Utajované informace: Nejsilnější zbraň Washingtonu

Zde je důvod, proč bychom měli pochybovat o rozšířeném tvrzení, že Donald Trump schraňoval nejcitlivější jaderná a vojenská tajemství v koupelně v Mar-a-Lago: Kdyby tomu tak bylo, tyto vysoce utajované materiály by už dávno unikly na veřejnost.

Deníky New York Times a Washington Post by citovaly vysoce postavené současné i bývalé úředníky obeznámené s vyšetřováním, kteří požádali o zachování anonymity, protože nebyli oprávněni o vyšetřování hovořit – ale kteří by rádi ukázali, jaké nebezpečí Trump představuje, kdyby prozradil tajemství, která má v držení.

Mám podezření, že máme k dispozici pouze vágní, ale děsivé popisy zabavených dokumentů z 37 bodů obžaloby zvláštního právního zástupce Jacka Smithe, protože podrobnější účetnictví by mohlo ukázat, že jsou spíše neškodné než apokalyptické. Možná se v tom mýlím, ale tohle víme: Od chvíle, kdy Trump v roce 2015 vtrhl na scénu, je únik utajovaných informací oblíbenou zbraní jeho odpůrců v nejvyšších vládních kruzích.

Konspirační hoax Russiagate byl živen úniky informací, zejména ze strany demokratů z výboru Sněmovny reprezentantů pro zpravodajské služby a vysoce postavených úředníků FBI; generální inspektor ministerstva spravedlnosti předal bývalého ředitele FBI Jamese B. Comeyho k trestnímu stíhání kvůli únikům souvisejícím s vyšetřováním.

Trump není jediným terčem. Jeden z únikářů poskytl serveru ProPublica důvěrné daňové informace tisíců bohatých Američanů, což představuje hrubé narušení soukromí běžných občanů. Jiný poskytl serveru Politico vysoce důvěrný, i když technicky vzato ne utajovaný, návrh rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým se ruší rozsudek Roe v. Wade, což podnítilo neustálé nezákonné obtěžování konzervativních soudců a plán na vraždu soudce Breta Kavanaugha.

Jedno z nejobludnějších představení v divadle politiky ve Washingtonu se odehrává pokaždé, když současný ředitel FBI Christopher Wray a jeho nohsledi vážně tvrdí Kongresu, že nemohou odpovídat na otázky, protože se týkají „probíhajících vyšetřování“. Pravdou je, že mnohem raději vypouštějí za pláštíkem anonymity vybrané střípky informací, aby podpořili svůj narativ.

Na rozdíl od Trumpa leakeři nejenže disponují tajnými materiály, ale pomohli je rozšířit široko daleko. A na rozdíl od bývalého prezidenta nejsou téměř nikdy postaveni před soud. The Intercept uvedl, že Trumpova administrativa postoupila ministerstvu spravedlnosti nejméně 344 obvinění týkajících se úniku utajovaných informací, ale „jen velmi málo postoupení obvykle končí identifikací podezřelých“.

Nic z toho bývalého prezidenta neosvobozuje. Zdá se, že zvláštní poradce předkládá pádné důkazy o tom, že porušil zákon. Ale snahu hnát ho k zodpovědnosti se zbraní v ruce nelze oddělit od skutečnosti, že právní stát se v Americe stále více stává situačním nástrojem, na který se odvolává jen podle toho, jak se to mocným hodí.

Vezměme si argument týkající se utajovaných dokumentů, který nyní široce přejímají mainstreamové zpravodajské kanály, jež chtějí dostat Trumpa, ale dávají průchod prezidentu Joe Bidenovi. Po celá desetiletí bylo držení takových informací mimo prostor, který byl jednotlivcům povolen k nahlížení do nich – zařízení pro utajované informace (sensitive compartmented information facility, SCIF) – považováno za trestný čin. Nevíme, jak se Biden dostal k takovým materiálům z doby, kdy byl senátorem a viceprezidentem, ale byly nezákonně odstraněny. Také nevíme, zda si Biden tyto dokumenty prohlédl, i když je těžko uvěřitelné, že je nikdy neviděl, a ještě nepravděpodobnější je, že když byly v následujících letech přemístěny a rozptýleny na několik míst, že si nikdo nevšiml označení „tajné“ a nezeptal se na ně „velkého chlapa“.

