Myšlenka, že svět je iluze, je již dlouho součástí víry, jako je hinduismus a buddhismus, a v poslední době také filmů Matrix a Počátek. (Foto: Flickr)

Nyní se někteří vědci domnívají, že to mohou dokázat vědecky.

Před dvaceti lety to byla zápletka filmu Matrix, ale experimenty, které mají začít v blízké budoucnosti, v Kalifornii chtějí prokázat, že svět je skutečně iluze.

Myšlenka, že žijeme v simulaci, je většinou mainstreamových vědců považována za pouhou science fiction, ale má některé překvapivé a vysoce postavené příznivce, včetně podnikatele Elona Muska, který řekl, že pravděpodobnost, že žijeme v základní realitě, je „miliarda ku jedné“, a analytiků Bank of America, kteří ve zprávě z roku 2016 odhadli její pravděpodobnost na 20 až 50 procent.

Nejvlivnější argument pro možnost simulace přinesl ve své práci z roku 2003 Nick Bostrom z Oxfordské univerzity, který postuluje, že v budoucnu bude díky obrovskému množství výpočetního výkonu možné provádět simulace života v minulosti, tedy toho, co považujeme za realitu.

S tím, jak se videohry a virtuální realita stále hůře odlišují od skutečnosti, je stále snazší představit si bod, kdy nebude možné je rozlišit. A kdo říká, že se to už nestalo?

Bývalý konzultant NASA Tom Campbell je přesvědčen, že obýváme virtuální realitu, a je hnací silou šesti, možná sedmi experimentů, financovaných částkou 350 000 dolarů vybranou prostřednictvím Kickstarteru, které se budou odehrávat v malé laboratoři v kampusu univerzity v jižní Kalifornii, zasazené do úpatí hor porostlých Sargentovými cypřiši.

Campbell není jediným výzkumníkem v tomto oboru. Donald Hoffman, profesor kognitivních věd na Kalifornské univerzitě v Irvine, tvrdí, že pomocí matematiky evoluční teorie her dokáže, že vše, co vidíme, je vlastně ikona na ploše.

Stejně jako se obvody, software a napětí počítače nepodobají jeho uživatelskému rozhraní, tak se realita liší od ikon – například od novin nebo tabletu, na kterém čtete tento článek – s nimiž přicházíme do styku.

„Spletli jsme si náš vizualizační nástroj s realitou, která byla vizualizačním nástrojem komprimována,“ říká.

V článku na obálce časopisu New Scientist, který Hoffman napsal a publikoval v srpnu 2019, s názvem „Realita: největší iluze ze všech“, píše: „Možná nás všechny zachvátil kolektivní klam o povaze hmotného světa“.

Tom Campbell si je vědom toho, jak jsou jeho názory vnímány mainstreamem („jako jed“). Moderní věda je založena na vědeckém materialismu – axiomu, že svět existuje nezávisle na nás a lze jej měřit, a vědomí a vědomí jsou součástí této fyzické reality. Hmota na prvním místě, mysl na druhém.

Campbell věří, že na prvním místě je vědomí, nikoli hmota, a tvrdí, že to může dokázat – vědecky. Má valivý hlas, jako hrdinný americký senátor v televizním filmu ze sedmdesátých let, který se staví proti CIA. „Jsem vědec, takže si fakta nevymýšlím snadno,“ trvá na svém. „Zkouším je a zase zkouším, musí dávat smysl a musí být opakovatelná.“

Někteří lidé jsou nespokojeni s neúplností přírody a hledají velmi exotické „teorie“, které by smířily nevyřešené otázky. Já se raději soustředím na proces vědy.

Jeho opačný dojem z reality začal poté, co jako postgraduální student na počátku 70. let začal meditovat. Zaujal ho plakát, který sliboval, že mu tato praxe pomůže vystačit s menším množstvím spánku. Náhodou zjistil, že při meditaci může ladit software tak, že si vytvoří mentální „výpis“ a v duchu prochází kód. Chyby se zobrazovaly červeně.

„Předtím jsem měl na realitu stejný pohled jako většina fyziků,“ říká. „Pokud ji nemůžete změřit, tak neexistuje, nebo pokud existuje, je irelevantní.“

Jedním z cílů experimentu je předpovědět směr, kterým se bude pohybovat částice vyvržená rozpadajícím se radioaktivním materiálem, což je podle něj v materialistickém světě „nemožné“. Další posiluje klasický „dvojštěrbinový“ experiment, při němž je proud částic vystřelován směrem ke dvěma štěrbinám v bariéře. Když jsou ty, které štěrbinami projdou, zaznamenány na vzdálenější straně, stane se něco zvláštního: pokud jsou částice pozorovány, zůstávají jako diskrétní částice, ale pokud pozorovány nejsou, chovají se jako vlny. Přidává fáze, které by měly ukázat, že pozorování ovlivňuje výsledek, který by měl být náhodný – což je v materialistickém světě také nemožné.

Campbell říká, že role pozorovatele je obecně odmítána jako „podivná věda“. Ale Michael Biercuk, profesor kvantové fyziky na univerzitě v Sydney, říká, že mu tato nejistota nevadí, a nazývá simulační hypotézu spíše metafyzickou než vědeckou.

Dodává: „Někteří lidé jsou nespokojeni s neúplností přírody a hledají velmi exotické ‚teorie‘, které by smířily nevyřešené otázky. Já se raději soustředím na proces vědy, jehož prostřednictvím budujeme naše kolektivní porozumění.“

Na internetu přirozeně existuje prosperující komunita, která diskutuje o simulační hypotéze a jejích důsledcích. Peter Nichols, bývalý konzultant společnosti Arthur Andersen, je australským moderátorem skupiny na Facebooku, která má více než 3300 členů. V ní členové diskutují o smyslu života v rámci počítačové simulace.

Jeden z nich vyslovuje hypotézu, že blažená budoucnost vytvořila tento svět, aby si připomněla, co nemá dělat. Jiný se zamýšlí nad tím, že pokud se jedná o program, jsme skuteční, záleží na našich činech – a existuje svobodná vůle?

Tom Campbell má na simulaci méně sci-fi pohled, který podle něj změní společnost k lepšímu. Stoupence mnoha, ne-li všech náboženství to nepřekvapí. „Jakmile pochopíte vědomí jako počítač, při troše deduktivní logiky zjistíte, že důvodem, proč jsme tady, je dospět, zbavit se strachu, být starostliví, soucitní a ohleduplní. To je náš účel zde, abychom se takto rozhodli.“

Vypadá to, že v blízké budoucnosti budeme možná překvapeni.

Zdroj: afr.com