Ve Vietnamu USA shazovaly Agent Orange, aby otrávily cizí obyvatelstvo. V Iráku a bývalé Jugoslávii používaly ochuzený uran. V západních zemích se věci ale poněkud komplikují, protože různé státy mají sklon se vyhýbat přímým formám fyzického násilí k potlačování vlastního obyvatelstva (pokud zrovna nepatříte k nějaké marginalizované skupině nebo jim nehrajete na nervy, jako to loni dělalo Hnutí okupace). Předstírání demokracie a práv jednotlivců se musí ještě udržet. Jednou z možných voleb se pro ně ukázal být jihoamerický kokain jako crack či afghánský heroin, aby se jimi nadopovaly problémové složky obyvatelstva.
Dělá to zázraky: je to velice lukrativní pro zpravodajské agentury vedoucí obchod s drogami a banky, co z toho perou peníze (1), přičemž současně to slouží ke ztlumení politického disentu ve většině ekonomicky a politicky zdevastovaných oblastí. Další taktikou se samozřejmě ukázal být i pořád sílící nárůst průmyslu dozoru k monitorování běžných občanů.
Ale drogy, dozor a přímé násilí patří k něčemu na způsob až těch posledních možností voleb, jak udržet obyvatelstvo pod dohledem. I přes rány obuškem, slzný plyn a nasazení gumových projektilů na evropské pevnině i to, že vláda USA nevylučuje použití násilí proti svému vlastnímu lidu (2), tak tou metodou preferované volby ke kontrole populace západních zemí je nadále médii šířená ideologie.
Ať už je to ta paranoia strachu vyvolávaného z terorismu nebo ta běžnější propaganda chrlená mainstreamovými ‚zpravodajskými‘ kanály, politickými agendami a povzbuzovanými myšlenkovými módy, přes něž si zkouší zabezpečit servilnost a ‚integrace‘ namísto nějakých forem kritického myšlení nebo akcí, které by mohly vést k přímému zpochybňování nebo konfrontování převažujících forem institucionalizované moci.
Počínaje odbory, přes politické strany a opoziční skupiny, vše je infiltrováno neradikalizovanými a začleněno do systému (3) a kritické postoje se dusí, zesměšňují a marginalizují. Fabrikuje se konsensus jak v kulturním, tak politickém slova smyslu. Výsledkem je, že televizní debaty presidentských kandidátů, politický diskurz a většina populárních masových médií postrádá řádnou analytickou diskusi: veřejné jeviště jede podle scénářů autorů proslovů a lidí z agentur vztahů s veřejností (PR), které se prezentují manipulativními, emotivními výrazy jako ‚lidské zájmy‘.
Od televizních zpráv a reklam, přes herní show až po ty nejnovější vykřičeně žádoucí programy je to dezinformace, narcisismus a odvádění pozornosti, co převažuje nade všemi aspekty života. Proč se užírat chorobami světa a konfrontovat se se vším, když si můžeš žít v temnotě, koukat se na X-Faktor, oblékat se do Reeboku a nakupovat si dosyta? Je to ráj info-bavičství (infontainment – zpravodajství podávaného jako zábavná show s převahou zábavnosti nad informační hodnotou), kde lež i pravda spolu s bezuzdnou žádostivostí jsou stejnou ctností.
Je to svět křupanského konzumerismu a blyštivých výkladů obchoďáků ponořený do propagandy životního stylu podle designérů, v němž lidi zatáhnou k jejich alkoholovému pozvracení v pátek večer, k nakupování věcí, které opravdu nepotřebují nebo i opravdu chtějí, až do úpadku, a vyhřívající se v té prázdnotě při čumění na televizi s očima široce zavřenýma.
To je ale demokracie ‚svobodného trhu‘. A ten smysl za tím, je že masy obyvatelstva jsou problém, a že jakékoliv skutečná debatě nebo schopnosti voličstva spatřit, co se opravdu děje, se musí zabránit. Lidé se musí rozptýlit – měli by koukat na fotbalové výkopy milionářů a sledovat ten míč dokola, mysl otupující telenovely či nějaké smysl postrádající komediální seriály. Pokaždé, když jednou za čas přijdou volby, jsou předvoláni k urnám či k podpoře nějakých prázdných sloganů.
