První, co si musíme uvědomit je, že jazyk realitu re-prezentuje, tedy opakovaně představuje či předkládá.

Jinými slovy, pomocí jazyka dokážeme pojmenovat jen to, co už známe, s čím už jsme se setkali. Dokonce je to ještě mnohem horší: museli jsme se s tím setkávat dost dlouho na to, aby pro to vzniklo samostatné slovo. Takže části reality, se kterými se setkalo jen málo lidí nebo dokonce nikdo, zůstávají mimo dosah jazyka i společenského diskurzu. A tím pádem do velké míry i mimo dosah rozumu.

Druhý problém je, že realita je spojitá a věčně proměnlivá. Jazyk je naopak diskrétní a statický. Takže každý pojem, který v jazyce máme, popisuje ve skutečnosti jen kategorie (=množiny věcí s některými společnými vlastnostmi). To platí nejen pro podstatná jména (jablko, máma), ale i pro slovesa (plavat) a přídavná jména (malý). Nikde v realitě nic jako jablko není. To jsme se jen množině plodů (co je to ovšem „plod“?) splňující nějaká kritéria —např. že to je kulaté, jedlé, šťavnaté, tvrdé na omak a na stromě rostoucí — rozhodli dát jméno jablko. Rozhodnutí o tom, co už bude natolik speciální kategorie, že si to zaslouží samostatný pojem, je vlastně dost libovolné. Jinak by Eskymáci — na rozdíl od nás — nemohli mít čtyřicet druhů sněhu a Arabové (prý) přes tisícovku typů velbloudů.

Třetí problém je, že ty kategorie a procesy jsou na sebe se navzájem odkazující. Např. když budu chtít vysvětlit, co je to plavat, můžu to popsat jako „máchat rukama a nohama ve vodě tak, aby ses udržel nad hladinou“. Ovšem co je to „máchat“, co „nad“ a co „hladina“? Ten řetěz vzájemných odkazů dříve nebo později končí u fyzické reality, tedy u těla a toho, co můžeme vnímat přímo prostřednictvím smyslů a pocitů. Takže když malé dítě něčemu nerozumí, ukážeme mu to, nebo mu to předvedeme, nebo to s ním přímo uděláme. Kdybychom neměli tělo a něco, co lze prožít nebo na co si lze sáhnout, naše jazyky by byly úplně jiné (pokud by vůbec existovaly). [pozn. Ovšem, jak nám ukázal chatGPT, ta množina vzájemných odkazů drží pohromadě i bez kontaktu s fyzickou realitou. Jisté pojmy a spojení se vyskytují jen v sousedství jiných pojmů a spojení a jejich vzájemné vazby lze statisticky popsat a zobecnit. Takže je pak chatGPT může používat, a dokonce používat vcelku správně, ovšem aniž by sebeméně rozuměl, co to vlastně dělá (a že těm pojmům odpovídá něco „tam venku“, mimo soustavu dokumentů, na nichž byl natrénován). ChatGPT má ovšem před námi tu výhodu, že nemá tělo, a jeho případné chyby v porozumění nebudou fyzickou realitou nemilosrdně korigovány :-)]

Čtvrtý problém je v tom, že různé jazyky krájí a dělí (=diskretizují) spojitou realitu úplně jinak. Jen začátečníci si myslí, že české „upřímný“ se rovná anglickému „honest“. Pokročilí tuší, že v angličtině existuje také „cordial“, „genuine“, „frank“, „candid“, „sincere“ atd. Pro každé z těchto slov má rodilý mluvčí cit: nejde o synonyma, protože tato slova naprosto nejsou vzájemně zaměnitelná. Takže v nejlepším případě máme M:N vazbu: vybrané skupině M slov v češtině odpovídá vybraná skupina N slov v angličtině, ale ani o jednom z těchto slov na jedné straně nelze říct, že je přesným ekvivalentem nějakého slova na straně druhé. Ale to jsou myslím zřídkavé případy, mnohem častější je, že takové navzájem si odpovídající ohraničené skupiny slov vůbec najít nelze. Ta králičí nora nikde nekončí…

Pátý problém je s abstraktními pojmy nebo s pojmy popisujícími nefyzickou realitu. Tedy vnímání, myšlení, cítění a prožívání. Tato část jazyka není ukotvena ve sdíleném prožívání (resp. je, ale až skrze dlouhý řetězec odkazů), a proto je domluva v této oblasti mimořádně obtížná a dosáhnout nějakého konsensu trvá hrozně dlouho. Krásně je to vidět např. v psychologii, kde není vůbec sjednocený jazyk různých psychoterapeutických škol, a kde se neustále přepisují diagnostické manuály (psychické nemoci jsou v podstatě jen vágní množiny společných symptomů).

Šestý problém je se syntaxí vět, odstavců a obecně stylistikou. Např. anglosaské jazyky mají zakořeněnou lineární strukturu, kde se napřed sdělí, co se bude vykládat, pak se to vyloží a pak se shrne, co se vyložilo. Když jsem se tuhle strukturu učil na vysoké škole v rámci English academic writing, přišlo mi to jak pro blbce. Úplně se ve mně všechno kroutilo a měl jsem pocit, že jsem znásilňován na velmi hluboké úrovni, a že někdo moje myšlení přibíjí na bájné Prokrustovo lože. Nám Čechům tohle není úplně vlastní, ovšem ještě daleko větší problémy s tím měli Rusové, Ázerbájdžánci aj. Čím víc na východ, tím více se totiž jazyky používají spíše k navození pocitů, vyvolání tušení a představení celistvého problémů z mnoha úhlů než k polopatickému výkladu, krůček po krůčku, jak to či ono je. Proto nám také většina amerických knížek, od manažerských manuálů až po příručky osobního rozvoje, připadá primitivních a zdlouhavých. A proto v ruských popularizačních knihách postrádáme konkrétní argumenty, odkazy na zdroje a celkové vyústění. My Češi jsme prostě — ve svém myšlení a jazyce — někde uprostřed mezi Východem a Západem, uprostřed mezi zaměřením na dílčí, mechanické částečky Celku, a na pociťovaný Gestalt, který je mnohem víc než součet svých částí.

Tohle všechno nás — pokud si dáme to práci to opravdu domyslet — musí vést volky nevolky k závěru, že jazyk realitu stejnou měrou zastírá, jako zviditelňuje. Každý vlastně máme svůj vlastní jazyk a používáme ho velmi osobitým způsobem. V rámci jedné a téže kultury jsou rozdíly menší, protože je tu široký konsensus nad tím, jak realitu interpretovat. Ovšem rozdíly mezi kulturami, a to zejména vzdálenými kulturami, mohou být propastné. Číňan do slova a do písmene žije v odlišném světě než my. A Rus a Američan jsou jak dva slepci, s nichž každý popisuje jinou část slona, a kteří se proto nemohou domluvit.

I tohle je u kořenů mnoha sporů a válek. Čím dříve si to uvědomíme, tím lépe.

Štěpán Čábelka