V posledních pěti letech se životní úroveň Čechů zhoršila více než u jakéhokoli jiného národa v Evropě, což je patrný pokles kupní síly, jak ukazuje graf. (Foto: Flickr)

Ekonom Lukas Kovanda se zamýšlí nad tím, kdo za tento vývoj může a zda by bylo možné něco udělat lépe.

I když média upírají pozornost na průmysl coby zdroj mdlého výkonu tuzemské ekonomiky uplynulých let, ten v tom rozhodně „nejede sám“. V nedostatečné spotřebě domácností Česko promarňuje značný růstový potenciál, přehlížený rozhodně neprávem. Utlumená spotřeba tlumí ekonomiku, tedy nakonec i růst mezd. Když budou všichni šetřit jako tady Jelena, a nebudou chodit ke kadeřníkovi, kadeřníci ani nebudou mít co…

Spotřeba domácností loni spíše zklamala. a rozhodně to nebylo jen tím, že Češi šetřili na kadeřníkovi. Ještě ve třetím čtvrtletí byla bezmála pět procent pod předpandemickou úrovní. Co hůř, ještě žalostněji na tom byla při srovnání se zahraničním. Vždyť před pandemií se v paritě kupní síly pohybovala už nad 80 procenty průměru Evropské unie. Od té doby se ale propadla na dnešních 74 procent (viz pravý graf níže, za pozornost stojí i provázanost s vývojem HDP, viz levý graf). Česko se tak z pozice premianta ve spotřebě domácností (ve vztahu k průměru EU) v rámci Visegrádské čtyřky propadlo na třetí příčku, zůstalo za ním jen Maďarsko. Před Českem se ovšem umisťuje nejen Polsko a Slovensko, ale třeba i takové Rumunsko. Přitom právě Rumunsko ještě v polovině minulého desetiletí za Českem zaostávalo o celou takřka čtvrtinu.

Kde se tak mimořádně ochablá spotřeba českých domácností vlastně vzala? Ne, že by Češi jako celek neměli peníze. Jen je neutrácí. Třeba loni v prvních třech čtvrtletích roku činila jejich míra úspor 18,7 procenta. Pro srovnání, průměr let 2010 až 2019 činil 11,4 procenta. Míra úspor je tedy v současnosti o bezmála dvě třetiny vyšší. Výrazný nárůst hrubé míry úspor domácností je patrný také z čísel Eurostatu níže v grafu.

Zlom ve vývoji míry úspor nastal v prvním roce covidu, roku 2020. Což je pochopitelné. Vysoká míra úspor z důvodu pandemických restrikcí a polouzavřené ekonomiky pak přetrvala v roce 2021. V první polovině roku 2022 začala poněkud klesat, než se opět zvedla. Její výše tak i loni dosahovala pandemických úrovní, přestože žádné restrikce už vlastně třetím rokem uplatňovány nebyly. České spotřebitele však po šoku pandemickém zasáhl hlavně po roce 2021 jiný šok, a sice energetický. Proto po zmíněném určitém poklesu míry úspor první poloviny roku 2022 začali opět velmi horlivě spořit a relativně málo utrácet. Vyděsily je drahé energie. Dražší než v okolních zemích. Proto v Česku zůstala míry úspor vysoko (viz bílá křivka na grafu níže), zatímco v EU jako celku po jeho odeznění poklesla (modrá křivka).

Proč zrovna Češi utrpěli energetický šok? Nechme mluvit čísla a grafy Eurostatu. Mezi prvním pololetím roku 2021 a prvním pololetím toho loňského elektřina zdražila českým domácnostem s běžnou úrovní její spotřeby o 88 procent, zatímco polské domácnosti si připlatily ani ne polovinu, totiž 36 procent, kdežto maďarské a slovenské jen osm procent.

Zemní plyn pak domácnostem ve stejném období zdražil v Česku o 93 procent a na Slovensku o 42 procent, zatímco v Maďarsku o desetinu zlevnil (pro Polsko Eurostat nejnovější data zatím nezveřejnil).

