Thomas Jefferson se musí ve svém hrobě ohledně té tzv. „nucené práce“ při sklizni bavlny v autonomním ujgurském regionu Xinjiang chechtat. (Foto: Flickr)

Jefferson během celého života vlastnil 607 otroků. Mezi lety 1776 až 1826 na jeho virginských plantážích býval počet jeho sběračů bavlny a domácích sloužících od 165 do 225. Nejenže si z tohoto lidského zboží vydělal značné bohatství, ale také vydělával na potomcích svého lidského zboží, samozřejmě nuceně.

Je to situace na ten způsob, jak by vás rád Adrina Zenz přesvědčil, abyste věřili, že se to děje v dnešním Xinjiangu. Tento německý „politický antropolog“ nikdy v Xinjiangu nebyl a nikdy pole s bavlnou v Xinjiangu neviděl a nikdy sběrače bavlny v Xinjiangu doma nenavštívil, ale i tak pro Newlines Institute for Strategy and Policy vyprodukoval ulítlou 20stránkovou zprávu blábolů podstrkující existenci „práce z donucení“ v Xinjiangu, která se rychle dále v té zprávě přetvořila na „nucenou práci“, aniž by k tomu měl byť i střípek solidních důkazů.

Avšak těch tvrzení o nucené práci se rychle chytly některé Západní mediální kanály a ty to teď šíří po světě jako koronavirus. Tato čirá propaganda nesmyslů postavená kolem naprosté fabrikace od Zenza se teď už rozrostla do jedné z největších mezinárodních politických dezinformačních kampaní poslední historie.

Nedávným cíle této kampaně je společnost H&M. Vypadá to, že H&M je teď v Číně pod tlakem veřejnosti za prohlášení pronesené před nedávnou dobou, kdy řekli, že jim dělají „hluboké starosti“ zprávy o nucené práci v Xinjiangu. Vzhledem k té hromadě absolutně nesmyslných zpráv o Xinjiangu chápu, proč H&M stejně jako pár dalších společností velkých jmen v oděvním průmyslu činí takováto prohlášení, protože bych těm fámám také věřil, kdybych si důkladně do detailu neprošel ten nenávistný Zenzův pamflet.

Zenzova pohádka je vybudována na vytvoření vazby mezi čínskou kampaní boje proti chudobě a tím, co nazývá „vynucenou prací.“ Jako součást snahy o zbavení lidí chudoby poslala čínská vláda do některých ujgurských domácností vládní činitele, aby je přesvědčila, že lepšího života dosáhnou, když se zapojí do industrializace, což se mj. nijak neomezuje na Xinjiang, ale dělá se to všude v chudých regionech Číny. Vláda zařizuje a organizuje nabídky práce pro vlastníky polí s bavlnou a v některých případech jim dotuje dopravu a dočasné ubytování zdarma.

Tito lidé jsou chudí, nevzdělaní rolníci, kteří předtím žili ze soběstačného sedlačení. Jejich roční peněžní výnosy nejsou skoro žádné. Budeme-li citovat Zenzova slova v jeho zprávě, tak mají teď měsíční příjem ze sběru bavlny následující: „Jeden přemístěný sběrač bavlny vypověděl, že má průměrný měsíční příjem 4 800 yuanů. Dva další však vypověděli, že jim dávají průměrný příjem pouze 1 670 a 1 805 yuanů měsíčně.“

Zenz pak, aby z toho něco vytřískal, tak se uchyluje ke srovnávání té poslední částky k minimální mzdě zveřejněné v Xinjiangu, tj. 1 820 yuanů měsíčně, aniž by uvažoval, kolik si vydělají jako soběstační sedláci, a tvrdil, že „tato úroveň mzdy nemůže být pro některé či většinu těch, co přechází za sezónní brigádou atraktivní, což je tedy faktor zvyšující obavy, že jde o donucení.“

Jestli se to, že někteří lidé, kteří si na určitých pracích tak tvrdých jako sběr bavlny vydělají méně než minimální mzda, nazývá „nucenou prací,“ tak tvrdím, že určitě najde nejméně milion nuceně pracujících ve Spojených státech, když uvážíme, že na jihu jsou ti „amigos“, co utírají stoly, myjí nádobí, uklízejí doma, lijí beton, čistí záchody a ano, také sbírají bavlnu.

Dám-li na chvíli stranou fabrikování zlovolných nesmyslů Zenzem, tak bych přeci jen rád poskytl H&M možnost, aby kriticky pochybovali. Jak Západní společnosti, tak čínské společnosti mají právo jednat jako dobří korporátní občané a vyjadřovat své obavy z porušování lidských práv. Ale v případě Xinjiangu je tentokrát H&M vedle stejně, jako tomu může být u jiných Západních společností. Tak jim poskytněme ještě trochu času, aby si zjistily pravdu.

John Gong