Bidenovi příznivci však tvrdí, že „tam nic není“, i kdyby dokumenty převzal, prohlédl si je a záměrně je držel. To vše je nyní v pořádku, protože je vrátil, když byly objeveny. Během nedávného rozhovoru s uchazečem o prezidentský úřad za GOP Francisem Suarezem například moderátor ABC News George Stephanopoulos prohlásil, že „mezi těmito dvěma případy je velmi velký rozdíl. Prezident Biden je odevzdal sám. Kdyby Donald Trump všechny tyto dokumenty předal, nebyl by obviněn“.

Člověk si klade otázku, jak by se tento nový standard dal aplikovat na jiné trestné činy. Budou bankovní lupiči osvobozeni, pokud budou souhlasit s vrácením peněz? To se asi dozvíme, až bude (nebo nebude) Hunter Biden obviněn z daňového úniku: Podle všeho už daně zaplatil.

To není jediný příklad toho, jak Bidenovi příznivci posouvají branky, aby ho ochránili. Nyní je nesporné, že prezidentův syn a jeho bratr Jim provozovali mnohamilionový systém obchodování s vlivem, který závisel na potenciálních službách, jež mohl Biden poskytnout svým obchodním partnerům, kteří se shodou okolností nacházeli v zemích, včetně Ukrajiny, Číny a Rumunska, kde se Biden v době, kdy zastával funkci viceprezidenta, významně podílel na tvorbě politiky.

Navzdory prezidentovu vytrvalému popírání důkazy ukazují, že o těchto obchodech nejen věděl, ale že se s lidmi zapojenými do těchto obchodů i setkával – platby z nich byly často směrovány přes řadu fiktivních společností a v některých případech putovaly nejméně k devíti členům jeho rodiny včetně jeho malých vnoučat. Dodnes není jasné, jaké služby Bidenovi těmto subjektům poskytovali kromě přístupu k Joeovi.

Jedná se o učebnicovou politickou korupci. Nyní však jeho obhájci trvají na tom, že to pro Bidena představuje problém pouze v případě, že se prokáže, že z těchto obchodů přímo získal peníze nebo že konkrétně změnil politiku jako protislužbu za platby členům své rodiny.

I kdybychom připustili, že Biden nikdy nepodnikl žádné kroky výměnou za peníze – že jeho slavná chlouba, že přiměl Ukrajinu, aby propustila prokurátora vyšetřujícího zkorumpovanou plynárenskou společnost, která platila jeho synovi 83 000 dolarů měsíčně, nebyla signálem, že splnil slib, ale že prováděl oficiální politiku – není pochyb o tom, že jeho rodině nabízel příslib vlivu.

Donald Trump možná dostane, co si zaslouží, ale Amerika nemůže vydržet jako velký národ, pokud právní stát nebude platit pro všechny. Pro všechny. Spravedlnost vůči všem. Spravedlnost pro všechny. To je znakem naší velké demokracie, která je postavena na důvěře lidí v naše instituce. Tato důvěra upadá, protože naši vůdci bezostyšně používají zbraně našeho právního systému. Benjamin Franklin varoval, že nám naši zakladatelé dali „republiku, pokud ji dokážete udržet“. Ztrácíme ji den za dnem.

J. Peder Zane je redaktor a sloupkař společnosti RealClearInvestigations. Dříve pracoval jako redaktor knižních recenzí a knižní sloupkař pro deník News & Observer (Raleigh), kde za své texty získal několik celostátních ocenění. Zane pracoval také v New York Times a vyučoval psaní na Duke University a Saint Augustine’s University.