Už je to oficiální. Británie a EU už to odpískaly. Po měsících vleklých jednáních o přechodu a po odchodu z unie 31. ledna ti dva ex-partneři 24. prosince uzavřeli obchodní dohodu, která Británii poskytuje měkké přistání po odchodu 31. prosince z jejího největšího trhu. Ta dohoda v podstatě stanovuje nová pravidla, jaké bude od 1. ledna 2021 soužití Británie s Unií, jejich spolupráce a obchod. (Foto: Pixabay)

Byl to rovněž šikovný dáreček k Vánocům pro podniky v Británii, které se hrozily, že začne Nový rok bez obchodních podmínek. Pořád to ještě nemůže být úplně dokončené, jelikož jsou v tom určité šedé zóny, jako finanční služby, které je třeba v následujících měsících ještě vyladit. Ale ta obchodní dohoda je zjevně dobrým základem, aby se nedořešené věci dopilovaly. Ti dva navíc přirozeně budou spolupracovat v oblastech společného zájmu jako klimatická změna, energie, bezpečnost a doprava.

Ducha tohoto závěrečného odchodového dějství vyjádřil šéf-vyjednavač za EU Michel Barnier, který reportérům řekl, že „Británie se rozhodla opustit Evropskou unii a jednotný trh, aby se zřekla prospěchu a výhod, jichž požívají členské státy.“

Podle předpovědí Britské kanceláře pro rozpočtovou odpovědnost povede v dlouhodobém výhledu odchod ke ztrátě asi čtyř procent produkce. Rovněž to povede k vyšším spotřebitelským cenám, ztrátě pracovních míst a poklesu exportu. Ale teď, když už je to upečeno, analyzují experti pro a proti takového odvážného britského kroku, když se země vrací ke svému předchozímu postavení.

Je za jímavé, že to obléhání britských hranic po objevení nového kmene COVID-19 z minulého týdne předvádí ten scénář, před kterým teď Británie po Brexitu stojí. Tisíce náklaďáků a jejich řidičů uvízlo na hranici s Francií, když čekali, až podstoupí koronavirový test, než budou pokračovat do svého místa určení. Mezi řidiči a pohraniční policií docházelo k ošklivým scénám, když byli frustrovaní z pohraniční byrokracie.

Druhou stranou mince je ale to, že Británie teď po letech podřízenosti unii dostane příležitost znovu objevit sama sebe. Pozorovatelé mají pocit, že Británie by se ráda vrátila do dnů Britského impéria, kdy na svém vrcholu byla supervelmocí pokrývající kolem čtvrtiny světa a vládnoucí 458 milionům lidí.

Británie už teď podepisuje obchodní dohody se svými předchozími klíčovými spojenci po celém světě. Cílem je nejen přilákat co nejvíce obchodů je možných jako kompenzaci za to, co ztratí na společném trhu EU, ale také využít obchodních dohod k vybudování více oblastí spolupráce, hlavně v diplomacii a vojenství. Jaké ale bude konečné dějství, o tom se zatím lze jen dohadovat.

Zadruhé EU se při úvahách o odchodu tak úplně neomezovala na přihlížení k celkovým přínosům z členství, jako ke klíčovému faktoru, který Britové brali při rozhodování velice vážně. Odhaduje se, že Británie platila v průměru 15 miliard liber (20,3 miliardy $), čili nejméně 0,06 procenta svého hrubého domácího produktu, aby mohla být součástí EU. I kdyby jen něco přes polovinu těch peněz refundovali v rabatech, tak by zůstatek stačil na řešení domácích problémů s chudobou a bezpečností.

Tejvan Pettinger v článku publikovaném v červenci 2019 zvaném „Nevýhody členství“ uváděl několik zásadních nedostatků včetně neefektivních politik s přílišnou závislostí zemědělství, ekonomických problémů s jednotnou měnou Euro, volným pohybem pracovních sil, který způsobila přecpání některých britských měst a byrokracie, která dusí vnitřní demokracii.

Ale i přestože EU dělá ramena, tak i ona ztratila neocenitelného partnera, který hodně přispíval k ekonomickým a kulturním hodnotám tohoto seskupení. EU je bez příspěvku Velké Británie v ekonomické oblasti slabší včetně nemožnosti využívat její dlouhé historie jako impéria. I ty bývalé kolonie se trochu účastnily bilaterálních obchodů Británie.

Některé bývalé kolonie a současní partneři Británie by mohly přímo věnovat více energie obchodování s teď už nezávislou zemí bez zastrašování temné EU. S tím, jak se USA dostávají do větších potíží kvůli dopadům COVID-19 komplikovaným čtyřmi lety Trumpismu, by Británie mohla cítit nutkavou morální povinnost zaplnit toto vakuum opuštění svým klíčovým Západním spojencem.

Svět teď bude bedlivě sledovat, zda Brexit bude inspirovat k podobným krokům i jiné členy EU, kteří by ze svého členství mohly mít pocit, jako malé ryby ve velkém rybníce. Takový trend by se mohl stát předzvěstí jak slábnutí EU, tak i ztráty jejího významu v tomto rychle se měnícím světě.

Stephen Ndegwa