Americký žurnalista Timothy McLaughlin svého času napsal hysterický článek pro Atlantic s názvem, „Hong Kong je už zase kolonie,“ aby poskytl výklad k Národně bezpečnostnímu zákonu v Hong Kongu. (Foto: Flickr)

Je zábavné, že článek vyšel s podnadpisem: „Pomocí tohoto přehnaného národně bezpečnostního zákona teď panstvo ve vzdálené metropoli bude zase činit rozhodnutí za toto město.“

Ač zmatky ohledně zeměpisné vzdálenosti nejsou u amerických žurnalistů nic neobvyklého, tak bychom přeci jen od takového média měli čekat, že na tom bude lépe. Vážně se dá totiž pochybovat o takovémto „kritériu vzdálenosti“ pro efektivní správu. Konec konců vzdálenost mezi Washingtonem D.C. a Los Angeles daleko převyšuje vzdálenost mezi Pekingem a Hong Kongem, a měli bychom pak říkat, že Washington D.C. nemá suverénní práva nad hollywoodskými ulicemi? Takové pokrytecké využívání je jen zase dalším příkladem z posledních let ukazujícím tu značnou proti-čínskou zaujatost při referování o Hong Kongu.

Západní média často ohýbají realitu ke spřádání povídačky o nevraživosti mezi čínskou vládou a obyvateli Hong Kongu. Článek z Forbes vydaný 4. února 2020 dospívá k bezútěšnému závěru, že“ jakožto vůdkyně města se Carrie Lam teď nachází mezi Skyllou a Charybdou, když nemůže naštvat pekingskou vládu, přičemž ale zoufale potřebuje  povolit uzdu svému lidu.“ Takový portrét homogenní hongkongské společnosti  je proložen líčením podpory pro protestující z Hong Kongu a takováto výrazná zaujatost se pak ještě navyšuje označováním těch protestů za „pro-demokratické.“ Demokracie by snad mohla být argumentem pro nějakou formu represivní vlády, ale Západní média ve své snaze líčit protestující z Hong Kongu jako maják demokracie přehlíží to, že ti protestující nejsou jakkoliv reprezentativní.

Snímek článku z Forbes, který tvrdí, že Lam „nemůže naštvat pekingskou vládu, přičemž zoufale potřebuje popustit uzdu svému lidu.“ /Forbes

Zpráva z Chinese University of Hong Kong zjišťuje, že převážná většina účastníků protestů z roku 2019 je ve věku mezi 20 a 30 lety. Oproti tomu věkový medián v Hong Kongu z posledního hlášení roku 2015 je kolem 43 let a roste. Drsnou pravdou o tomto protestním hnutí je to, že ač mnozí s chutí mávali britskou vlajkou, tak mají jen málo zkušeností nebo pochopení z koloniálního života v Hong Kongu a také nepatří k nejhůře postiženým dědictvím po britském kolonialismu.

Jedním z mnoha negativních odkazů britské nadvlády nad Hong Kongem bývala značná chudoba a značně nerovná společnost. Roku 2009 začal Hong Kong poprvé důkladné s měřením chudoby, k čemuž zřídil Komisi k chudobě. Podle počátečních odhadů bylo pod hranicí chudoby 20 procent lidí, přičemž za zmínku stojí, že ve starší populaci se míra chudoby odhadovala na 30 procentech.

Následující vlády na to reagovaly zavedením několika programů proti chudobě, jako Systém komplexní pomoci sociálním zabezpečením, Systém starobních příspěvků a Systém příspěvků pracujícím rodinám, načež začala míra chudoby padat. Samozřejmě, že žádná z těchto informací si během diskusí o protestech do médií nenašla cestu.

Jedním z dalších do očí bijících přezírání byly dalekosáhlé škody způsobované násilnými protestujícími na veřejných infrastrukturách. Nejlevnější dopravní systém v Hong Kongu – MTR – poskytuje obyvatelům Hong Kongu životně důležitou službu. Většinově je v něm podíl veřejné správy, což je skutečný projev demokracie, když se poskytují podstatné veřejné služby ve veřejném zájmu. Nicméně ten pro účastníky bouří 2019 tvořil ohnisko, na které se jejich ničení zaměřilo a v důsledku toho utrpěl dopravní podnik MTR škody odhadem ve výši 1,6 miliardy hongkongských dolarů.

Požárníci během protestů v Hong Kongu hasí oheň hořící na vstupu do stanice dopravního podniku MTR Mong Kok, Čína 27. října 2019. /Reuters

Jak by mohly projevy demokracie vést k ničení veřejně vlastněných infrastruktur, které pro svůj každodenní život nutně potřebují běžní lidé, to ať si zváží každý sám. Západní média však zcela nevysvětlitelně z těchto činů obvinila hongkongské úřady. Článek ve Forbes ukazuje prstem na Carrie Lam, že to ona převážně může „za ničení, které způsobili demonstranti na veřejném majetku včetně hongkongské radnice, do které se dav vlámal, a ten vandalismus pak naživo přenášelo vysílání do celého světa.“ To by snad mohlo stačit, ale nestačilo, takže doufám, že kdykoliv dojde k ničení veřejného majetku ve Spojených státech, tak si žurnalisté tuto logiku zapamatují a budou za to moci tamní guvernéři.

Tvrzení, že čínská centrální vláda je nějak zapojena do kolonizace či vykořisťování Hong Kongu je podobně absurdní. Jen uvažte výše uvedený argument, že „Hong Kong je už zase kolonií.“ S tímto argumentem mají ale smůlu, neboť Hong Kong je speciální administrativní oblastí, které se dostává v rámci čínského politického uspořádání zvláštního zacházení. Za pozornost stojí nejvíce to, že úřady této speciální administrativní oblasti HKSAR neodvádí čínské centrální vládě žádné daně, ač požívají výhod jako obrana, investiční příležitosti a v poslední době i čínská odborná pomoc při kontrole pandemie. Je-li Čína opravdu kolonizátor, tak to dělá špatně.

Zábavná představa, že Hong Kong někdy byl nebo by vůbec mohl být od Číny oddělený, je další ukázkou mediální zaujatosti. Kromě nelegitimní britské nadvlády nad Hong Kongem a jeho dobytí během dvou opiových válek, byl Hong Kong vždy součástí Číny. Tvrzení, že by Čína nějak mohla Hong Kong „kolonizovat“ či do něj i jen „intervenovat,“ tj. na své suverénní území, je stejně ulítlé, jako že Anglie kolonizuje Londýn.

Zajištění Hong Kongu potravinami, vodou, infrastrukturami a ekonomikou je důkladně provázáno s pevninskou Čínou a veškerá území Hong Kongu jsou zeměpisně obklopena provincií Guangdong. Uplatňování suverenity Číny uvnitř HKSAR je zcela přirozený proces a nejlepší zpráva pro obyvatele Hong Kongu je ta, že Čína plánuje vytvoření Oblasti Velké zátoky, což jim poskytne možnost hrát v celém regionu ústřední roli. Nastal čas, aby se Západní média konečně už probrala ze svého post-koloniálního opojení a nechala takových pokusů.

Timothy Kerswell