Tento týden se sejdou představitelé G7, aby diskutovali o Afghánistánu. Je klíčové, aby vedoucí představitelé G7 jasně přemýšleli o důležitých cílech pro Afghánistán, aby se vyhnuli dalšímu cyklu bídy, krveprolití a masových toků uprchlíků. (Foto: Flickr)

Především by měli schůzku využít pouze ke koordinaci politik mezi sedmi zeměmi při přípravě akcí daleko důležitější instituce, tedy Rady bezpečnosti OSN. Bez Číny a Ruska u stolu neexistuje možnost soudržného mezinárodního přístupu k Afghánistánu.

S ohledem na to by se G7 měla snažit jednat s Afghánistánem za vlády Tálibánu, nikoli zemi izolovat nebo vyhladovět. To je důležité nejen jako krátkodobá taktika, která pomůže mírumilovně dostat obyvatele Západu a zranitelné Afghánce ze země, ale také pro zamezení budoucích krvavých lázní, humanitárních krizí a nárůstu uprchlíků. Jakkoli bude pro USA a jejich spojence G7 lákavé dlouhodobě zadržovat devizové rezervy Afghánistánu, zmrazit rozvojovou pomoc a zesílit sankce USA (a případně OSN), je takový přístup odsouzen k neúspěchu, stejně předvídatelně, jako právě selhala 20letá mise NATO.

Mnozí v americké politické třídě hlasitě volají po potrestání Tálibánu. Koneckonců, USA byly hluboce poníženy. Zbytek G7 a zbytek světa by však měl odmítnout výzvy k pomstě od stejných amerických politiků a stratégů, kteří se tolik snažili dostat USA a NATO do tohoto 40letého zmatku (musíme připomenout, že intervence USA v Afghánistánu začala už v roce 1979, ne v roce 2001). Jsou to lidé, kteří prosazovali počáteční americkou podporu mudžáhedínů, z nichž se později staly Tálibán a Al-Kajda. To jsou lidé, kteří upřednostňovali následnou invazi do Afghánistánu v roce 2001. A tito lidé věřili, že nápor vojsk v prvních letech Obamovy vlády to zvládne.

Tito lidé by měli být ignorováni. Pokud se Tálibán zdrží pomstychtivých vražd na nepřátelích nebo brutálního zásahu proti ženám a dívkám, země G7, agentury OSN, Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka a Asijská rozvojová banka (ADB) by měly být připraveny pokračovat, a skutečně zvýšit finanční podporu Afghánistánu.

Ano, pravice USA bude křičet a označovat prezidenta Joe Bidena za zrádce. Pravice USA však nenávidí veškerou zahraniční pomoc, a proto USA nebyly schopny pomoci chudým zemím stabilizovat se. Pravice chce dobýt země, ne jim pomáhat v rozvoji.

Je toho víc, co by G7 měla udělat. Za prvé by měla vypracovat nezávislou studii o tom, proč její program rozvoje v letech 2001–2020 nepomohl Afghánistánu dostatečně se stabilizovat a zlepšit, aby vláda a její vojenské síly mohly odolat opětovnému dobytí země Tálibánem. (Nápověda: Podívejte se na nesouvislé výdaje na bezpečnost více než na rozvoj; chronicky nedostatečné financování sociálních programů a infrastruktury; nesouvislý přístup postrádající zastřešující strategii; korupci mezi americkými dodavateli, nejen mezi Afghánci; a nedostatek jasných a ambiciózních udržitelných cílů rozvoje.)

Zadruhé, G7 by měla vyzvat Radu bezpečnosti OSN, aby začlenila myšlení o ekonomickém a udržitelném rozvoji do svých budoucích akcí a plánování vůči Afghánistánu s pravidelným podáváním zpráv od představitelů OSN v Afghánistánu. Rada bezpečnosti by se měla čtvrtletně dozvídat, zda jsou děti, včetně dívek, ve škole (s potřebami a učiteli pro ně), zda kliniky fungují, zda mají vesnice přístup k vodě a elektřině, zda mají matky novorozeneckou a porodnickou péči, zda je dostatek jídla, a konečně, zda existují dostatečné rozvojové fondy na pokrytí těchto základních potřeb.

Všechna tato měřítka jsou součástí cílů udržitelného rozvoje a cíle udržitelného rozvoje by se měly vztahovat na vládu vedenou Tálibánem v Afghánistánu, stejně jako by se měly vztahovat na vládu podporovanou NATO.

Bohužel to byla mise NATO, která nebrala vážně cíle trvale udržitelného rozvoje. Například v roce 2019 dosáhla celková dárcovská pomoc Afghánistánu na vzdělávací programy ubohých 312 milionů dolarů nebo 20 dolarů na dítě pro 15 milionů afghánských dětí školního věku (ve věku 5–19 let). Naproti tomu USA za tisíce amerických vojáků v Afghánistánu utratily přibližně 1 milion dolarů ročně na vojáka.

Z této mizerné částky poskytnuté na vzdělávání nebyla žádná pomoc směrována prostřednictvím vládního rozpočtu. Místo toho šla pomoc ve formě projektů realizovaných přímo nevládními organizacemi a dalšími cizími lidmi. Není divu, že afghánský lid o své vládě přemýšlel velmi málo. Nehrála totiž žádnou roli při vzdělávání jejich dětí (nebo v jiných základních sociálních funkcích) a dárci nepomáhali vládě hrát žádnou další roli kromě zajištění bezpečnosti.

Někteří američtí politici budou pravděpodobně v pokušení podporovat nové povstalecké skupiny v boji proti Tálibánu, zdánlivě jako způsob, jak tlačit na Tálibán u jednacího stolu. Toto je typický americký recept, který ale vždy vede k otevřeným válkám. Naštěstí USA pravděpodobně postrádají logistické prostředky na podporu povstání a Čína a Rusko neupřednostňují takový naivní přístup.

Kromě podpory povstalců budou USA a dokonce i G7 v pokušení odmítnout uznat jakoukoli vládu vedenou Tálibánem a popřít, že má legitimitu. Takový krok pak bude použit jako právní základ k dalšímu zmrazení devizových rezerv Afghánistánu u Federálního rezervního systému USA a k pozastavení veškerého nového financování Afghánistánu od MMF, Světové banky a ADB. USA a jejich spojenci tím podnítí hlubší hospodářskou a humanitární krizi. Ale k jakému konci? Dokonce i ochromující americké sankce zřídka vedou ke změně vlády a je velmi nepravděpodobné, že by se tak stalo v Afghánistánu, stejně jako to v posledních letech nedokázaly v Íránu, Korejské lidově demokratické republice a Venezuele.

Vedoucí představitelé G7 by měli mít jasno o hlavních cílech v Afghánistánu: vyprostit své státní příslušníky a afghánské partnery a poté konstruktivně spolupracovat s Čínou, Ruskem a dalšími zainteresovanými zeměmi na ukončení 40leté afghánské sestupné spirály, kterou USA pomohla zahájit v roce 1979. Dost bylo ničení. Je čas stavět.

Jeffrey D. Sachs