Současná environmentální a klimatická krize není prostě jen selháním trhu, protože příroda není prostě jen formou kapitálu. Věšení cenovek na přírodu se značkou ‚Zelené ekonomiky‘ je pokusem o rozšíření dosahu působnosti finančního kapitálu a o privatizaci naší planety. Dnes čelíme nepříjemné hrozbě – dokonce civilizační krizi – ta se projevuje v mnoha rozměrech a zhoršují ji bezprecedentní nerovnosti. Systémy a instituce, které udržují život a společnosti – jako je výroba potravin a energie, klima a biodiverzitu, dokonce i ekonomické a demokratické instituce – to všechno je vystaveno útoku a je to ve stavu kolapsu.

Kapitalismus, když se v 80. letech potýkal s krizí ziskovosti, tak zahájil masivní ofenzivu proti pracujícím a lidem, neboť si zkoušel zvednout zisk rozšířením trhů a snížením nákladů prostřednictvím finanční liberalizace, zvýšením flexibility pracovní síly a privatizací státního sektoru. Tyhle masivní strukturální úpravy začaly být známy jako Washingtonský konsensus.

 

Nové zdroje zisku

Když dnes čelí ještě složitější a hlubší krizi, tak kapitalismus zahajuje nový útok, který kombinuje stará zbídačující opatření Washingtonského konsensu – jak to zažíváme v Evropě – s ofenzivou za vytvoření si nových zdrojů zisku a růstu pomocí agendy ‚Zelené ekonomiky‘. Ačkoliv byl kapitalismus vždy založen na vykořisťování práce a přírody, tato nová fáze kapitalistické expanze usiluje o kořistění a profitování z toho, že prostě pověsí cenovou visačku na základní životodárnou sílu přírody.

Summit Země v Rio de Janeiro z roku 1992 institucionalizoval důležitou bázi pro mezinárodní spolupráci na trvale udržitelném rozvoji, jako jsou principy plateb znečišťovatelů, společné leč rozdílné odpovědnosti a princip předběžné opatrnosti. Rio ovšem institucionalizovalo i koncept „trvale udržitelného rozvoje“ založeného na „trvale udržitelném růstu“. Konvence z Ria z roku 1992 poprvé uznaly práva domorodých komunit a jejich ústřední příspěvek k zachování biodiversity. Avšak v tom samém dokumentu získaly průmyslové země a korporace záruky, že ta semena a genetické zdroje, které získaly během staletí koloniální nadvlády, budou chráněny prostřednictvím práv k intelektuálnímu vlastnictví.

O dvacet let později v roce 2012, pludrování pokračuje. Agenda ‚Zelené ekonomiky‘ je pokusem o rozšíření dosahu působnosti finančního kapitálu a integrace všeho, co zbývá z přírody, do trhu. Cílem ‚Zelené ekonomiky‘ je provést to tím, že se udělí „hodnota“ a „cena“ na biomasu, biodiverzitu a funkce ekosystémů – za to, že uskladňují uhlík, opylují plodiny či provádí samočištění vody – aby se tyto „služby“ integrovaly jako obchodovatelné jednotky do finančního trhu.

 

Kdo je za touto Osnovou?

Dokument osnovy pro Konferenci Rio +20 o trvale udržitelném rozvoji se nazývá „Ta budoucnost, kterou chceme“. Jádro tohoto krátkého textu je v části „Zelená ekonomika v kontextu trvale udržitelného rozvoje a odstraňování chudoby.“

‚Zelená ekonomika‘ je ambiciózní globální projekt, který usiluje o odstranění spojitosti ekonomického růstu se zhoršováním životního prostředí prostřednictvím trojrozměrného kapitalismu, k němuž patří fyzický kapitál, lidský kapitál a přírodní kapitál (řeky, bažiny, lesy, korálové útesy, biologická diverzita a další prvky). Z hlediska ‚Zelené ekonomiky‘ potravinová krize, klimatická krize a energetická krize sdílejí společnou charakteristiku: selhání při alokaci kapitálu. V důsledku toho ‚Zelená ekonomika‘ zachází s přírodou jako s kapitálem – „přírodním kapitálem.“ ‚Zelená ekonomika‘ považuje za kriticky důležité, abychom přidělili ceny volným službám, které rostliny, živočichové a ekosystémy lidstvu nabízí, abychom „trvale udržitelně spravovali“ biodiverzitu, čištění vody, opylování rostlin, ochranu korálových útesů a regulaci klimatu. Z hlediska ‚Zelené ekonomiky‘ je nezbytné identifikovat specifické funkce ekosystémů a biodiverzity a přidělit jim monetární hodnotu, vyhodnotit jejich současný stav, stanovit meze, za nimiž přestanou poskytovat své služby, a v ekonomických termínech konkretizovat náklady na jejich uchování, aby se vyvinul trh s každou jednotlivou službou poskytovanou životním prostředím. Pro ‚Zelenou ekonomiku‘ jsou tržní instrumenty mocnými nástroji pro management „ekonomické neviditelnosti přírody“.

