Takový konec byl nevyhnutelný už od počátku. Partnerství z rozumu mezi izraelským ministerským předsedou Benjaminem Netanyahuem a Benny Gantzem nakonec skončilo. Avšak předčasné volby, ke kterým vedlo, by mohly pro Netanyahua znamenat tvrdé probuzení. (Foto: Wikimedia)


Bylo to teď nedávno v květnu, kdy Netanyahuův Likud s Gantzem zformovali Modro-bílou koalici. Jejím oficiálním cílem bylo zajistit stabilitu během krize COVID-19. Kvůli tomuto vše překonávajícímu důvodu Gantz dokonce porušil svůj slib, že nikdo nepůjde do vlády s Netanyahuem, který čelí soudnímu procesu pro obvinění z korupce.

O sedm měsíců později to partnerství, které nikdy neexistovalo, skončilo.

Obě strany nebyly do 23. prosince schopny vyřešit svůj spor o rozpočet. Jak to vyžaduje zákon, byl tím parlament automaticky rozpuštěn, což povede ke čtvrtým volbám během pouhých dvou let.

Mnozí, jak z řad Modrých, tak Bílých, odmítli kompromis mezi Gantzem a Netanyahuem v poslední minutě, který by prodloužil termín pro přijetí rozpočtu. Buď se hlasování ani nezúčastnili, nebo hlasovali proti kompromisu, čímž potvrdili tvrzení, že Gantzovo vůdcovství postrádá podporu.

Nepřátelství a nedůvěra byly od samého počátku všudypřítomné, takže ta koalice zákonitě musela padnout.

Netanyahu svým otevřeným přezíráním Gantze tlačil do stínu. Z toho vznikla naprostá absence transparentnosti. Netanyahu Gantze ani neinformoval o normalizační dohodě se státy ze Zálivu. Jeho nedávná cesta do Saúdské Arábie se stala známá jako Modro-Bílá jen kvůli novinám. Mezitím Gantz zkusil Netanyahuovi ještě ztrpčit život, když ten už je vyšetřován, načež on spustil vyšetřovací komisi pro jednání ministerského předsedy. Jednání obou stran bylo výpovědí o neustálé zášti v koalici ke škodě celé země.

Politicky nepřátelské prostředí posílila kritická dohoda, která byla součástí koaliční smlouvy, a přidala výbušnosti situace ještě další rozměr: Gantz s Netanyahuem se dohodli na modelu sdílení moci. Netanyahu zůstane u moci, dokud ho v listopadu 2021 nevystřídá Gantz.

Zhroucení vlády uprostřed pandemie a ničivé recese ale tu dohodu znehodnotilo.

Proto ty fámy o potenciálním Machiavellistickém podrazu Netanyahua, že ten rozpočet kvůli tomu záměrně bojkotuje, nikdy neutichly.

I kdyby to byla pravda, tak Netanyahuův postup nebyl nikdy nejistější.

Zčásti proto, že jeho krizový management přinesl rozhodný obrat, který sehraje převratnou roli u volebních uren, ale především, protože bývalý člen Likudu nedávno do izraelské politiky vnesl novou dynamiku.

Netanyahuův protivník Gideon Saar, který předtím zpochybňoval vůdcovství ministerského předsedy, na počátku prosince oznámil sestavení své vlastní strany Nová naděje.

Saar během své tiskové konference kázal, že Likud nejenže se za Netanyahua změnil, nýbrž se stal „pomůckou, která slouží osobním zájmům vůdce.“

Vynoření Nové naděje nepředstavuje pro Netanyahuovy plány zůstat po nadcházejících březnových volbách u moci žádnou nevýznamnou překážku.

Důvod je stejně jednoduchý, jako je emblematický pro současný izraelský stav věcí: Nová naděje by se podle očekávání měla stát třetí nejsilnější stranou v Knessetu s jen o osm křesel menším zastoupením než Likud, ukazují současné průzkumy.

Saar, který nedělá žádné tajnosti se svým plánem sesadit Netanyahua z premiérování by se stal číslem jedna mezi soupeři. A Netanyahu by měl poprvé za protivníka někoho z pravice.

Tím pro Netanyahua začíná zkáza. Jeho blok pravicových a náboženských stran, k němuž patří Likud, nemůže získat většinu bez Saarovy strany.

Na druhou stranu se dá věřit Saarovi samotnému, že sestaví koalici se všemi stranami, které se už účastnily předchozích voleb s krédem, „kdokoliv kromě Netanyahua.“

V březnu se ukáže, zda budou tyto okolnosti stačit, aby ukončily Netanyahuovo vládnutí.

Je však zřejmě jisté, že před námi leží obtížné časy a že ani čtvrté volby za dva roky Izraeli nezaručí soudržnou a stabilní vládu.

Thomas O. Falk