Častým argumentem je ten, že markantní zdražení v Česku nastalo proto, že vláda nechtěla ceny energií přehnaně dotovat, nechtěla je tedy ani tolik jako v okolních zemích stropovat. Prý že dala přednost konsolidaci veřejných financí. A nezadlužování budoucích generací. A to i za tu cenu, že tuzemským domácnostem přivodila onen šok z energetické drahoty. To však je jen část příběhu, která navíc zatím z čísel příliš nevysvítá. Vždyť podle bruselského think-tanku Bruegel Česko vyčlenilo za účelem úlevy od drahých energií nejvíce prostředků, tedy alespoň v poměru k HDP (viz graf). Tyto peníze se ale jaksi neprojevily tak, že by dokázaly zamezit tomu, aby energie v Česku lidem zdražily suverénně nejvíce. V kritickém období energetické krize, od září 2021 do ledna 2023, vyčlenilo Česko podle Bruegelu na dané úlevy, včetně stropování či třeba redukce DPH, hned 3,8 procenta HDP, totiž 9,2 miliardy eur, zatímco Slovensko rovněž 3,8 procenta HDP (3,7 miliardy eur), Polsko 2,2 procenta HDP (12,4 miliardy eur) a konečně Maďarsko jen 1,7 procenta HDP (2,7 miliardy eur). Takovým Maďarům tedy cena plynu klesala, cena elektřiny rostla jedenáctkrát pomaleji než Čechům, přičemž Maďarsko dalo na pomoc lidem s drahými energiemi zhruba dvakrát méně než Česko.

Ostatně ani z čísel Eurostatu k vývoji celkového veřejného zadlužení nevysvítá kdovíjaká česká úspornost. Od třetího čtvrtletí roku 2021, tedy od začátku kritické fáze energetické krize, do poloviny loňska ukazatel celkového veřejného zadlužení v poměru k HDP klesl v Polsku o 3,5 procentního bodu a v Maďarsku o 3,2 procentního bodu. Na Slovensku vzrostl o 1,6, a v Česku stoupl dokonce o 2,7 procentního bodu.

Samozřejmě celkové číslo k zadlužení rozhodně není jen o energiích, resp. v nákladnosti úlevy od jejich drahoty. V Česku se v jeho nárůstu projevuje předně „sekera“ v podobě takzvaného zrušení superhrubé mzdy koncem roku 2020, s platností od roku 2021. To letos veřejné rozpočty ČR připraví až o zhruba 150 miliard korun. Jestliže však česká vláda (pokud tedy nenašla dostatečné úspory u sebe, jak slibovala) dala přednost energetickému šoku pro domácnosti před „zrušením zrušení“ superhrubé mzdy, jednala nepříliš sociálně smírně. Zatímco totiž zrušení superhrubé mzdy zvýšilo čisté příjmy hlavně bohatším domácnostem, šok z energetické drahoty zasáhl domácnosti plošně, přitom nejpalčivěji ty nízkopříjmové. Jsou to právě nízko- a středněpříjmové domácnosti, jež tedy energetická drahota vyděsila nejvíce. A nejzásadněji je omezila ve spotřebitelských výdajích, což celkovou spotřebu domácností utlumilo mnohem znatelněji než ve zmíněných okolních zemích. Tedy nakonec i celou ekonomiku a růst mezd.

Proč přesně ale Česká republika v době od druhé poloviny roku 2021 vykazuje v rámci Visegrádské čtyřky suverénně největší nárůst cen elektřiny pro domácnosti, ale současně také nejvýraznější nárůst veřejného zadlužení. Jak už víme, v paritě kupní síly má Česko elektřinu, ale i plyn prakticky nejdražší v EU (graf cen elektřiny je níže). A to je Česko ze zemí Visegrádské čtyřky dlouhodobě suverénně největším čistým vývozcem elektřiny. Samé paradoxy, zdá se. Odkud se berou?

Česko v rámci zemí Visegrádské čtyřky jako první upustilo od státní pomoci s platbami za energie. Už přes rok si tak tuzemské domácností platí energie samy, na rozdíl od domácností zbývajících zemí Visegrádské čtyřky. Navíc má Česko daně i poplatky, například poplatek za podporované zdroje elektřiny, v rámci visegrádského regionu relativně nejvyšší. Například Poláci ještě loni v prvním pololetí uplatňovali vratku pro chudší domácnosti.

Cenu elektřiny pro domácnosti významně ovlivňuje to, jak se poplatky za přenos a distribuci rozdělí mezi domácnosti a průmysl. V Česku je toto rozdělení nastaveno ze zemí Visegrádské čtyřky nejvíce ve prospěch průmyslu a v neprospěch domácností (viz graf). Maďarsko zase zajišťuje relativně nejpříznivější podmínky domácnostem, na úkor tamního průmyslu. Slovensko a Polsko pak zatěžují domácnosti a průmysl zhruba stejně. Toto zásadně pomáhá vysvětlovat, proč je cena pro domácnosti v Maďarsku v paritě kupní síly takřka nejnižší v EU, zatímco v Česku nejvyšší. V případě cen pro průmysl už ovšem Česko zdaleka tak nelichotivě nedopadá, neboť se pohybuje zhruba na úrovni průměru EU. Zato průmyslové podniky polské, slovenské, a zejména maďarské čelí v prostém přepočtu do eur, bez uplatnění parity kupní síly měny, vyšším cenám než podniky české.