Politika už dávno není o velkých myšlenkách. Uchopení moci se stalo tou podstatnou hodnotou jen samo o sobě, žádný vylepšený ismus či jakákoliv jiná radikální filosofie. To, co se od politických vůdců mainstreamu očekává, je aby byli technokratickými, nikoliv nějak radikálními středními managery, žádnými buřiči. V éře pokročilého korporativismus je rolí mainstreamového loutkového politického vůdce v rukavičkách předvádění kompetence, když přijde na správu státní mašinérie, aby v ní vyladil status quo, nikoliv, aby ho snad přetvořil.
Pokud jim vůbec bleskne hlavou něco jako prý ‚seriózní‘ debata, tak je to čím dál více součást standardizované, korporátní televizní show kumulující zpravodajství s pokecem, jejíž formát je ten samý, ať je to v té či oné zemi. Je tam obvykle takový či onaký samolibý leč uživatelsky přítulný pár, který to show vede, a ten jinak obvykle lže o tom, jak lze snadno uniknout vráskám podle povídaček nějakých vysoce přeplácených guru věčné krásy pro hvězdy.
Pak ale při přechodu na další téma se zkroušeným výrazem, který bezpochyby to ráno dobře vyladili před zrcadlem, jeden z hostitelů prohlásí: „Nedávná zpráva říká, že prodejci módy nejluxusnějších značek používají k výrobě svých oděvů děti z rozvojových zemí.“
Osvícená a strhující studiová debata mezi hostem tohoto show a tím ‚expertem na módu‘ vyvrcholí okořeněná určitou mírou morálního pobouření. Ale opravdu jen ‚jistou mírou‘, protože pokrytectví to přebije: „Zůstaňte naladěni, neboť dále vás budeme informovat o tom, jak i vy se můžete obléknout jako celebrita, avšak jen za zlomek ceny.“
Den poté je čas na soutěž. Vyhraj volňásky, aby sis tam šel nakoupit ty kousky podle poslední módy. „Je to zaručeně to nejvybranější … Ale ty ceny jsou tak nízké… Jak to jenom dělají?“ poznamená jeden z hostitelů: ta samá osoba, co se o den dříve vedla „tu hlubokou debatu“ o tom, jak to opravdu zvládají přes vykořisťování chudiny a dětské práce.
Všechno je to velice hebké a příjemně ladící s osvojeným svatouškovským pohledem na svět sexy laděného infobavičství (infotainmnent) a mdlého vzrušení. To je ta televize, co inspiruje. Televize inspirující masy k apatii, fatalismu a odevzdanosti.
„Příště tu budeme mít muže, který spolkl živého králíka a přežil, aby nám o tom vyprávěl,“ a to bude proložka mezi , „jak můžete ušetřit za svůj týdenní účet za víno,“ a, „zločin s nožem – zavřete je a zahoďte klíč.“
Zapomeňte na informovanou debatu, když se to splácá z otřepaných frází, jednoduchých emocí a ‚selského rozumování‘. Těžko najdete cokoliv radikálního nebo výzvu představujícího, ať je to tady nebo jinde v mainstreamové TV, protože ta tu od toho není. Všechno je to od toho, aby to přesvědčilo veřejnost, že její droboučké starůstky jsou opravdu hlavními starostmi dne a že hlavní světové události a imperiální války lze trivializovat či ospravedlnit několika směšnými klišé o záchraně utiskovaných žen v Afghánistánu či zabíjení pro mír v Africe.
Ten mysl kroutící portrét světa od Fox přes CNN k BBC jim dále žereme stejně lačně jako ty zdraví pokrucující chemií napumpované televizní pokrmy, které to doprovází. A co takhle dát si na závěr plechovku s pesticidy přichucenou, rakovinu naplněnou kolu (4)? Užij si to osvěžení. Je to všechno tak občerstvující. Ani tu není zapotřebí Agent Orange. Tolika lidí už jim ten jed baští, ať už ve svém talíři či ve své televizi. A pokud to selže a ty drogy už přestanou fungovat, nad hlavami nám čekají bezpilotní drony.
Poznámky
1) Afghan heroin and the CIA, Geopolitical Monitor
2) DHS to purchase another 750 million rounds of ammo, Press TV
3) The influence of intelligence services on the British left, Lobster Magazine
4) Things grow better with Coke, The Guardian
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
]]>
