k vyschlému jezeru Papoose, které lemuje stejnojmenné pohoří, kde se nachází zařízení základny, jež říkají ‚S4‘.

Byl jsem představen svému šéfovi a spolupracovníkovi, a pak jsem obdržel hromadu stručných přehledů k různým projektům, mezi nimiž se nacházel i projekt Galileo, který představoval studium devíti mimozemských lodí diskovitého tvaru, které nějakým způsobem získala vláda Spojených států.

Byly mi přiděleny inženýrské úkoly zahrnující práci na reaktoru a gravitačním pohonném systému jednoho z těchto disků – v podstatě jsem měl pomoci vytvořit představu, na jaké bázi fungují. Nemám zdání, zda šlo o stroj získaný z havárie, ačkoliv o tom pochybuji, neboť disk se nezdál být žádným způsobem poškozen. V krátkých zprávách byly fotky řady disků spolu s informacemi, které již byly získány dřívějším inženýrským výzkumem.

Byl jsem jako omráčený a zároveň velice vzrušený. Jenže kolem dokola byli samí ostří hoši se zbraněmi a tohle nebylo místo, kde jste mohli začít klást otázky a hned dostávali odpověď. Bezpečnostní opatření, to je fakt, byla nesnesitelná. Kamkoliv jste šli, šla eskorta s vámi, dokonce i do koupelny. A když byla vaše osobní známka jen kousek mimo váš dosah, mohli se do vás pustit a mířit vám na hlavu zbraní tak dlouho, dokud nepřišel váš dozorčí důstojník. Ti strážci za to byli zvlášť placeni.

Tehdy se mi to celé jevilo jako nějaká surrealistická scéna. Na zdech bylo pár plakátů s diskem, na němž jsem pracoval a začal mu říkat ‚sporťák‘. Pod ním bylo napsáno: Jsou zde. Zabýval jsem se pouze zdrojem energie a pohonným systémem na jednom z těch disků a při několika příležitostech jsem vstoupil i do jeho vnitřku. Disk byl zhruba 4.5 metru vysoký a měl kolem 16 metrů v průměru. Měl vzhled leštěné ocele nebo hliníku. Test jsem neprováděl, takže nevím, zda-li šlo o kov, ale rukama jsem se dotkl materiálu v místech, kudy se vcházelo a cítil jsem chlad, jakoby kovu, a taky jako kov vypadal. Neměl žádné fyzikální spoje, žádné sváry, šrouby nebo nýty, a vypadal, jako by byl vyroben vstřikováním žhavé hmoty.

Uvnitř byla sedadla, příliš malá na to, aby v nich pohodlně seděli lidé průměrného vzrůstu. Hlavou jsem na krajích stroje narážel, takže jsem učinil závěr, že strop měl zakřivení s výškou u stěn kolem 177 centimetrů. Ve stroji byste nikde nenašli pravý úhel. Vše mělo hladké křivky.

Reaktor, který produkoval antihmotu, a pak reagoval s hmotou při anihilační reakci, měl jen kolem 50 centimetrů v průměru a 30 centimetrů vysoký, a byl umístěn uprostřed disku. Choval se jako malá baletka, kdy vše, co se odehrávalo, záviselo od efektu, který se děje před ní. Způsob, jakým uvnitř akcelerovaly protony; jak se teplo měnilo v elektřinu, byl absolutně hladký, bez ztráty tepla nebo latentní energie. Byl to fenomén se 100% dynamickou účinností. Může se vám to zdát nemožné, když vezmete v úvahu zákony termodynamiky. Vše, co k tomu mohu říci je, že tato technologie překračuje naprosto vše, co víme nyní se znalostmi dvacátého století.

Reaktor je poháněn prvkem, který se na Zemi nenachází. To, čím jsem měl přispět k programu, bylo zjistit, kde se tento prvek v periodické tabulce nalézá. Samozřejmě nemůže zapadnout kamkoliv, takže jsme ho umístili pod atomové číslo 115. Je po nějakou dobu teoreticky známo, že prvky okolo 113, 114 a 115 se mohou stát stabilními a nejsou radioaktivní, a tohle bylo přesně to, co jsme viděli. Prvek 115 je stabilní, má však některé zajímavé vlastnosti. Lze jej využívat v reaktoru jako palivo, ale také jako zdroj energetického pole vystupujícího a zesilovaného gravitačními zesilovači stroje. Jinými slovy, tento stroj měl jako palivo a byl poháněn silou prvku 115.

Bylo tam i skladiště kotoučů z prvku 115 velikosti stříbrného dolaru, z něhož byly odkrajovány trojúhelníkovité klíny a vkládány do reaktoru. Měl oranžově-měděnou barvu a byl extrémně těžký. Protože nebyl radioaktivní, domnívali jsme se, že šlo o toxický materiál a následně se s ním jako takovým zacházelo.




Loading...