Ani tak však nelze tvrdit, že by elektřina byla v Česku levná. Zejména když je dlouhodobě zdaleka jejím zdaleka největším čistým vývozcem v rámci Visegrádské čtyřky. Polsko, a hlavně Maďarsko naopak prakticky trvale představují čisté dovozce elektřiny. Společně s Německem, Slovenskem a poněkud překvapivě Británií představují Polsko a Maďarsko země, do nichž Česko od roku 2021 do poloviny loňska vyvezlo v čistém vyjádření elektřinu vůbec v nejvyšší hodnotě (viz graf). Česko tedy za řadu uplynulých let vykazuje aktivní bilanci v zahraničním obchodu s elektřinou se všemi dalšími zeměmi Visegrádské čtyřky; jeho vývoz tedy převyšuje dovoz, pokud ten se vůbec uskutečňuje. Přitom mají jeho domácnosti – naštěstí ne průmysl – elektřinu nejdražší.

Vůbec největším čistým odběratelem české elektřiny je ale Německo. V uvedeném období jí z Česka v čistém vyjádření získalo za 75,5 miliardy korun. Jde o příznak toho, že Česko z energetického hlediska představuje „sedmnáctou spolkovou zemí Německa“. Pražská energetická burza také spadá pod „lipskou burzu“ (foto), v posledních letech tolik „proslulou“. Přitom Česko má na poměry Visegrádu poměrně vysoce liberalizovaný trh s elektřinou. A není tedy od evropského trhu, zejména německého, izolováno tolik jako třeba Polsko, využívající stále ve velkém svoji vlastní uhelnou elektřinu. Jednotný trh s elektřinou je ale v praxi EU spíše rozdělen na určité zóny, které odrážejí vlastní infrastrukturní a kapacitní možnosti – nejen přeshraničního – přenosu elektrického proudu. Český spotřebitel tak kvůli blízkosti Německa, intenzitě přeshraničního propojení s ním, platí za elektřinu na „německé burze“ v Praze „německou cenu“. Jeho platba se tudíž „německé ceně“ blíží více než platba spotřebitele polského, slovenského nebo maďarského. Přitom ovšem Češi vykazují kupní sílu, jež je sice v rámci Visegrádu nejvyšší, ale ani tak zdaleka nemá na kupní sílu Němců. Výsledkem pak je „česká elektřina německé ceny“ za „české platy“. To je klíčový důvod nejvyšší ceny elektřiny v rámci EU v přepočtu dle parity kupní síly měny.

Teoreticky je možné z „lipské burzy“ vystoupit a jednotný trh opustit. Takové řešení je však sporné, protože v jiných oblastech jednotný trh EU Česku zase jednoznačně svědčí. Účinnější by zřejmě bylo, pokud by česká strana – třeba i ve spojení s dalšími zeměmi, nejen Visegrádu – uměla být vůči Německu razantnější a kritičtější a více mu dávat najevo, že na „jednotném trhu není samo“. A že ze problematickou německou energetickou politiku, včetně vypínání tamních jaderných elektráren, může platit i český spotřebitel. Ostatně Švédsko (konkrétně vicepremiérka Edda Buschová – viz video) Němce v tomto smyslu neváhalo ostře kritizovat loni koncem roku – podle Stockholmu za německý odchod od jádra platí i právě řadoví Švédové. Ale buďme korektní. Česko alespoň loni kritizovalo Němce za uplatňování zvláštního poplatku za tranzit a uskladnění plynu – a Berlín s ním nakonec skoncoval. I to se počítá.

Sečteno, podtrženo, Čechům nejvíce klesla životní úroveň, protože jim mimořádně vyletěly ceny energií. Energetická drahota nejen zásadně přispěla k vysoké inflaci, ale ochromila i nákupní apetýt Čechů, přičemž následná slabá spotřeba utlumila celou ekonomiku. Za energetickou drahotou je třeba hledat poměrně slabou podporu vlády, která po zrušení superhrubé mzdy a souvisejícím výpadku příjmů už nechtěla tolik ulevovat od drahých energií jako vlády v okolních zemích. Zároveň Češi trpí více než okolní země, země Visegrádské čtyřky, tím, že si za české mzdy platí německé ceny elektřiny. Přesněji, platí za elektřinu na „německé burze“ v Praze „německou cenu“. Výsledkem pak je „česká elektřina německé ceny“, ovšem za „české platy“.

Lukáš Kovanda, ekonom