Ta osnova – se všemi těmi zuřivými útoky na kapitalismus – je plná generalizací sloužících k zamaskování skutečných záměrů. Za osnovou je zpráva UNEP 2011 Směrem k Zelené ekonomice: Cesta k trvale udržitelnému rozvoji a odstranění chudoby, která jasně ukazuje jako konečný cíl dosažení „zeleného kapitalismu“.

Hlavními cíli ‚Zelené ekonomiky‘ jsou rozvojové země, kde je nejbohatší biodiverzita. Osnova dokonce uznává, že bude nezbytné nové kolo „strukturálních úprav.“

„Rozvojové země se potýkají s ohromnými výzvami odstraňování chudoby a udržitelnosti růstu a přechod na zelenou ekonomiku bude vyžadovat strukturální úpravy, které mohou vyžadovat pro jejich ekonomiky dodatečné náklady…“

Ale ‚Zelená ekonomika‘ není fikcí budoucnosti: už je tady. Jak uvádí osnova: „Podporujeme politické rámce tržních nástrojů, které účinně zpomalí, zastaví a zvrátí odlesňování a poškozování hodnoty lesů.“ Tohle se odkazuje na REDD (Reduction Emissions through Deforestation and Forest Degradation – omezení emisí z odlesňování a znehodnocování lesů), což je iniciativa UNFCCC, která sestává z izolací a měření schopnosti lesů zachycovat a skladovat oxid uhličitý, aby se mohly certifikovat pro redukci snižování emisí skleníkových plynů, což by šlo komercializovat a vydávat certifikáty za redukci emisí skleníkových plynů společnostem v rozvojových zemích, které jinak nemohou dosahovat svých závazků při redukci skleníkových plynů. Už jsme viděli, že trh pro uhlíkové povolenky založené na lesích povede k: a) vyhnutí se účinné redukci emisí v rozvojových zemích; b) přidělení ohromných zdrojů zprostředkujícím finančním institucím s tím, že přínosy pro země, domorodé obyvatelstvo a samotné lesy budou spíš vzácností; c) vytváření spekulativních bublin založených na prodejích a nákupech řečených certifikátů; a d) zřízení nového majetkového práva nad schopností lesů zachycovat oxid uhličitý, což je v rozporu se suverénními právy států a domorodého obyvatelstva žijícího v těchto lesích.

 

Spravedlivé rozdělení

Tyto postuláty protlačované pod značkou ‚Zelené ekonomiky‘ neříkají pravdu. Současná environmentální a klimatická krize není prostým selháním trhu. Řešením není cenovka na přírodě. Příroda není formou kapitálu. Není pravda, řekne-li se, že si ceníme jen toho, co má cenu, vlastníka a přináší zisk. Tržní mechanismus, který umožňuje směnu mezi lidskými bytostmi a národy, se ukázal jako neschopný přispět k spravedlivému rozdělení bohatství. Hlavní výzvou při odstraňování chudoby není růst navždy, nýbrž dosažení spravedlivého rozdělení bohatství, jakého je možné v rámci omezení pozemského systému. Ve světě, kde jedno procento populace kontroluje 50 procent bohatství planety, nebude možno chudobu odstranit, ani obnovit harmonii s přírodou.

Agenda ‚Zelené ekonomiky‘ je cynickou a oportunistickou manipulací ekologickou a sociální krizí. Místo aby se zaměřili na skutečné strukturální příčiny nerovnoměrností a nespravedlností, zneužívá kapitál „zeleného“ jazyka, aby spustil nové kolo expanze. Korporace a finanční sektor potřebuje vlády, aby institucionalizovaly nová pravidla ‚Zelené ekonomiky‘, jež je zabezpečí proti rizikům a vytvoří institucionální rámec k financializaci přírody. Mnoho vlád je v tomto projektu svolným partnerem, jelikož věří, že to bude stimulovat novou fázi růstu a akumulace.

‚Zelená ekonomika‘ není tou budoucnosti, kterou CHCEME.

Pracovní skupina o Zelené ekonomice WSF.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca

]]>