Jaká je podstata geopolitického konfliktu USA vs. Rusko? A jakou roli v něm hrají zahraniční investice do „demokratizace“ strategicky důležité země? Když se vzedmou vášně a populace se rozdělí na dva tábory, které se navzájem obviňují ze zaujatosti a nečestnosti, je dobré z panujícího šílenství udělat několik úkroků zpět. Například tak, že se člověk vrátí na začátek sporu a pokusí se zaměřit na klíčová fakta. Co bylo vlastně podstatou čerstvého geopolitického konfliktu, při kterém ztrácí nervy i český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek?


Na konci listopadu ukrajinský prezident Viktor Janukovyč, tehdy ještě seriózní partner a demokrat, odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Dlužno říct, že se zdvořilým argumentem, že je pro Ukrajinu silně nevýhodná. O tom se však debata překvapivě nevedla. Pár týdnů po nepodpisu už byl totiž z demokrata krvavý diktátor. Je tedy možné, že se Evropa krutě zmýlila a chtěla nás spojit s tyranem, anebo… Anebo šlo o něco jiného?

Z dřívějších slov náměstkyně amerického ministra zahraničí Victorie Nulandové vyplynulo, že USA do „demokratizace“ Ukrajiny investovaly už 5 miliard dolarů. Z jejího na veřejnost uniklého telefonátu ještě před tím, než se protesty v Kyjevě zvrhly v násilí, jsme zase vyrozuměli, koho by si Američané přáli do čela vlády. Neuplynulo mnoho času a jejich favorit, centrální bankéř Arsenij Jaceňuk, se opravdu stal premiérem. Bez voleb. To trochu popudilo Němce, neboť ti podle týdeníku Der Spiegel investovali do Vitalije Klička, jehož strana UDAR vznikla před čtyřmi lety právě v SRN za peníze Nadace Konrada Adenauera, myšlenkového trustu vládnoucí CDU Angely Merkelové. Některá německá média včetně Spiegelu od té doby změnila kurz a začala psát o „pučistické vládě“ plné neonacistů. Ať tak či onak, výsledkem je nelegitimní vláda v zemi a odstranění demokraticky zvoleného prezidenta. Odkud to jenom známe?

Na druhé straně pak přišlo referendum na Krymu, které je prý „neústavní“. Zejména od připojení poloostrova k Rusku, kterému je kladeno za vinu, že vyvolalo geopolitickou krizi porušením mezinárodního práva, jsme svědky oboustranné propagandy, která nemá obdoby. Jenže zatímco ruská strana často spíše notně přehání, nebo naopak eufemizuje, její popis situace i přes mnohé úskoky realitě odpovídá překvapivě lépe. Naproti tomu západní představitelé a média, u nichž jsme si minimálně od teroristických útoků na USA v roce 2001 – kdy se veřejnosti dlouho docela úspěšně snažili namlouvat, že za pádem Dvojčat stáli islámští teroristé, a v důsledku toho podporovali krvavá tažení pod falešnými záminkami a bez ohledu na mezinárodní právo do Afghánistánu, Iráku, ale i Libye a málem i Sýrie – zvykli, že s fakty zacházejí řekněme velkoryse, nyní lžou již zcela nepokrytě a hlavně téměř nepřetržitě.

Ačkoli zpočátku ukrajinští policisté přihlíželi demonstracím pouze se štíty a beze zbraně, do boje proti nim byly povolány neonacistické, banderovské a jiné ozbrojené skupiny. Šokující snímky a videa, jak řežou hlavy bezbranným členům jednotek Berkut, vypíchávají jim oči a jedince vytažené z kordonu lynčují a ubíjejí k smrti, média ignorovala. Jakmile se ale objevili na scéně odstřelovači, u nichž je dnes důvodné podezření, že byli najati kruhy podporujícími nynější ukrajinskou vládu, z násilí byl bez důkazů a okolků obviněn Janukovyč. Ten přitom do té doby nabízel opozici spolupráci a dobře tušil, že násilí není v jeho zájmu. A nebyl to ani on, kdo porušil smírčí dohodu z 21. února o změně ústavy a předčasných volbách. Pokud tedy nepřijmeme hloupou opoziční tezi, že bezdůvodně utekl ze země. Nyní už se na nic nečeká, a místo aby o směřování země rozhodla až vláda vzešlá z nových voleb, s Jaceňukovou svitou čítající minimálně pět fašistů či neonacistů na vrcholných postech EU urychleně podepsala novou asociační dohodu.

Mezitím už se začali banderovci a členové Pravého sektoru přesouvat na východ země. A ruští vojáci (ruskou stranou označováni jako členové domobrany), kteří mají na Krymu, kde většina lidí hovoří rusky, základnu (není tedy pravda, že na Krym podnikli invazi – podle dohody tam v povoleném limitu 25 000 mužů byli už 15 let), začali vylézat z kasáren a deklarovat, že jim nehodlají místní nechat napospas. O příslušnících soukromé americké armády Blackwater v Doněcku a Charkově a střelbě do proruských demonstrantů se v médiích také nemluví. Agresorem je prostě Rusko. A právě o to jde – Ukrajina je zjevně pouze prostředkem v konfliktu předluženého bloku USA / EU v držení panikařících bankéřů proti Rusku, jež se zuby nehty, ale úspěšně brání obsazení západními bankami a korporacemi a spolu s Čínou usiluje o zásadní změny v bankovním systému. Vydrancování Ukrajiny mělo být jen předkrmem.

Nejlépe rozdílnost přístupu popisuje jedna z reportáží České televize, v níž bylo několik českých poslanců, kteří se vydali na vlastní oči sledovat referendum na Krymu, kde se drtivá většina obyvatel poloostrova vyjádřila pro připojení poloostrova k Rusku, nařčeno z toho, že jejich cestu platili jacísi „extremisté“. Mezitím tatáž televize a další média o žoldácích vrhajících kostky a Molotovovy koktejly důsledně hovoří jako o demonstrantech, kteří jsou ochotni zemřít za možnost žít v Evropské unii. A tak je to i při nynějších událostech na východě země. Demokracie má zdá se mnoho podob.

Milan Vidlák

[quote align="center" color="#999999"]

Tento text vyšel v aktuálním čísle magazínu AC24 Vědomí [/quote]