Nenechte se zmást: Světoví centrální bankéři stále milují inflaci

Bank of Canada ve středu zvýšila svou základní úrokovou sazbu (tzv. Overnight Target Rate) z 1,0 % na 1,5 %. (Foto: Flickr)

Jednalo se o druhé zvýšení o padesát bazických bodů od dubna a o třetí zvýšení cílové sazby od března letošního roku. Po snížení cílové sazby, které banka provedla počínaje březnem 2020, zůstala kanadská cílová sazba po dobu 23 měsíců beze změny na úrovni 0,25 %.

Stejně jako ve Spojených státech a v Evropě je míra cenové inflace v Kanadě na několikaletých maximech a politický tlak na centrální banku, aby byla vnímána jako ta, která „něco dělá s inflací“, sílí.

Banka postupuje v podstatě stejně jako Federální rezervní systém, pokud jde o umožnění zvýšení cílové sazby v reakci na růst cen. Oficiální stanovisko banky je, že by se v budoucnu mohla uchýlit k velmi agresivnímu zvyšování sazeb, aby dosáhla 2% inflačního cíle.

Stejně jako v USA je pro centrální bankéře důležité, aby zněli jestřábí, i když jejich skutečné politické kroky jsou velmi krotké.

Centrální banky ve světě jsou stále odhodlány měnovou inflaci udržet

I přes nedostatek skutečných opatření jsou však kanadští centrální bankéři při pohledu na hlavní světové centrální banky poměrně jestřábí. Kanadská centrální banka stanovila při stále velmi nízké cílové sazbě 1,5 % vyšší sazbu než centrální banky v USA, Velké Británii, eurozóně a Japonsku. V případě Evropské centrální banky a Bank of Japan totiž rostoucí inflace stále nevedla ke zvýšení cílové sazby nad nulu.

USA: 1 %
ECB: -0,5
BofE: 1
Japonsko: -0,1

Evropská centrální banka a Bank of Japan navíc již řadu let nepohnuly s cílovými sazbami pod nulou. Japonská sazba je záporná od roku 2016 a ECB je záporná od roku 2014.

Bank of England nedávno zvýšila svou cílovou sazbu na 1 %, což je nejvyšší sazba BofE od roku 2009.

Ve Spojených státech zvýšil Federální rezervní systém cílovou sazbu na 1 %, což je nejvyšší sazba od března 2020.

Ve všech těchto případech je však zřejmé, že žádná z těchto centrálních bank není připravena odklonit se od politiky posledních zhruba 12 let, během nichž se politika ultra nízkých úrokových sazeb a kvantitativního uvolňování stala trvalou politikou.

Federální rezervní systém mluví tvrdě o inflaci, ale zatím se odvážil zvýšit cílovou sazbu pouze na 1 %, zatímco inflace je blízko 40letého maxima.

Stejným problémem zřejmě trpí i Bank of England, jak tento týden upozornil Andrew Sentence z britských The Times:

V Británii existuje vážný nesoulad mezi inflací a výší úrokových sazeb. Míra růstu spotřebitelských cen měřená indexem CPI nyní dosahuje 9 %, což je čtyřapůlnásobek oficiální cílové míry 2 %. Bank of England předpovídá, že inflace měřená indexem CPI dosáhne do konce roku dvouciferné úrovně… Starší měřítko – index maloobchodních cen (RPI), které se stále hojně používá – již vykazuje dvoucifernou míru inflace (přes 11 %). Přesto byla oficiální sazba banky zvýšena na pouhé 1 %, což je o pouhých 0,9 procentního bodu více než téměř nulová sazba v době pandemie.
Tento nesoulad se netýká pouze Spojeného království. Ve Spojených státech, kde inflace v současné době dosahuje 8,3 %, je oficiální sazba Fed Funds rovněž pouze 1 %. A v eurozóně, kde inflace dosahuje 8,1 procenta, nedošlo ze strany Evropské centrální banky (ECB) k žádnému zvýšení úrokových sazeb.

Jinými slovy, i při těchto nepatrných zvýšeních sazeb, kterých jsme svědky v USA a ve Spojeném království, nejsou tyto dvě centrální banky tak daleko za křivkou jako ECB, která koncem května naznačila, že začala uvažovat o omezení své politiky uvolněných peněz. V typické řeči centrálních bank to však znamená zavedení drobných změn až za mnoho měsíců. Konkrétně prezidentka ECB Christine Lagardeová uvedla, že „[p]odle současného výhledu budeme pravděpodobně schopni ukončit záporné úrokové sazby do konce třetího čtvrtletí“.

V překladu: „V současné době se v České republice snižují úrokové sazby: „možná něco uděláme za pět měsíců“.

Předvídajíc zřejmou reakci na tuto nečinnost, Lagardeová také zdůraznila: „Jsme v situaci, která se výrazně liší od situace ve Spojených státech, a ve skutečnosti jsme dokonale včas a nikoliv pozadu.“

Mezitím Bank of Japan nejeví žádné známky toho, že by od své holubičí politiky ustoupila. Přestože se jen nachází uprostřed historického propadu ve srovnání s dolarem a eurem, guvernér BOJ Haruhiko Kuroda dal jasně najevo, že žádné změny nechystá.

Silný dolar ve výchozím stavu

To vše je pro dolar dobré, a jak jsme viděli v posledních týdnech, řeči o „silném dolaru“ se vracejí, protože ostatní velké centrální banky dělají ze svých vlastních fiat měn ještě horší měny než dolar. Dolar je samozřejmě rychle znehodnocován – ale ne tak jako jen nebo euro.

To bohužel dává americkému Fedu ještě větší prostor, pokud jde o to, aby mu prošla inflační měnová politika. Navíc jsme dokonce začali slýchat stížnosti na tento „silný dolar“, jak často slýcháme od vývozců a hackerských ekonomů a centrálních bankéřů, kteří si myslí, že slabý dolar ekonomice pomáhá.

Možná největším nebezpečím zde může být přijetí aktualizované verze dohod z Plaza, jejichž cílem bylo oslabit dolar na konci 80. let. Pokud zastánci slabého dolaru v tomto boji zvítězí, čeká nás pokračující spirála poklesu kupní síly dolaru, to vše zdůvodňované „problémem“ příliš silného dolaru ve srovnání s ostatními měnami. Zastánci slabého dolaru na tom již pracují.

V krátkodobém horizontu je však velmi nepravděpodobné, že by dolar byl první domino, které by spadlo, pokud by svět směřoval ke krizi státního dluhu nebo měny. Krize by skutečně mohla vyvolat útěk k dolaru a odklon od konkurenčních měn. Obyčejní lidé však budou mít i nadále jen špatné možnosti. Těmito možnostmi jsou pokračující vysoká inflace cen při jen mírném růstu mezd – což znamená pokles reálných mezd. Nebo by recese mohla snížit inflaci (cenovou i měnovou), ale zvýšit nezaměstnanost. Nebo by mohla nastat stagflace se zpomalující se ekonomikou i silnou cenovou inflací. Žádná z těchto pravděpodobných možností není dobrou zprávou.

Zde jsou uvedeny konkrétní klíčové sazby s odkazy: